Článek
Známá trojice hor
Nejpopulárnější trojice švýcarských hor se skládá z masivů Eiger, Mönch a Jungfrau. Tyto mohutné vrcholy se nachází uprostřed Švýcarska a pro místní občany byly již ve 13. století důležitým místem. Tyto tři vyčnívající špičky blízko sebe položených hor lákají obdivovatele z celého světa až do dnes. Podle legendy vypráví jejich jména příběh o Eigerovi (ogrovi), který chtěl svými chlípnými tlapy unést Jungfrau (pannu), tomu ale zabránil veselý Mönch (mnich). Takhle si lze i zapamatovat, v jakém pořadí vedle sebe stojí – zleva do prava vidíme tedy nejdříve Eiger, pak Mönch a úplně vpravo Jungfrau.
Eiger měří 3 967 metrů, Mönch 4 110 metrů a nejvyšší Jungfrau se tyčí až do výšky 4 158 metrů nad mořem. Ona patří na víc společně s Aletschským ledovcem mezi památky UNESCO.
Počátek šíleného nápadu
Jungfrau byla dlouho považována za nejslavnější horu Švýcarska. Mnoho básníků, malířů a učenců cestovalo do tohoto regionu, aby obdivovali, dokumentovali a básnili o místních gigantických ledovcích, horských jezerech a vodopádech triumvirátu Eiger, Mönch a Jungfrau. Navíc lidé fascinoval horolezecký aspekt, protože dlouho se výstup považoval jako nemožný. Text z roku 1577 říká: „Jungfrau je velmi vysoká hora, pokrytá věčným sněhem a ledem, a proto zcela nepřístupná“.
To se změnilo dne 3. srpna 1811, kdy na vrchol vystoupili jako první bratři Johann Rudolf a Hieronymus Meyerovi. Možná právě fascinace, která vznikla v souvislosti s úspěchem na vrcholu, vyvolala touhu postavit právě na tomto místě železnici. Jak jinak by mohlo nějakého člověka napadnout postavit na vrchol přes 4 km vysoké hory vlakové nádraží.
Tato touha nabyla konkrétní podoby na konci 19. století. Po celém Švýcarsku řádila „horská železniční horečka“. V důsledku toho byla postavena celá řada ozubnicových železnic. Železnice Jungfrau představovala vyvrcholení stavební horečky.
Po horské túře ze Schilthornu do Mürrenu dostal čtyřiapadesátiletý průmyslník a finanční politik Adolf Guyer-Zeller nápad, jak zrealizovat železnici na Jungfrau. Když viděl vlak mířící směrem na Kleine Scheidegg, rozhodl se postavit železnici odtud na Jungfrau. 21. prosince 1894 dostal Guyer-Zeller od parlamentu povolení k realizaci svého projektu.
Guyer-Zeller získal koncesi na stavbu železnice Jungfrau pouze pod podmínkou, že bude prokázáno, že železnice v tak vysokých nadmořských výškách je z lékařského hlediska bezpečná pro stavební dělníky a později i pro cestující. Proto 15. září 1894 ve tři ráno zahájil výpravu ze Zermattu (známá vesnička pod Matterhornem) na Breithorn. Sedm osob ve věku od deseti do 70 let bylo sedmi nosiči vyneseno na náhorní plošinu hory vysokou 3 750 m. Vzhledem k tomu, že test neodhalil žádné nepříznivé následky, prokázal, co parlament potřeboval vědět, a výstavba mohla začít.
Hodně komplikovaná stavba
27. července 1896 byla stavba zahájena. Stavební práce se zpočátku soustředily na úsek mezi Kleine Scheidegg a vlakovým nádražím Eigergletscher. Tato část trasy si ještě vystačila bez tunelu, takže se podařilo dokončit dvoukilometrový úsek bez pomoci strojů. Byl zde zvolen třífázový proud místo parního provozu, protože to slibovalo vyšší výkon a větší bezpečnost. Aby bylo možné vozidla napájet třífázovým proudem, má trasa dvoupólové trolejové vedení. K samotným vozidlům jsou připevněny dvojité pantografy. Jako třetí pól slouží uzemněné kolejnice.
Dne 19. září 1898 byl po více než dvou letech namáhavé ruční práce uveden do provozu první úsek trasy. Nyní začali mnohem těžší, a hlavně nebezpečnější tunelové práce. K vážné nehodě došlo krátce po zahájení stavby tunelu. Šest italských dělníků přišlo o život při výbuchu dynamitu. Příčina nehody nebyla nikdy stanovena a těla obětí byla zcela znetvořená. V důsledku této havárie vydalo vedení stavby přísnější předpisy týkající se procesu odstřelu a skladování dynamitu. Po nehodě stavba tunelu opět rychle postupovala a již následující rok 1899 byl dokončen tunel do stanice Rotstock ve výšce 2530 m. To byl však poslední úspěch, který zažil samotný Adolf Guyer-Zeller. Sotva měsíc poté, 3. dubna 1899, podlehl v Curychu ve věku 60 let zápalu plic. Jeho smrt zpochybnila další stavbu, ale jeho dědicové po krátkém přerušení vytrvale pokračovali v práci. Jenže kvůli nejistému financování firma v podstatě žila z ruky do úst a další výstavbu bylo možné financovat jen díky krátkodobým bankovním úvěrům.
První zastávka uprostřed hory
28. června 1903 byl provoz otevřen až do stanice Eigerwand uprostřed severní stěny Eigeru. Z této stanice mají cestovatelé výhled na propast uprostřed severní stěny Eigeru směrem na populární hotspot Grindelwald. O dva roky později, 25. července 1905, byla otevřena trasa k zastávce Eismeer ve výšce 3160 m, s nádherným výhledem na ledovce. Mnoho turistů se tísnilo kolem pokladny na vlakovém nádraží Kleine Scheidegg, aby si koupili svůj první lístek do nového nádraží, jež bylo do té doby na skutečně nevídaném místě. V této stanici bylo až do dokončení železnice provozováno turistické středisko.
Vedení stavby změnilo původní plány a namísto toho, aby trať končila pod Mönchem, pokračovala až na vrchol Jungfrau – konečná zastávka se tedy měla objevit ve výšce 3 454 m n. m.
Stavba posledních 3,6 kilometru byla považována za snadno zvládnutelnou, ale objevily se překážky: skála kladla nečekaný odpor, v létě měla přednost zisková osobní doprava a v zimě voda používaná k výrobě elektřiny pro vlaky a stroje v údolí dočasně vyschla. Navíc drsné pracovní podmínky ubíraly dělníkům síly. Pro zvýšení pracovní morálky byl nabídnut speciální bonus za směnu, která dosáhla průlomu. Tato pobídka však také vedla k podstupování rizika a pracovníci používali tolik dynamitu, kolik jen bylo možné, a více, než bylo povoleno. 21. února 1912 v 5:35 bylo konečně dosaženo průlomu a obličeje pracovníků bylo znovu osvíceno slunečním svitem.
Krátce před polednem 1. srpna 1912, 16 let po zahájení stavby, vyjel na trasu dlouhou 9,3 kilometrů první, slavnostně vyzdobený vlak s pozvanými hosty. Hosté se na vrchu procházeli dvě stě metrů dlouhou štolou a posledních pár metrů cesty vedly věčným ledem – ledový tunel existuje až dodnes a patří mezi nejvýše položené ledové jeskyně na světě.
Stavba této železnice stála kolem 16 milionů franků. Guyer-Zeller předpokládal náklady ve výši osmi milionů franků, on ale taktéž čekal, že cesta skončí o horu dřív. Až do dnes drží tato stavba rekord za nejvýše položené nádraží celé Evropy, proto získalo i přezdívku „Střecha Evropy“.
Vlak projíždějící pod Jungfau.
Zdroje:
https://jungfrauregion.swiss/de/
https://web.archive.org/web/20050114003527/http://www.swissrails.ch/portrait/bergbahnen/jb/jfb.htm
