Článek
Ahoj, tak je to opravdu tak. Najdete svůj poklad, a nakonec jej odevzdáte svému osudu. Takto mi to bylo podáno. Takto to přijímám. A s tím konečně rezonuji.
Konečně mám odpověď, kam jsem dávala svou pozornost, jak čas nic nehojí a nevyléčí. Jenom zvětší bolesti. Čím blíže jste tomu zdroji vaší bolesti, tím hůře se vám jde.
Tím hůře se mluví, tím hůře se poskytuje odvaha jít dál. Až na konci své cesty, kdy máte úlevu a překonáte všechny překážky, co vám bránili dostat svou odpověď.
Dostala jsem ji. Nejsem stále dost. Ne pro druhé, ale pro sebe už vím, že víc ze sebe nevydám. Včera jsem duchem stála u jeho postele a říkám mu, prosím, pojď se mnou. Neunesu a nesnesu dál tuto bolest nenaplnění mého srdce.
Bůh mne sem poslal, abych vyzvala tebe na tuto cestu. Netahal by mne takovým šílenstvím pro nic, co nevidím v tobě jako v sobě. Ale už je to dovršené. Viděla jsem svůj vztek nad tím, jak to není zřetelné a viditelné. Ten můj boj, má odvaha, má upřímnost a má starost.
A teď mám dost. Mám natolik dost, že z této energie si vyrobím víc než dost. Víc než si myslím já sám. Protože u mne stáli všichni svatí. Stáli u mne všichni, jež mne podporovali dosáhnout svého cíle. A na konci tohoto cíle jsem nenalezla nic. A zároveň všechno.
Našla jsem vše, co mi v životě chybělo. Uznání, lásku, ocenění, dar života na Zemi. A teď ho potřebuji hýčkat jako miminko. To miminko, které se narodilo ve mne. Jako nová cesta a nový život. Jako něco, co už nebude opomíjeno názory někoho jiného.
Tak to je. Prostě cesta k sebeuvědomění vede různými skalisky. A i duševní porucha není duševní poruchou, ale prázdným místem, který nebyl naplněn a zaplněn. Něčím, co stále chybělo do té skládanky, co to vlastně je. Cesta úplnosti. Ne doplnění. Ale celkové pochybnosti o tom, zda jenom blouzním a nebo jsem.
Ale já tu jsem že? Já nejsem vzduch. Ani jenom duch. Mám i tělo a jsem živá. Živá jako voda. Která má být uzdravena a zacelena. A bohužel, bohužel na to mi nestačila ani terapie. Šla jsem hluboko do své vlastní temnoty, do prázdna - kde se nic neodehrává. Kde vše jenom latentně žije.
A kde se své sny neuskutečňují. Ty si beru sem, do hmoty. Do života, za který má být každý vděčný. Bolí to, ale je to jako pilulka. Buď si vezmeš jed a nebo lék. Lék na duši a nebo jed, toxický. Který vše završí. Nezavrší mou bolest, jenom ji uspí a já už to nehodlám prožívat na věky.
Tímto si musí každý vzít svou svobodu svých volem do svých rukou a nenést břemena cizích požadavků. Nebyly mé. Byly jenom nedosáhnutelné. Ale to ničemu nevadí, láska a krása je všude na Zemi. Je třeba se dívat pouze.
Sunwise
