Článek
Umět se zastavit je priorita. Je to naše doslova komodita. Kdo to má vědět kdo já jsem. To musím umět či vědět prostě sám. A to není lehký úkol, už proto, co nás všechno obklopuje a svádí ze své cesty poznání sebe sama.
Jsou to především naše touhy a vše po čem toužíme a prahneme. Ale když daného dosáhneme, opět jsme hladoví. A tak stále dokola. Proč jsme v tom začarovaném kruhu? Protože jsme se vydali hledat něco, co nám nepřináší úlevu. Protože vlastně nehledáme pravé poznání. (Kdo jsme my).
A když se k němu jednou vydáme, zjistíme, jak bolestivé to je. A proč je tam ta bolest vlastně? Protože když zjistíme, že jsme se ztratili, což obsahuje emoce, tyto emoce nás bolí. Nevíme, kudy jít, nemáme se čeho chytit, jsme v tom sami, tápeme, topíme se a cítíme se ztraceni. Pak často i zraněni. Rozbití. To vše obsahuje bolestivé emoce.
Cítíme se v nepřijetí, protože to je nemilá situace. Odpojili jsme se od zdroje, od pramene své duše. To je samo o sobě bolestivé. Když toto zjistíme, či znovu prožijeme, vrátí se nám ony bolestivé emoce. K takovým emocím se často vracíme, když třeba onemocníme. Vesmír nás zastaví a říká, všímej si mne. Koho si mám všímat? No sebe. Kde jsem já.
Člověk je naučený často od sebe utíkat. Odpojovat se. Nevnímat sebe a pak ani to okolí. Co se poté s námi děje? Zaplňujeme onu prázdnotu. Prázdnotu mezi spojením se svým pravým já. No, a to snad umíme úplně všichni.
V mládí se opájíme novými dobrodružstvími, hledáme si vztahy a partnery. Poznáváme nové věci. Všechno je zábava, dokud někde nenarazíme. Proč jsme ale narazili? Nebyli jsme úplní. Mělo to své mezery. A ty také časem zaplňujeme. Často i drogami. Sexem, opájedly. Prostě se opijeme, zhuntujeme, nechceme vnímat, co se s námi opravdicky děje. Trvá to dlouho let, než si uvědomíme, že takto to dál nejde a začneme se ptát, co se to s námi stalo, kam se ten náš život svezl.
Jaké nás pak čeká nemilé prozření, kde všude jsme si ubližovali. Toto probuzení je prostě zákonitě následně bolestivé. Bolí nás, co jsme si všechno způsobili. Máme pocit, že se tomu dalo vyhnout, té spoušti na sobě. Dokud ale ještě druhé obviňujeme, ještě nejsme v tom pravém sebepřijetí. Protože se říká, že oběť hledá svého viníka. Často hledá jinde než u sebe. Tak to děláme dost často. No ale dokud je člověk právě v oné roli oběti, hledá tyrana, a ne a ne se narovnat.
Takzvaně vycentrovat, najít svůj střed. Místo toho obviňujeme své dětství, traumata, výchovu, školství, instituce, vládu, své předky, své sousedy. Prostě ten obraz na své zkáze vidíme všude kolem sebe. Oni jsou ve skutečnosti náš obraz sebe sama. Naše zrcadlo. Na nich se učíme poznávat, co se v nás všechno odehrává. Do sebe se nejméně podíváme, protože se bojíme. Bojíme se, co tam najdeme, snadnější je to vidět na druhých. A to pak odsuzujeme. A dokud něco odsuzujeme, můžeme si být zcela jisti, že ty kořeny máme nějak v sobě.
Jinak by se nás to nedotýkalo. Řekli bychom si, ten člověk marní svůj život. A šli možná dál. Ale dokud se nás něco dotýká, tak se nás i zákonitě týká. Chápu, nejsme všichni jogíni a i ti, si těmito cestami prošli. Nikoho to asi neminulo, na cestách sebepoznání. Tyto zdánlivě jednoduchá pravidla, pro nás ale tak těžko uchopitelné. Často z pozice rozumu něco chápeme, ale nemáme dostatečně prožité a procítěné. Takže ego se brání, ne to nejsem já. A zde máme onu pomyslnou studnici. Našeho poznávání se. Že já jsem to i ono. I to já jsem.
Pak řekneme, nechápu Boha, proč nás trestá. No on nás nikdo netrestá, to my vyvíjíme na základě pozice oběti a tyrana viníky a pak hledáme nápravu a trest. Nic takového se dít nemusí, když vnitřně odpustíme. No, a i toto je super disciplína. Super v tom, že je sakramentsky těžká. Zkuste si to. Než se do toho dáte, se tak trochu zapotíme…
Co můžeme v tuto chvíli udělat, je věci, situace a události pozorovat. Pozorovat se v ostatních. Pozorovat své myšlení. Pozorovat se, jak to o sobě a druhých vlastně smýšlíme. V tomto bodu už jsme se vydali. Od běžného automatického myšlení a chování, k uvědomování si, co se to se mnou děje. To je také jóga v reálu. V první kapitole o józe vysvětluje Patandžali první vědění. Yogaścitta-vṛtti-nirodhah v doslovném překladu, jóga začíná kontrolou vrtti – myšlenek.
Takže na cestě sebepoznání jsme všichni v józe, všichni jogíni nebo praktikanti. Jaké milé překvapení. Všímáním si svých myšlenek. Zde začíná práce na sobě. Všímáme si jak myslíme, uvažujeme, pozorujeme, co se nám v životě odehrává na základě našeho myšlení. V tu chvíli zaznamenáme, kdy je potřeba změny. Změnit to, co si vytváříme. Měníme úhel našeho pohledu. Měníme své postoje. Snažíme si své staré zvyky a návyky vyměnit za ty odolné a hodnotné. Náš život dostává nové obrátky a nové obzory a smysl samotný.
V tu dobu je pro nás důležité, zda s tělem pracujeme. Cvičíme, jakou mu podáváme stravu, co čteme a v jaké se nacházíme společnosti. A jestli není potřeba i tu změnit. Proměňujeme nakonec od základů všechno, co jsme dosud dělali. A dříve brali za hotové, jasné a automatické. Najednou už stejní nejsme. Vědomě si vybíráme a tvoříme.
A co ty bolesti tedy. Ty nás k této cestě přivedly, nemoc, úzkosti, stavy. Stavy, kdy už jsme ani sami se sebou nemohli vydržet. Nastavily nám novou kolej. A daly nám pochopit, že jsou součástí našeho poznávání. Když je uznáme, přijmeme, ať je to, jak chce nepříjemné. Odezní. Jejich úloha byla splněna. Co totiž přijmeme, už nás nemůže ohrozit. Ohrozit v tom smyslu jako nevědomé či vzdálené důvody a okolnosti, pro které my tak velmi trpíme. Posvítili jsme si na ně a tam, kde je rozsvíceno, tma sama mizí bez boje.
No tak je to s námi tu provázané. Vedeme ty vnitřní boje sami se sebou, protože nechceme přijmout, co se nám děje a že je to naše vlastní. Ty boje vně, ty jsou obrazem naší neuvědomělé společnosti. Když si každý vydáme na svou cestu do nitra, což je způsobeno současnými astrologickými konstelacemi a nemůžeme vinit za ně nikoho, velice se nám uleví. Za prvé v tomto nejsme rozhodně sami. Děje se nám hromadně.
Jsme-li tedy v sobě, jsme pohromadě. Opravujeme své rozbité částečky. Ty ztracené kousky sebe. A uzdravujeme se. A o to tu běží. Naše velká odpovědnost být uzdravený. Co totiž dokážeš pro sebe, se projeví i navenek. Jako mávnutí křídla motýla a velké tsunami na jiné straně vodní hladiny. Tím tsunami může být uzdravené naše srdce. A bůh s námi.
Sunwise
