Článek
I když v Severní Koreji existují jisté zákony a předpisy, občané jsou nuceni řídit se „Desaterem zásad Dělnické strany o vytvoření jednotného systému ideologie“, které jsou daleko nad obecnými zákony. Severokorejský lid je nucen si tyto principy zapamatovat a považovat je za standard, podle kterého musí žít svůj život. Tím, že tyto principy tvoří základ všeho, lidé nemohou být vůči státu skeptičtí ani se nesmí snažit o změnu, protože kritika státu je považována za vážný zločin, za který může být potrestána celá rodina – a to i po několika generací.
Severní Korea je nejutajovanějším státem na světě a je velmi obtížné získat fakta o každodenním životě zhruba 25 milionů občanů. Návštěvy v zemi jsou přísně omezeny a pečlivě sledovány. Hrstka turistů, kteří se do země dostanou, zahlédnou jen zlomek státu, a ještě k tomu jim jejich průvodce ukáží jen chytře zahrané propagační divadélko plné lží a výmyslů. Statistiky poskytované vládou jsou často extrémně zkrášlené. Jedním ze způsobů, jak se dozvědět o realitě Severní Koreje, je zeptat se těch, kterým se podařilo uniknout. Nedostatek základního zboží, zbytečně věznění, nucená práce a propaganda jsou důvody, proč ročně zhruba 1 400 lidí riskuje své životy, aby utekli navzdory nebezpečné cestě přes Čínu a východní Asii.
Nedostatek zboží
Jedním z hlavních problémů v Severní Koreji je neustálý hladomor a podvýživa. Existují dva způsoby, jak mohou Severokorejci získat jídlo: prostřednictvím malých legálních (nebo občas černých) trhů nebo prostřednictvím vládních přídělů. Podle Světového potravinového programu rozhodla severokorejská vláda v lednu 2017, že každý občan dostane 400 g jídla denně. Při dalších škrtech v lednu 2019 kvůli nedostatku plodin byly příděly potravin sníženy na pouhých 300 g na osobu a den. Jen pro představu, OSN doporučuje minimálně 600 g na osobu za den. Během covidu se nedostatek potravin ještě zhoršil. Mnoho zdrojů potvrdilo, že pro Severokorejce byla potravinová omezení větším nebezpečím než samotný virus.
Severokorejci jsou pravidelně oběťmi povodní a sucha, přičemž poslední povodeň v roce 2018 zabila 76 lidí a tisíce ztratili domov. Vláda není připravena vyrovnávat se s dopady přírodních katastrof, což je nejzřetelněji vidět na neustálém snižování zásob potravin. Během období od roku 1994 do roku 1998, kdy Severní Korea trpěla extrémním hladomorem, zemřelo hladem kolem jednoho milionu lidí. Děti jsou obvykle prvními oběťmi podvýživy a Severní Korea má dětskou úmrtnost desetkrát vyšší než Jižní Korea.
Vzhledem k tomu, že léky v nemocnicích jsou příliš drahé, nemocní Severokorejci míří na černý trh, aby si koupili jakékoliv léky, co tam najdou. Obvykle se léčí sami doma. V nemocnicích jsou nástroje zastaralé a kvůli špatné údržbě a nestabilním podmínkám napájení velmi nebezpečné.
Nestabilní podmínky napájení také ztěžují vytápění bydlení v zimě, a to i v elitních apartmánech v Pchjongjangu. Mimo hlavní město Severokorejci obvykle spalují uhlí, aby se zahřáli, čímž se vystavují riziku respiračních problémů. V zimě mohou teploty během dne klesnout až na -13°C. Nejtragičtější: Mnoho dětí z venkova spí v zimě na kolejích, protože kdykoli kolem projede vlak, zanechá kolejnice aspoň na chvilku trochu teplé. Asi není překvapující, že ne všechny děti tento způsob zahřívání přežijí.
Tresty a extrémní odnětí svobody
I když to Severní Korea oficiálně nepřiznává, v zemi je mnoho koncentračních táborů. Přibližně šest z nich je výhradně pro politické vězně a není neobvyklé, že vězni jsou odsouzeni bez soudu. V táborech jsou vězni biti, musí hladovět a jsou nuceni k velmi těžké manuální práci.
V cvičném táboře č. 18 jsou příbuzní pachatelů vězněni v souladu se systémem „vina od spolčení“. V Severní Koreji může být člověk těžce potrestán za zločin, který nespáchal on sám, ale někdo z jeho rodiny; „vina spolčením“ znamená, že budou uvězněni veškeří příbuzní zatčeného pachatele, a to až do tří generací. To znamená, že se v táborech dokonce narodí děti, jež tam musí vyrůstat, protože jejich rodiče jsou uvězněni za zločin, který spáchali jejich prarodiče. Je to silná forma nátlaku pro ty, kteří chtějí uprchnout ze země, protože vědí, že jejich rodiny za to zaplatí. Přesný počet obyvatel táborů je předmětem diskusí.
Pravidla a povinnosti severokorejských obyvatelů jsou extrémní. Severokorejští muži jsou povinni narukovat do armády na minimálně deset let, během kterých nedostanou téměř žádné dny dovolené. Severokorejci se v tu dobu učí nenávidět vnější svět. Zejména Spojené státy a Jižní Korea jsou veřejně prohlášeni za „úhlavní nepřátelé“. To pomáhá vytvářet pocit vlastenectví a zajišťuje občanům Severní Koreje věčnou náklonnost k rodině Kimů, kterou považují za ochránce před zlými politickými systémy ostatních zemí.
Dalšími pravidly jsou například povinné dodržování smutečných dnů po smrti Kim Čong-Ila a uctívání rodiny Kimů ve tvaru pověšení jejich obrazů v každém bytě. Tyto obrazy musí být na nejvyšším místě bytu, nic nesmí viset na zdi nad nimi a musí být denně několikrát otřeny – policie Severní Koreji může kdykoliv přijít na inspekci obrazů, a pokud na nich najdou příliš prachu, hrozí pro rodinu trest.
Propaganda
Severokorejci jsou odmala učeni zbožňovat rodinu Kimů a bojovat za svou zemi. Vzdělávací systém je postavený jen na tomto účelu. Propaganda je na každém rohu a ve všech aspektech řídí tamní životy: filmy, televizní pořady, divadlo, komiksy, plakáty na ulici, vše je poupravené tak, aby Severokorejci viděli jen to, co vidět smí.
Od vlády Kim-Čong-Una je kontrola nad svobodou myšlení, projevu a náboženství stále více pod diktátorskou kontrolou. Přibývá schůzek k přezkoumání života a učení a uctívání vůdců se prý stává stále více ideologickým. Spolu s tím sílí cenzura. Svoboda internetu takřka neexistuje. Trest za konzumaci cizích materiálů, jako je televizní vysílání, se v posledních letech výrazně zvýšil a v současnosti dosahuje až 10 let vězení. Ti, kdo jsou přistiženi při vlastnictví nebo distribuci jihokorejských médií, mohou čelit trestům, jako je doživotní vězení, nebo dokonce trest smrti.
Pracovní podmínky
Protože většina obyvatelů nemá dostatečně dobré zázemí a peníze na to, aby po absolvování střední školy šla na univerzitu, jsou Severokorejci posíláni pracovat na farmy, do továren, na staveniště atd. Nemohou si robotu vybrat a jsou vystaveni intenzivní hodinové práci, a to až 12, nebo 16 hodin denně.
Výměnou za tuto nelidskou práci dostávají malou mzdu a trochu jídla. Například v JZD je každému pracovníkovi přidělena kvóta na den, a když tato kvóta není splněna, pracovník nedostane nic k jídlu. Práce na stavbách a v dolech může být nebezpečná, ale v případě zranění Severokorejci nedostávají žádnou náhradu. Jednoduše mají smůlu.
Lze utéct?
Útěk je obrovské riziko. Ale kvůli neustálému porušování jejich práv, hladovění, vyčerpání a strachu o své životy a o ty, které milují, se každý rok více než tisíc Severokorejců pokouší o cestu ke svobodě. Většina přeběhlíků čeká na zimu, než překročí řeku Amnok (Yalu) na hranicích s Čínou. Na hranicích se musí vyhýbat pohraniční stráži a skrývat se nejen před severokorejskými, ale i před čínskými vojáky, kteří hlídkují a hledají přeběhlíky. Čína definuje překročení severokorejsko-čínské hranice jako nelegální činnost a uprchlíky vrací zpět, pokud jsou nalezeni – to znamená trest smrti.
Často musí uprchlíci žít v úkrytu, což je nebezpečné zejména pro ženy, které často čelí sexuálnímu násilí a mohou spadnout do nebezpečného kruhu obchodování s lidmi. Nevzácně jsou prodávány čínským mužům do nucených sňatků. Pokud zvládnou utéct vojákům kolem hranic musí se vydat na dlouhou cestu přes Čínu a Laos, aby se dostali do Thajska. Až tam mohou požádat o azyl na jihokorejské ambasádě. Po dlouhých kontrolách dostanou přeběhlíci jihokorejskou národnost a mohou konečně začít žít svůj nový život.
Zdroje:
Německá reportáž pořadu Galileo
