Článek
Když čelíte svému uvážlivému introspektivnímu stavu. Kdy si najednou uvědomujete, co všechno bylo špatně. Kolik chyb jsem každou sekundu nasekal, každou, kdy jsem nebyl adekvátně přítomen.
Pozor. Dejte si pozor, Bůh není ten, kdo trestá. To je váš program - nesu vinu. Protože jsem v té době odmítl nést odpovědnost. I za druhé. I za jejich pocity. Za jejich prožívání vlivem mých rozhodnutí, mlčení, zamlčování, nalhávání si, lhaní nebo iluzování.
Prostě byly doby, a to prožívá hodně lidí, kdy jsme byli odpojeni. Od sebe, od božské podstaty. Od všeho, co je dobré a dělalo nám dobře, vše, co je špatné. A teď, když si to nyní uvědomíme, se děje transformace.
Přijímám Bože a lidé, že jsem obyčejný, a i chybující člověk. Vzdávám se mít nad vším kontrolu a moc. Protože to jsou ty faktory, které povyšovaly vaše ego nad druhé. Nad ty, jež jste neviděli. Neviděli jste jejich podstatu, protože ještě nebyla vaše.
Neznali jste ji, protože jste to nepocítili. Nechápali jste, jak to dělá. Co dělá ani proč to dělá. A tak jste zůstali zkoprněli v úžasu. Ale neviděli, neviděli bolest, jakou druzí působili. Jak byla zranitelná a citlivá. Jak byla houževnatá a živá. Než jste se ji pokusili udusit.
A tehdy, tehdy se začala potácet, protože to už viděla úplně všude. Už viděla, jak je to prožrané až kamsi kde se nedá uvidět. Viděla tuny bolesti, zla, násilí, arogance, lhostejnosti, nepomoci, povrchnosti, bagatelizování její bolesti.
A teď, teď to cítíte. Cítíte také. Cítíte, jak se cítí duše svaté. I duše zvířat. Duše utrpení, do kterého je lidé položili. Ano byli to lidé, pro svou pouze potěchu. Pro svůj úspěch. Pro svou pýchu. Pro svou dosaďte si. Každý se známe nejlépe. Až když je nám nejhůře.
Až když se nám podařilo trochu uvidět. Ano toto je důležitá fáze, učí vás pokoře. Učí vás stabilitě, tu, kterou jste si pouze mysleli. Učí vás něžnosti a obdivu kráse. Učí vás zodpovědnosti. Učí vás soucitu. Učí vás uvážlivosti. A novému pocitu.
Pocitu, že zodpovídám za své chování, a to i vůči druhým bytostem. Ne těm jenom, které si já tu vyživuji, ale všem. Sousedce, nad níž si nekuju svou hrdost. Komukoliv. Bližnímu. To je také zodpovědnost. A nanejvýše zranitelným, nemocným a těm, kteří vás žádali o pomoc. Ale nestihli to. Nechtěli jste s nimi ani mluvit. A tak nestihli říct, co měli na srdci.
Prostě jim to nebylo umožněno. A tu tíhu nyní cítíte. Jejich bolest, když bylo vše odloženo na potom. Když se odvracel váš pohled od ní, od nich, od jejich bolesti. Až se mi bude asi víc chtít, nebo až to bude až pro mne důležité. Tato důležitá osoba ve vašem životě už ukázala jenom žal ve svých očích. Že už tu tíhu není schopna unést. A že už nechce. A tak ji vám začala vracet.
Začala se rozhodovat, kde má své hranice. Začala se to učit. Už nemínila být vaše touha, pýcha, oběť ani majetek. Ani nic, co byste měli řídit. Prostě řekla nic. Řekla si, tady pro mne nic nekvete. Tady mne láska nevítá. Tady pro mne není místo. Tady se nevejdu. Tady není místo. Tady taky není místo pro lásku. Nikde vlastně.
Kde není utrpení? Kde nejsou lidé a zvířata v kleci? Kde je rovnováha? Kde, v kterém místě, pokládala si otázky a neviděla odpovědi. Požádala nahoru o pomoc. Toto se nedá jenom tak projít.
A jak dlouho na tu pomoc čekala. A ona dosud nepřišla. Neviděli ji. Nechtěli. Vypadala bledě. Jako chudák chodící po světě. Pohrdali. Poplivali, pošlapali. Pomluvili. A taky se prozradili. Ono čekat měsíce, roky na vyslyšení. To, jak dlouho si myslíte, že má vydržet. Vy trpíte hodiny, ona celé roky. V kuse. Bez přestávky.
No a co se nestalo. Příběh se chtěl někudy ubírat. Bylo rozhodnuto. Dostaneš do vínku, co chceš, ale stejně víš, kolik musíš nést té bolesti. Ne proto, že ji neumí odmítat. Ale protože ji vidí. Vidí všude kus bolesti. Na každém, kdo se nerozhodl pro lásku. A neřekl prosím veď mne, já tudy půjdu.
A tak zůstali v té bolesti. Příběh se nekonal. Protože upřímně, když žádáte, nenechej mne v té bolesti samotnou, tak co přijde. Měsíc nakládky bezcitného ticha, které vám neřekne ani buď už zticha.
Sunwise
