Článek
Vybavuji si jednu vzpomínku z dětství, jak mne ve čtyřech letech táta řeže vařechou. Je to můj otčím, neznáme se déle jak rok a má matka si ho nedávno vzala za muže. Jako dítě jsem zatím jedináček, matka se doma nenachází, není tam nikdo další, kdo by mne ochránil. Otec mne mydlí a já nevím ani za co. Nemám pocit, že mám být potrestaná, ale stalo se.
Tento zářez se mi vryl do paměti tak silně, že když si vzpomenu na otce (otčíma), který už mnoho let nežije, tato vzpomínka je jak vytetovaná do mé kůže. Koneckonců, zřejmě od té doby jsem měla stálý pocit nedostatku ochrany a má kůže mi to dávala celý život najevo. Nejen hrůznými ekzémy.
Že jsem bez obalu, bez ochrany, bez pocitu bezpečí, vystavená člověku, který mne bude další roky tímto stylem vychovávat a nedostane se mi vyslyšení ani řešení. Na to jsem si musela počkat mnoho let. Dokud se mi připomíná tato vzpomínka, vím, že to nemám vyřešeno.
Odpouštění mi nepomáhalo, protože se jednalo o vzorec. Že jsem trestaná za něco, za co nenesu odpovědnost. Ve čtyřech letech nejste a nemůžete být odpovědní, jak vás vedli ostatní lidé. Ale frustrace mého otce se propisovala do mne. Frustrace na jiné lidi, na jejich životní styl, na mou předešlou rodinu, která mne nějak vychovala a tímto zářezem jsem měla být ze dne na den jiná.
Jinak vedená, měla jsem mít okamžitě nové návyky. A na tom co prožívám, na mých pocitech nezáleželo. Toto jsem si jako dítě uložila do paměti a tento pocit mne ovlivňoval zbytek dosavadního života. Na mne nezáleží, hlavně ne na mých pocitech. Nejsem podstatná ani důležitá. Dnes jistě chápete, jak zákeřný program se do mne dostal v takto mladém věku.
I dříve jsem měla dost lukrativních zářezů. Ale tento byl momentálně klíčový. Protože na něj se pak nabalil pocit viny, který mi nenáleží. A s tímto pocitem jsem si celoživotně vytvářela obrovské příkoří, které hraničilo s mým životem. Vlastně jsem měla dlouhodobě pocit, že stojím neustále na prahu smrti. A takto se projevovaly mé nemoci, zoufalství, beznaděj.
Promítnuté do žádných přátelských vazeb. Podpory a pěkného života. Když jsem neměla jednu zákeřnou nemoc, tak přišla druhá a třetí a čtvrtá. A každá horší než ta předešlá. Stály u mne a neustále mi dávaly najevo, jak si nic nezasloužím. Jak jsem nepoužitelná, nepotřebná a zbytečná. Možná to nebyla jediná zkušenost, kterou jsem si zažila a které mi jako dítěti dali do vínku pocit ne-sebe-hodnoty.
Problém je, že se mi nabalovaly. Podle zákona stejné přitahuje stejné. A protože mám velmi silné prožívání a myšlení. Tyto asociace se vytvářely do obrovské podoby. Strasti, pekla a hrůzných zážitků. Jedna za druhou, jako nekončící řada pekelného prožívání a projevu.
Asi nemusím zmiňovat, jaké to je, když vám jde o život. Jak se člověk bojí. Jak ho něco bolí. Jak neví, co s tím má dělat a jak ho to vyřadí z programu ‚všímání si‘ (svého života a co se to vlastně se mnou děje). Aby se něco strašného dalšího nestalo. Děláte, že to tam není, ale přesto podvědomí ví, že na tento program funguje.
A tak vědomě se snažíte si vylepšit svůj život, ale podvědomí říká něco jiného. Jde ti o život a takto se projevuje ve skutečném životě. Nejdříve jsem se dusila jako dítě tak, že jsem myslela, že je se mnou konec. To jsem se dusila tím, jak se k sobě v rodině mí příbuzní chovali. Jenomže jako dítě se od tohoto neumíte vymanit.
A jako dospělý čekáte velmi dlouho, kdy budete mít odvahu vstoupit do toho krutého světa, kde se vše odehrálo, vyčistit si to tam. Projít svou vlastní obnovou. Vzpamatovat se a přestat být na něčem a někom závislý. Protože už je čas. A nejenom na to, ale i na odpovědnost za vlastní prožívání a život. Jenomže když máte nést tuny odpovědnosti za něco, čímž jste se neprovinili, je to velmi těžká cesta.
Ekzémy, alergie, astmatu. Přes duševní trauma, schizofrenii, po imunitní následky, znovu ekzémy až po neuvěřitelné bolestivé další uložené v těle následky drastického prožívání svého života.
Dnes tu stojím, hledím na to, jak dlouho mi trvá tuto vzpomínku opravit. Možná je to právě pět let, kdy mi tělo dává najevo, že ho všechno bolí a že takto dál už nejde a nemůže. Nemůže se posunout dále, dokud si nezačnu povídat se svým ‚vnitřním dítětem‘.
Tím zuboženým malým dítětem, kterého nikdo neslyší, jak křičí a volá o pomoc. Tak na tuto práci jsem nastoupila v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že mé tělo jede na postraumatický syndrom, od doby, kdy se k nám přidaly události ‚pandemie‘. Což je velmi dlouho, je to velmi bolestivé a ukrutné.
Kdy jsem začala znovu prožívat i jako dospělá separační úzkost a kdy se mne vylily všechny pocity zoufalství z dětství. Které jsem do nedávna prostě pouze přecházela. Řeším to tedy mnoho let, osvobodit se od pocitu viny a následných potíží se svým nalomeným zdravím.
Píšu to z toho důvodu, že potkávám mnoho lidí, kteří také nejsou emocionálně dospělí. A zrovna tito lidé mi měli pomáhat se vzpamatovat. Nebo jsem si to aspoň myslela. Či je o pomoc někdy žádala. Nedostalo se mi správné odpovědi, protože i tito lidé mají v sobě nedospělé programy. A spíše mne zatěžovali než vůbec s něčím pomohli. Tehdy jsem si připadala a někdy si připadám jako jejich odpadkový koš…
Takže mi to přišlo, že mi radí další pětileté děcko. O této problematice si musí člověk zjistit hodně věcí, když má komplikované prožívání, složité myšlení i hlavu. Kde není něco v pořádku a na kterém místě to opravit. Já se opravuji, ale vím, že si to dělám dnes svým tempem a s úctou sama k sobě. Abych se jednou měla opravdu lépe.
A dnes i chápu, že setrvávat v blízkosti dalších neopravených lidí je ještě více útrpné. Protože místo řešení si jenom i oni sami promítají své peklíčko do sebe navzájem. Nechci vám zde psát velké slohovky, ale poukázat na to, jak důležité jsou naše vztahy a opravené duševní nádoby. No a hlavně, uzdravené vnitřní dítě.
Sunwise
