Článek
Naše zdravotnictví se prý od krále Klacka nezměnilo, doktoři u nás neumí léčit a pacienti jsou nezodpovědná banda chuligánů. No fakt, teď jsem to tu čet.
Asi by autorka měla zkusit vystudovat tu zbytečnou medicínu. Je to máček, jasný. 6 let lehára a zbytečných plků, co si musí jeden nahustit do makovice. A ani se u toho nenaučí komunikovat, ignorant. Inu. Jsou to makabejci filištínští, ti lékaři.
Každý doktor je ale taky občas pacient. A dobří ví, jak se na lopatě sedí i z té druhé strany.
Nebudu polemizovat o schopnostech či neschopnostech ministrů zdravotnictví, kteří jsou od praxe na míle vzdáleni a honí jen politické body, tam je totiž větší bakšiš než v medicíně. A taky se tam na člověka moc nekouká. Spíš na rozpočty a na odměny za jejich snížení.
I zkušenosti ze světa mám. V Anglii hledá doktor na googlu tu správnou diagnózu, v Dominikáně nejdřív vyženete slepice z ordinace, v Kambodži zlomenou páteř ošetřuje zubař, protože má zrovna službu, v Řecku pro jistotu doktora neseženou vůbec, protože je v televizi fotbal… ale nebudu srovnávat ani cizí zdravotnictví s tím naším.
Zkusme se na to podívat z druhé strany. Ze strany kreténa doktora.
Systém je tu nastavený velmi zvláštně. Vystudujete architekturu a můžete nakreslit most. Někdo ho postaví. Vystudujete ekonomii a pokud máte vlivného tatíčka, jste za týden ředitelem pojišťovny. Vystudujete medicínu…jdete zase studovat. Kolečko po špitálech, nutnost výběru odbornosti, protože nemůžete být, jako veterinář, doktor pro všechno, práce doktora druhé kategorie na odděleních, v noci, o svátcích, sobotách, nedělích a nekonečné držení háků starším kolegům, pak studium k atestaci, to už je vám přes třicet. A začínáte.
Ale jak začít? Ve špitále si s vámi jako s mladým kolegou budou ti starší vytírat zadek, tak se rozhodnete jít do privátu. Doktorů je sice totální nedostatek, všude jsou fronty, on-line objednávky jsou leda pro formu a sehnat nájem s parkovištěm pro pacienty je nadlidský úkol. I i když máte odvahu začít a štěstí na ty nájmy, zdravotní pojišťovna vás pošle do řiti. Jediná cesta k platbě za ošetření pacienta je totiž přes zdravotní pojišťovnu. Ta má své metody a protože podle ní je vždycky všude doktorů dost, aby nemusela platit za tolik péče, smlouvu vám prostě nedá.
Tak že čekáte. Čekáte, až se nějaký starší kolega odhodlá odebrat na důchod, přemluvíte ho, aby ze své ordinace udělal s.r.o., kterou můžete draze koupit i se smlouvou od zdravotní pojišťovny a zadlužíte se.
Teď už máte vizitku na dveřích, je třeba jen vybavit ordinaci. Jenže ejhle!? Zdravotnická činnost, indikovaná lékařem, je činností bez DPH. Nejste plátcem, protože byste i výkony museli pacientům účtovat s DPH. Musíte koupit třeba zubní vrtačku a křeslo, bratru půl druhého milionu. Plus DPH a odečíst ho nelze. položíte lino, antistatické, podle předpisu, stůl, dezinfikovatelnou židli, nějakou tu mašinku na míchání amlagámu, nebo anestesiologický přístroj, rentgen, počítač, software pro vaši odbornost… málo kdy se vejdete pod dva a půl milionu. Plus DPH. Odečíst nejde.
Banka určí četnost a výši splátek, manželka, kolik potřebuje na nájem, jídlo a na školku a váš automechanik, kolik bude stát oprava té staré herky, co vás vozí do ordinace ze vsi za městem.
A na to musíte vydělat. Mladý lékař má síly dost. Hurá do práce, ať o fičí jako v báru, když chodí lidi. Ejhle, smůla. Pojišťovna nastaví počet pacientů, za které vám zaplatí. Ty ostatní děláte zdarma. Ba co víc. Ona vám zkontroluje i ty, co vám povolí a sezná, že péče o ně je nadbytečná. Dá vám budget, který smíte vyčerpat třeba na magnetickou rezonanci, tak že si dobře rozmyslíte, komu ji předepsat. Na všechny se totiž nedostane a pokud ano, strhne vám její cenu pojišťovna z vaší platby. Tak že nezbývá než tu proceduru předepsat jen těm nejdůležitějším, a i když by si ji ostatní zasloužili, mají smůlu. Za všechny platit ze svého nemůžete. Ani nemluvím o tom, že potřebujete vyjít vstříc třeba vlastní rodině.
Co zbývá? Anamnéza. To je totiž to, co pacient doktorovi řekne. Stále stejné otázky. Ano. Stejné. Jaké jiné? Co vás bolí, kde vás to bolí, jak vás to bolí, při čem to bolí nejvíc, předkloňte se, zakašlejte, dýchejte zhluboka… stovky let osvědčené postupy a těžko kdy kdo najde lepší. Dokud někdo nepřijde s přístrojem, do kterého vstoupíte a on na display napíše - supraventrikulární tachykardie nebo intraforaminální hernie Th5, bude to anamnéza, která rozhodne, a podle ní následné RTG, CT, Sono nebo MR. A zaplať pán Bůh, že tyhle „stupidní“ postupy kolegové znají. Jinak by to bylo, bez té zázračné kabinky, rovnou CT a MR, a to by byla pěkná finanční polízanice. Fronty pacientů by nebyly v čekárně, ale až před nemocnici a na 90 % by se za rok ani nedostalo.
Moji kolegové chodí z práce unavení, zničení, otrávení, jako by celý den nakládali ve skladu palety nebo hoblovali prkna na stůl. Jenže když špatně naložíte paletu, rozpadne se a naložíte ji znovu. Špatně ohoblované prkno se přehobluje. Špatně odoperovaný žlučník se naložit ani přehoblovat nedá. Nedá se ani vyměnit za jiný ze skladu. Špatně odoperovaný pacient umře a lékař, na rozdíl od truhláře a skladníka, přijde o práci a pak s tím musí žít. Dívat se do očí vdovám a sirotkům po svém pacientovi.
Když mého kolegu v Portugalsku, to je EU, připomínám, omylem polili ve fabrice kyselinou, trvalo půl dne, než se při plném vědomí dostal za pomoci přátel na sál. Mojí přítelkyni, kterou v lese na horách shodil kůň do ohniště lesníky právě pálených větví, do 20 minut dopravil vrtulník v umělém spánku na operační sál specializovaného popáleninového centra fakultní nemocnice. Systém, který tu je od dob předrevolučních, a který novodobé vlády statečně ruinují, funguje jako jeden z nejlepších a nejefektivnějších na světě.
A stejně jako jsou špatní automechanici a instalatéři, jsou i špatní lékaři. O tom žádná. Pak je ale na pacientovi, aby si vybral toho lepšího. Jenže on nemá z čeho vybírat, protože ten špatný tu třeba už je a ostatní nedostanou smlouvu.
A i když jako lékař máte to štěstí a dostanete smlouvu, splatíte dluhy za ordinace a vytvoříte si portfolio pacientů, čeká vás každý den v ordinaci asi dvojnásobek nemocných než lze efektivně zvládnout, a někdy i dvojnásobek, než se vůbec zvládnout dá. Být lékař není povolání. Je to poslání a dobrý doktor to tak má. A chtěl by vyhovět všem. Pak by jich muselo být dvojnásob. Jako pacientů. Na to ale pojišťovna a stát nechtějí slyšet.
Nejvíc opotřebovanou součástí naší kliniky jsou madla vstupních dveří a tiskárna na recepty. Medikace totiž dokáže dnes vyléčit mnohem více, než dokázaly všelijaké drastické metody před pár lety. Místo punkce nosních dutin s následným „výškrabem“ nosní sliznice dostanete pacient nosní sprej. Účinek – 90 %.
Autorce článku o blbých doktorech, a ještě blbějších pacientech nepřeju určitě žádné zdravotní obtíže. To by bylo v rozporu s mou etikou. Ale můžu jí určitě slíbit, že dříve či později se různé neduhy dostaví. A ona se zase dostaví k lékaři. Může pak zkusit zaběhnout do ordinace a říct panu doktorovi, že se s takovým ňoumou nebude bavit, protože zbytečně dlouho studoval, stejně ví houby a všichni pacienti, což je i ona, jsou nezodpovědní ignoranti, co se o své zdraví nestarají.
Nebojte, každý si velmi brzy vyzkouší, co je nedostatek lékařů. Zdravotnictví se řídí do nevyhnutelné krize. Noví lékaři nechtějí a ani nemohou dělat rovnou obvoďáky či zubaře, které komunistický systém přidělil do obcí po celém státu a kteří budou během 10 let pro svůj důchodový věk houfně končit. Noví odchází do zahraničí za lepšími platy a úctyhodnějším jednáním státu, který si jejich nezbytnost, na rozdíl od toho našeho, uvědomuje. A taky si uvědomuje, že to něco stojí a že na všem se dá ušetřit nebo mu napařit přesčasy, které by nejezdil ani autobusák, protože by se bál, že své pasažéry nedoveze v pořádku na konečnou.
I já jsem občas pacient, primárně z titulu své profese, a prosím své kolegy o radu a pomoc. A viděl jsem jejich práci na odděleních, kam se dostane, bohužel, jen pacient. Viděl jsem rozepřené otevřené hrudníky s bijícím srdcem, které lékaři celé dny pozorují, napravují a podporují, přímo do myokardu vpichují tu blbou chemii a zbytečnou medikaci, aby pacoš odešel po svých. Viděl jsem zdravotníky, kteří přinesli k chirurgovi po havárii tašku a pan doktor musel z jejího obsahu vybrat tu správnou nohu na přišití, protože ty ostatní byly z mrtvých spolujezdců. Viděl jsem za covidu lékaře a sestry, navlečené do tří vrstev oblečení, roušek a respirátorů, kteří když se v šatně vysvlékli, vylili z bílých galoší půl litru potu. Pět minut lapali po dechu, narychlo do sebe nasoukali rohlík s půl litrem minerálky, navlékli zpátky dvě vrstvy oblečení, nazuli galoše a šli zachraňovat životy. S rizikem toho vlastního.
Tak proč na to, kolegové, tak dlouho studovat, ne? Mensanka vás to naučí za pár.
