Když je člověk pod tlakem, může objevit svůj talent

Když je člověk pod tlakem a to někdy až neúnosným, může se stát, že začne psát. Stane se třeba básníkem, objeví schopnost malovat, tvořit či si najde jinou dovednost, o které dosud netušil.

Nemůžeme si nalhávat, že je vše snadné a spadne nám pod nos jenom tak. Všichni velcí myslitelé, učenci, mistři, dokonce i světci měli život pod jakýmsi tlakem. Tak se z nich stali drahokamy svojí doby. Prožili si své strasti.

S námi je to stejné. Když je doba velké námahy, neměli bychom se na ni dívat pouze jedním okem. Podívejte se na symbol monády. Aby byla rovnováha, temná a světlá strana jsou stejně velké. Onehdy, když jsem byla v těžké nemoci nebo hodně na dně, začala jsem si být vědoma jedné skutečnosti.

Mám-li najít v sobě rovnováhu, musím si uvědomit, že to temné ukazuje, kolik je ve mne světlé. Když jsme tedy hodně dole, je potřeba se podívat, co je na druhé straně. Tímto faktem jsem se uklidňovala, že všechno temné tu není na pořád. Má střídavé období. A když je to moc zlé, musím se podívat, k čemu mne to dostane.

Život je v proměnné. Život sám je změna za pochodu a nic nezůstává stále stejné. Na místě, nebo i toto jednou skončí.

K objevení svých talentů, darů a nebo dobra na druhém konci jednoho kola. Hledám-li tedy rovnováhu, dostávám se do bodu, že jej utváří obě roviny. Jak to zlé, tak to dobré. Ve většině případů pak nalezneme velkou pravdu v tom, že to, co považujeme za zlé, bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Protože jsme na něm vyrostli.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Tak tady to platí vždycky. V těžkých dobách se lidé semknou a táhnou za jeden provaz. Nevím proč žijeme v této dualitní existenci. Na to vám odpověď nedám, protože ji prostě nemám. Ale jedno vím určitě. Rovnováha je způsobena oběma póly zároveň.

Nemůžeme se ve skutečnosti soustředit stále jenom na jednu stranu, protože musíme pochopit, že je tvořena oběma miskami vah. Jak toho dobrého, tak i toho špatného. Obojí má stejnou váhu! A protože to tak je, přestaneme soudit, posuzovat co považujeme za negativní. Dokonce jej můžeme začít i milovat. Jak se říká, když je tma, vidíme na hvězdy.

Protože prostě na tom rosteme a nebo jsme vyrostli. Na chápání jak jedno bez druhého neexistuje. Přestaneme se odsuzovat, druhé soudit. Ani sebe. Začneme to konečně milovat a život samotný. Když jsme na cestě sebepoznání, uvědomujeme si, že nemůžeme být jenom polovičatí. Že jsme tvořeni oběma rovinami. Je v nás zlo stejně jako dobro.

Na nás je držet nad sebou ony otěže. Vnímat, že z podstaty jsme všichni stejní. Jenom někdo si to zatím nepřiznal. A o tom to asi je. Transformace lidského bytí spočívá právě v oné souhře temna a světla. Jsme obojím a toto uznání nás integruje do své celistvosti. Přijímání sebe sama jako celku. Nejsem prostě jeho půlka je ona transformace, někdy temná noc duše, jindy vážné onemocnění.

Každého nás zřejmě čeká nebo potká. To vědomí a uvědomění, jsem obojí. Na nás je umění přijmout věci, které se bez sebe navzájem neobejdou. A zjistit své dary, kterými jsme byli požehnáni. Koneckonců i lekníny vykvetly z bahnitého dna…