Článek
Eiffelova věž se v zimě zmenšuje
Už na základní škole jsme se ve fyzice učili, že se kov při zahřívání roztahuje. Tuto tepelnou roztažnost najdeme i ve velkým, přesněji v Paříži u Eiffelovy věže – ta je totiž v létě o kousek vyšší než v zimě. Běžný výškový rozdíl je kolem 15 centimetrů, ale v horkých letních dnech se dominanta francouzské metropole může tyčit až o 30 centimetrů výš než v nejchladnějších zimních dnech. Železný kolos, který váží celkem 10 010 tun (ano, je to přesně spočítané), se skládá z 18 038 kovových částí, které drží pohromadě zhruba 2,5 milionu železných nýtů. Díky větrné propustnosti konstrukce dokáže věž odolat i prudkým bouřím: vrchol se při rychlosti větru 180 km/h posune jen o 12 centimetrů. Teoreticky by se tedy dalo říct, že pokud by Paříž někdy zasáhlo tornádo, je nejchytřejší se schovat do Eiffelovky.
Fregatky spí během letu
Na naší planetě žije mnoho ptáků, jejichž život se odehrává především ve vzduchu. Některé druhy dokonce létají nepřetržitě několik dní a překonávají obrovské vzdálenosti. Jak je to ale možné – spí tato zvířata snad při letu? Stručná odpověď: Ano. Ale je mnoho způsobů, jak to ptáci dělají. Některé například spí vždy pouze s jednou mozkovou hemisférou, druhá ale stále dává pozor. To bylo prokázáno u kachen: zvířata na okraji skupiny mají oči otevřené a odpovídající polovina jejich mozku zůstává vzhůru. Jenže existují ptáci, kteří dokáží během letu spát úplně.
Studie z Curychu dokázala, že severské fregatky během letu skutečně spí, často s oběma hemisférami mozku současně. Tito mořští ptáci, jejichž rozpětí křídel může dosáhnout více než dvou metrů, létají nepřetržitě nad oceánem až deset dní a chytají ryby a další mořské živočichy. V průměru spí jen 42 minut denně, a to jen pár minut v kuse. Aby si během letu odpočinuli, najdou si proud vzduchu, nechají se jim vynést do relativně velké výšky, a pak spí během klesání. Zde upadají do hlubokého spánku, ale i do krátkých REM fází.
Avataři z Kentucky
V 19. století žilo na východě amerického státu Kentucky několik lidí, jejichž barva pleti byla trvale namodralá. Důvodem této odchylky od normy bylo extrémně vzácné onemocnění methemoglobinémie, při kterém dochází ke zvýšené koncentraci methemoglobinu v krvi. U postižených lidí je arteriální krev nahnědlá místo červené, což vede k více či méně výraznému namodralému odstínu kůže.
Onemocnění je dědičné, ale projevuje se pouze v tom případě, když oba rodiče mají recesivní gen. To je vzhledem k jeho vzácnosti vysoce nepravděpodobné – ale v této řídce osídlené odlehlé oblasti Apalačského pohoří si lidé často brali partnery, kteří byli jejich příbuznými. Na začátku dědičného řetězce byl francouzský přistěhovalec Martin Fugate a jeho americká manželka Elizabeth Smith, kteří oba byli nositeli recesivního genu a měli sedm dětí. Od 60. let 20. století byli jejich potomci léčeni methylenovou modří, aby se jejich barva kůže znormalizovala. Nárůst populace a pokles incestu v dnešní době znamená, že v Kentucky nejsou téměř žádní lidé s touto genetickou vadou.
Potenciálně nesmrtelné zvíře
Nesmrtelnost. Dávné pohádky a příběhy se zabývají s tímto zdánlivě nemožném úkolem. Vždy někdo hledal kašnu věčného mládí nebo svatý grál, při tom by stačilo se kouknout do moře. Turritopsis dohrnii, druh medúzy z čeledi Oceaniidae je poměrně malý: měří jen několik milimetrů a žije ve Středozemním moři u pobřeží Itálie a Mallorky. Podle momentálních vědeckých poznatků je to jediné zvíře, které by teoreticky mohlo žít na věky.
Stejně jako u jiných medúz, jejich životní cyklus zahrnuje takzvanou generační výměnu: po fixním stádiu jako polyp následuje stádium volného plavání jako medúza, než druh po pár letech dožije. Jenže evoluce druhu turritopsis dohrnii se vydal zvláštní cestou. Buňky stárnoucí medúzy se mohou transdiferenciací změnit v zárodek nového polypu, který je geneticky zcela identický s medúzou a z něhož vzejde nová, a tedy identická medúza – z každého jedince se tedy „narodí“ jeho vlastní, mnohem mladší klon, který znovu projde fází polypu a dospělce, než se celý proces po nějaké době znovu opakuje. To znamená, že turritopsis dohrnii může znovu a znovu procházet životním cyklem a pokud ji nikdo nesežere, bude žít na věky.
V Singapuru splachujte!
Městský stát v jihovýchodní Asii je proslulý svými drakonickými tresty: i menší přestupky jsou trestány pokutami nebo tresty odnětí svobody. Například je docela nebezpečné dovézt do státu žvýkačky – a běda vám, kdybyste ji někde žvýkali! Za drogové trestné činy dokonce hrozí trest smrti. Obecně platí, že justice v Singapuru trestá i chování, které je v jiných zemích prostě považováno za nehygienické nebo hrubé, jako je plivání na ulici. Do této kategorie patří i nesplachování na veřejném záchodě. Tento přestupek, pokud bude odhalen, může mít za následek pokutu až 150 singapurských dolarů (kolem 2 600 korun).
Největšími ptáky jsou vlastně krokodýli
Příbuzenské vztahy nejsou v biologii vždy zřejmé. Pokud s biologii přímo nepracujete, mohli byste si dokonce někdy myslet, že biologové jsou všichni blázni. Velryby jsou třeba blízko příbuzné se sudokopytníky. Koně patří do jedné skupiny s tapíry a nosorožci. No a u ptáků je to ještě pomotanější.
Kondoři mají blízko k čápům, poštolky zase k papouškům a kam zařadit člunozobce, to je už dlouho problémem. A co krokodýli? Krokodýli a ptáci by pravděpodobně nebyli považováni za blízce příbuzné kvůli jejich vnějšímu vzhledu. Ptáci však byli dlouho považováni za jedinou přeživší skupinu dinosaurů patřící k skupině archosaurům. A jediným dodnes žijícím taxonem archosaurů (kromě ptáků) jsou krokodýli. Pterosauři a dinosauři vyhynuli. Krokodýli mají tedy z hlediska evoluční historie mnohem blíž k ptákům než k jiným moderním plazům, kteří patří do taxonu lepidosaurů. Jejich relativně blízký vztah se projevuje mimo jiné i ve stavbě jejich kardiovaskulárního systému a chování. Proto byly v poslední době zavedeny i nové třídy, Synapsida (savci) a Sauropsida (plazi a ptáci), přičemž plazi tvoří řád squamata a ptáci s krokodýly řád archosauria.
Zdroje:
https://news.ucsc.edu/2014/12/crocodile-genomes.html
