Článek
Zaznamenala jsem u sebe, ale zároveň vnímám i v rodině, která žije vedle mne v sousedství. Nejprve popíšu své pocity ze svého rodinného kruhu nebo nastavení. No a pak se vrhneme, co se odráží v rodu, který vnímám ve svém okolí.
Asociovala jsem si tuto situaci jako konstelační učení. Že věci, v nichž se nevyznám skrz sebe a neumím si přesně z-reflektovat, co se stalo nebo děje. Či proč se mi to děje, učím se skrze příběhy, které se mi zobrazují více čitelně.
Pokud mám tedy podivný vztah se svou matkou, dívám se, jak se jiná matka chová ke svým současným dětem. A hledám v tom odpovědi. To je tak, když opravdu už nemáte chuť ani náladu jít řešit věci ven. Prostě žijeme sami o sobě v nějakých vztazích a konstelacích a ty se okolo nás zobrazují snad už ve všem.
K příběhu mému, mé vznikající pocity frustrace z neotevřené komunikace s mou matkou. Nabyla jsem dojmu, že mne používá jako svůj prostředek. Nebo svůj majetek. Tu mi koupí, co se jí chce, tu mi donese, co se jí zamane. Tu si nárokuje soucit u druhých, když je mne zle. Je to velmi komplikované téma a jsem schopna probrat jenom kousek této části, ale možná dost zásadní.
Používá mne. Byť to dělá nevědomky, nejsem schopna ji z hlavy vytlačit, že nejsem její miminko. Že jsem dospělá žena, se svými právy. Jako dítě se za sebe neumíte postavit, a tak se hodíte do role sebezapření. Abyste byli schopni ten nátlak rodu přežívat.
Já také dozajista chápu, že i jí to bylo takto na-manipulované. Tlačit. Bojovat, soudit, mít odpor, potýkat se s hnusem, který nesnáším a nenávidím. Ale když tuto energii transportujete malým dětem, děje se něco, co byste opravdu nechtěli. Když k tomu přidáte strach, obavy všeho druhu, neštěstí je na cestě.
Navíc odsunování a nevnímání problémů a zaměřování se na momentální krátkodobou spokojenost je další vstupenka do pekla. Nepřiznání si vlastní odpovědnosti, co dělám, jak konám a kam to vlastně vede.
Teď se dostaneme do příkladu mé sousedky a její rodiny. Sama je frustrovaná. Ale nepřizná si to. Takže je to věčné, a to neustále věčné stěžování si. Na něco, někoho, stále na jakékoliv problémy. Tím si do života přitahuje problémů ještě víc. Protože se na ně soustředí. No a její děti jsou tím splavem. Na koho to slovo padne.
Pokřik na děti, protože já už nemůžu. Neustálá kritika a zlé vyjadřování. Frustrace ve formě zlosti na někoho. Děti to vnímají jako neúctu. Matka s otcem se za prvé nesnáší, za druhé si neprojevují laskavosti. Za třetí se vůbec nemilují. Prostě chybí v domově láska. Víme, kam to vede. K frustraci vlastních dětí.
Byť matka své děti miluje. Až dokonce si z nich dělá společníky a partnery. Tak děti nejsou v energii všemu dospělému rozumět. Tedy výběr technického kola nemůžeme házet na dceru, která si chce vybrat barvu kterou miluje a nic jiného ji na tom nezajímá. Matka ale vysvětluje, že bude lepší varianta s odpružením.
Což dítě ve svém věku prostě nechápe, a tak se s ní o tom radit nemůže. Malý příklad, přehazování odpovědnosti na menšího. Nezkušeného. Vytváření partnerství tam, kde to je irelevantní.
Fakt malý příklad, ale musím vám ho sem dát, abychom si uvědomili jednu zásadní věc. Jak tyto matky si dělají náhradní spojence z dětí, místo svého partnera. S partnerem nekomunikují. Tam si dveře zavřely. A přehazují zodpovědnost na děti.
Když se to pak nepodaří, že já dítě (emoční nezralost) vychovávám jiné děti. Na děti své se pak nese ona frustrace, nespokojenost, nevůle, buzerace, křik, zvyšování hlasu, citové vydírání, trestání, a to i psychologické a jiné další nevhodné projevy svého nezralého chování.
Dítě si to vždy spojí za to, že všechno je jeho vina. Proč je trestané, proč milující rodič se vzteká na něj. Všechny důvody si odůvodní takto - já jsem ten špatný člen rodiny. Toto nastavení se pak utužuje tak daleko, až je jednoho dne v dospívání z člověka totální troska, kterou nedává nikomu najevo. Ale v sobě ty zákeřné programy už dozajista ukotvilo.
Tak, a to jsou balvany, předávané z rodu na rod, z matky na dítě, z otce na syna. Doplňte si. Sami sebe zkoumejte, jak moc si nevěříte a jak to kamuflujete na jisté hrdinství. Kde se nepřiznává slabost, chyba, nevědomost, zranitelnost. A když vás s tímto faktem někdo konfrontuje - vidíte jenom a jenom odmítnutí.
Ne to já nejsem, to není moje. To se velmi pleteš. Nepletu se. Vidím to prostě v praxi. Takže pokud máte své děti, vždy si uvědomte, co to po nich chcete. A zda je to v jejich věku adekvátní výchova. Zda jim poroučíte, či je vedete. Zda je milujete bez podmínek, anebo si je podmiňujete. Zda jim něco vytýkáte, místo abyste je to prvně naučili.
A nezapomeňte, děti se učí jenom tím, co vidí vznešeného u vás. Pokud tam nic takového není, učí se to, co předvádíte. Nikoliv to, co jim poroučíte. A na mém příkladu s mým rodičem? Já opravdu si nechci ve středním věku připadat, že jsem pomůcka k tomu, aby mou matku všichni litovali za to, jaký vedu zpackaný život já a aby se jí vše dotýkalo, jako by se to jenom jí týkalo.
Takové to, já jsem dotčená, protože tobě se něco špatného děje. Odstřihnout se od těchto energií je velmi náročná disciplína, stanovování hranic, které nikdy dříve nebyly. A najednou tam být musí, nebo zbláznit se fakt znovu nechci.
Takže, nejste-li sami se sebou spokojeni, nevedete ani své děti. Jenom je tvrdě poučujete. Což není výchovné. Ale tragické. Nalijme si čistého vína. Piji víno a kážu vodu? Protože tak to často je. Vyžadujeme po druhých, ale sami nic neděláme.
A nehledě na to, to tiché obviňování, že za to všechno může moje dítě, nebo člen rodiny, nebo tam ten a tento. To vnitřně vytváří velmi velké bariéry ve vašich vztazích. Pokud někoho obviňujete, kromě sebe, jste na scestí sami.
Ahojte, Sunwise
