Článek
Než se pustíme do tématu, je důležité říct, že ne všechny nové filmy z Hollywoodu jsou špatné. Filmy „Zabijáci rozkvetlého měsíce“ od Martina Scorsese, „Oppenheimer“ od Christophera Nolana nebo i „Barbie“ od Grety Gerwigové ukázaly, že stále existují nové a dobře provedené náměty se zajímavými tématy, které nespadají do škatule stokrát zahlédnutých pokračování. Jenže jinak než například v 80. či 90. letech, kdy Hollywood vydal obrovský počet klasických a unikátních příběhů, dokážeme dneska spočítat zajímavé snímky během jednoho roku na jedné ruce. Neříkám, že to takto vidí každý z vás, ale aspoň mě to tak připadá. Ale čím to je?
Druhé díly nade vše
Tradičně se každého prvního ledna dívám na mezinárodní kino předpověď, seznam filmů sestavený předními filmovými kritiky, na kterém jsou vypsané nejvíce očekávané snímky následujícího roku. Ačkoliv jsem tak trochu počítal s velkým počtem pokračování, překvapilo mě, že se top 20 skládá z 15 pokračování, dvou spin-off a dvou reboot – pouze jeden jediný film přichází s novým příběhem (dobře, je to další zfilmování počítačové hry, ale aspoň to).
Často si člověk klade otázku: Je tento druhý díl opravdu nutný? Člověk to chápe u filmových řad jako jsou „Harry Potter“ nebo „Pán prstenů“, tyto literární zfilmování mohou postavit svůj děj na několikadílných románech a tím pádem si dokáží déle udržet kvalitu a svou magií. Jenže k čemu potřebujeme vidět 4. díl rebootu „Planety opic“? Existuje celkem devět filmů s příběhem země stojící pod opičí nadvládou, a všechny vychází pouze z jedné jediné knihy. Samozřejmě je aktuální trilogie z technického hlediska skvělá, ale příběh stagnuje, v ději není a nebude nic, co by nás extra překvapilo.
„Deadpool 3“, „Joker 2“, „Duna 2“, „Gladiátor 2“, „Beetlejuice 2“ – to všechno jsou pokračování bezesporu dobrých filmů, které nás čekají v roce 2024. Jenže stačí vynikající první díl k tomu, aby nás uchvátil i druhý? Jo, i ne. Ano, samozřejmě se kina naplní fanoušky DC nebo milovníky originálů, ale racionálním pohledem je potřeba si přiznat, že bychom neměli počítat s mistrovskými díly. Většinou jde o snímky natočené z jednoho jediného důvodu: vyškrábat z úspěšných předchůdců ještě trochu peněz, aniž by se autoři příliš nadřeli.
Další z mého hlediska zcela zbytečné pokračování, respektive prequel bude „Mufasa: Lví král“, kde mandril Rafiki vypráví příběh mladého Mufasy. Disney se poslední roky začal soustředit takřka výhradně na remake, tedy filmy, které znovu vypráví stejný příběh jako jejich kreslené snímky z minulého století, jen tentokrát s reálnými herci či počítačově generovanými modely. A Disney je vlastně dalším, mimořádně mohutným problémem.
Disney se přestal snažit
Disney byl v 20. století revoluční firmou vyrábějící nesmrtelné klasiky. Svým kresleným a unikátním stylem vyprávěl příběhy, které fascinovaly několik generací, od nejmenších dětí až po seniory – všichni znali a milovali Disney. Dokud se nerozhodl stát se ekvivalentem Nestlé ve filmovém světě. Nejen, že vykoupil všechno, co nestihlo před ním utéct, ještě k tomu se kompletně přestal snažit.
Od roku 2016 vyprodukoval Disney 8 nových filmů (mezi nimi druhé díly pro „Ledové království“ a „Raubíř Ralf“) a 15 remaků. Problém: Tyto filmy se dostaly do zpráv především kontroverzemi a nekončícími shitstormy. Disney se totiž rozhodl natočit klasiky buď na politicky komplikovaných místech („Mulan“ – Disney děkuje státní bezpečnostní agentuře v provincii Sin-ťiang, kde je údajně v převýchovných táborech zatčeno kolem milionu lidí – většinou muslimských Ujgurů) nebo krapet jinak.
Není tajemstvím, že se Hollywood snaží zobrazit ve filmech více lidí z vícero komunit, nikdo nemá být svým původem či sexuální orientací diskriminován. Z mého hlediska, skvělé. Každý má právo stát se hercem, nevidím důvod, proč by Afroameričani, LGBTQ+ či další minority nesměly dostat možnost hrát ve velkých filmech. Jenže Disney na to šel úplně špatně. „Malá mořská víla“ byla propadák (uznávám, nejen kvůli obsazení) a už teď je plánovaná „Sněhurka“ z obou stran kritizována (na jedné straně se kritizuje fakt, že německou slečnu bude hrát Američanka s kolumbijskými kořeny, na druhou stranu se kritizuje, že i v tom filmu se mají nacházet stereotypičtí trpaslíci). Zdá se, že Disney momentálně nezvládne udělat nic správně.
Anketa
Nové příběhy existují
Nejhorší na tom všem je, že nové příběhy existují. Mnoho scénáristů přichází se zajímavými novinkami, s náměty slibující něco, co jsme ještě neviděli tisíc krát, dokonce se snímky, kde by v centrální roli stály minority, které by mohly vyprávět vlastní příběhy. Jenže jakmile se tyto scénáře dostanou k vedoucím producentům, jenž mají o nás divácích představu, že jsme příliš blbí nebo líní na to zaměstnat naše mozky pro něco nového, se jakékoliv inovace schovají do nejspodnějšího šuplíku, a radši se peníze strčí do pěti dalších pokračování „Rychle a zběsile“ – hlavně ať je tam hodně bum bum, brum brum, trochu té rodiny a málo textu.
Strach před propadákem je tak velký, že se producenti a produkční firmy radši spoléhají na dvanáctou verzi něčeho, co jim aspoň zaručeně vydělá pár kaček od zažraných fanoušků, než aby financovali novinku přinášející minimální risk, že by několika miliardová společnost nevydělala aspoň 800 milionů dolarů s dalším trhákem, jehož hlavní komponenty jsou buď superhrdinové nebo exploze. Nebo oboje.
Co nám budoucnost tedy přináší? Nejspíše to, co nám přinesly poslední roky.
1. Akční trháky bez jakékoliv hloubky, kde jeden chlap porazí nejméně 500 až po zuby ozbrojených mafiánů, aby zachránil ženu/dceru/psa/svět.
2. „Woke remakes“ z Disneye, kdy je starý příběh vyprávěn kompletně identicky, jen s novou hlavní postavou.
3. Mnoho pokračování.
4. Marvelovka s hrdinou nebo hrdinkou.
A co nám budoucnost nepřinese? Zajímavé příběhy, skvělé komedie, krásné romantiky a filmy, které nás nutí přemýšlet. Protože kdo by už chtěl jít do kina a koukat se na děj, jenž by se musel popsat s více než jednou větou.
Zdroje:
