Článek
Český jazyk je jazyk plný s výjimkami. Kdo, co, páni, ale vidím pány. Všude se píše mladý, ale první pád množného čísla v rodě pán použijeme najednou mladí. Pro cizince tedy čeština rozhodně nepatří mezi nejlehčí jazyky, ale ačkoliv bychom se snažili jakkoli, na francouzštinu skutečně nemáme. Řešit všechny zvláštnosti tohoto jazyku, tento článek by asi nikdy neskončil, proto bychom se měli nejprve kouknout na to, co já osobně nejvíce nechápu.
1) La, l’a a là
La, l’a a là. Tři slova, která se vyslovují úplně stejně (prostě la), ale každé la má jiný význam.
La je určitý člen. Používá se pro podstatná jména ženského rodu v jednotném čísle – v českém překladu se tedy jedná o „ta“. Abychom la identifikovali jako la, musíme ho ve větě moci nahradit například slovem une („jedna“), nebo cette („tato“ nebo „tamta“).
L’a, případně L’as jsou kontrakce přímých předmětových zájmen le (ten) a la (ta) spojené se dvěma tvary přítomného času slovesa avoir (tu as a il/elle a). Aby bylo možné tyto formy identifikovat, musíme poznat, jestli je můžeme ve větě nahradit slovem avoir.
Là je příslovce používané k přesnému definování místa (obvykle to znamená „tam“) ale i okamžiku v čase (v tom případě by se to přeložilo jako „pak“). Vyznačuje se přízvukem (à) na „a“, výslovnost je ale úplně stejná jako předešlé „la“.
2) Čísla
Počítat ve francouzštině není jen divné, ale původní matematici asi spadli na hlavu. Do šedesáti je vlastně všechno úplně v pohodě. Na začátku máme devět čísel, a každý nová desítka má vlastní slovíčko, 40 je „quarante“, 50 „cinquante“, 60 je „soixant“… a pak se nám to trošičku zvrtne. 70 by mělo logicky být například „septante“, protože sedm je „sept“. Francouzi si ale z nějakého nepochopitelného důvodu řekli, že by to takhle byla nuda, a tak se 70 řekne „soixante-dix“, tedy šedesát-deset. 71 je pak „soxiante et onze“, tedy šedesát plus jedenáct. Prosím pozor, pomlčka zmizela! Od 72 se ale pomlčka zase vrátí, a máme najednou „soixante-douze“, tedy klasicky šedesát-dvanáct.
Překvapivě je každé číslo větší než 17 a menší než 99 rozděleno pomlčkou, mimo čísel 21, 31, 41, 51, 61 a 71, kdy do čísla narveme et. Ale pozor, 81 a 91 nemají „et“! Tam máme zase pomlčky. Ano, pomlčky, v množném čísle.
81 totiž není nějaké zbytečně lehké „huitante et un“, kdepak, 81 je „quatre-vingt-un“. Tedy čtyři-dvacet-jedna. Ano, Francouzi zde začínají násobit! A 91? Samozřejmě „quatre-vingt-onze“. Čtyři-dvacet-jedenáct. Pro francouzský způsob počítání je potřeba mít bakaláře z matematiky už od prvního stupně na základní škole.
A pokud se dostanete k trojciferným a vyšším číslům, zapomeňte na nějaké pomlčky. A zapomeňte i na nějaké et. Tam pak máme prostě jen čísla. 103 je „cent troix“. 202 je „deux cent deux“. 1792 je „mille sept cent quatre-vingt-douze“ (ano, „quatre-vingt-douze“ zase potřebuje pomlčky, jinak by to bylo doslova čtyři dvacet dvanáct namísto 92).
3) Výslovnost
Mám vůbec začínat s výslovností? Francouzskou výslovnost nejspíše vymyslel člověk, který měl za úkol napsat do souboru 50.000 znaků, ačkoliv vůbec nevěděl, o čem psát. Proto si řekl: „Hej, když napíšu slovo voyageaient, mám mnohem víc písmenek, než kdybych napsal jen voyagé. Prostě posledních pět písmenek nebudeme vyslovovat, já budu mít splněno, a celý svět to zaručeně pochopí.“ Ale my to nechápeme! Proč se slovo pro husu, „oie“, vyslovuje „ua“? Proč se slovo pro ptáka, „oiseau“ vyslovuje „uaso“? A proč se ve francouzštině píše h, když se nikdy nevyslovuje?
Ale nejhorší je asi písmenko x. X se objevuje příliš často, aniž bychom ho někdy vyslovovali. „Deux“ třeba. Tam se vlastně ani nevyslovuje to „u“. Nebo „e“. Z „eux“ se stane něco jako německé „ö“. Ale ve slově „dix“ vyslovujeme „x“ jako „s“. No a třeba v „taxi“ máme konečně jednou opravdické „x“.
Já mám teorií. Francouzština je takto komplikovaná jen z jednoho jediného důvodu. Chtějí nás zmást. Chtějí, abychom si nikdy nebyli jistí s tím, co jim říkáme. Abychom neměli 100% jistotu, že to slovo píšeme či vyslovujeme správně.
Zde jsem jen povrchově nakousl maličkatý kousíček nelogických pravidel a nesmyslných vlastností francouzského jazyka, a při psaní těchto řádků si všímám, že co se týče nelogické výslovnosti si může francouzština podat ruku s angličtinou. Ale co si myslíte vy? Dává pro vás francouzština smysl? Nebo na ni máte úplně stejný názor jako já?
