Článek
Nejsilnější dopady mají slova pronesená v silném emočním zaujetí.
Slova pronesená ve zlosti, nenávisti či s pocitem pomsty mají silný dopad. Když klejeme na druhé, protože se nám něco nelíbí, zapomínáme, že jsme tvůrci této negativní energie. Odsuzujeme a viníme, a tato energie se k nám vrací jako bumerang.
Horší jsou ještě více pocity viny a přenášení odpovědnosti za druhé. Nevědomě také přijaté odpovědnosti za nečinnost těch, kteří nás obvinili. Je jednodušší přenášet zodpovědnost za své volby na druhé a pak je obvinit. Než si přiznat své vlastní pochybení. (Rodič má odpovědnost za dítě, ale snadnější je mu vytýkat, že se mělo chovat jinak.)
Děje se to velmi často, ale protože nechápeme dosah našich slov a pocitů, nepřebíráme za ně odpovědnost. Naše slova a činy mají následky, a pokud jsme v minulosti kleli, můžeme nyní čelit jejich důsledkům.
Děti dospívají pomalu, ve dvaceti teprve nabírají zkušenosti. Ve třiceti zrajeme a ve čtyřiceti často teprve přemýšlíme, kam jsme chtěli vlastně jít. Své intuice a duševní pochody jsme zastřeli. Protože jsme se museli nacházet a přizpůsobit okolí. A to i se svými přesvědčeními. Které jsou tak silné, že nás nyní ovlivňují.
A to je velká práce chápat, co chci vlastně od života já sám a co všechno mi bylo vnucené a vsugerované. Na tuto kapitolu mne navedl příběh mého mladého věku, kdy jsem jela na zkušenost do zahraničí. Bylo mi 23 let. A přesto, že od této doby uběhlo mnoho dekád i let, mé pocity a frustrace jsou nyní ještě identické.
Jsem někde sama, v cizí krajině, kde mne nikdo nezná a musím se zde nějak o sebe postarat. Peníze za odpovědnou práci dostávám mizerné. Mám na starosti dům, péči o děti i domácí zvíře. Ačkoli jsem jela dělat au-pair do jedné rodiny, práce a odpovědnost převýšila mé očekávání. Ale už jsem byla na místě a ticket na zpáteční cestu jsem neměla.
Tak jsem procházela hořko-sladkou zkušeností. Rodina odjela v jeden čas na dovolenou a já zůstala sama v cizí domácnosti a s penězi na nákup jednoho másla a mléka. Kdo tady byl vlastně chudobný? Já, která se měla o něco postarat, nebo rodina, která mne tam bez prostředků zanechala? Předpokládám, že když z někoho chcete vyrobit otroka, dáte mu k tomu podmínky.
Kdybych v té době byla zralá, sebrala bych kufry a odjela. Ale jet stopem tisíc kilometrů mi nepřišlo v té době zcela bezpečné. Musela jsem počkat, až budu mít sílu a možnost odejít, a také jsem to pak udělala. Ale ty pocity ve mne zůstaly. A protože jsem byla v té době nedospělá, nezralá, přinesla jsem si i mnohé příkoří do svého budoucího života.
A celou dobu jsem to nevěděla. Že ta ženská, která se připravila o chlapa, na krku zvířata a děti, se nechala vydržovat mladými holkami, které nehodlala zaplatit. Ale v jejich společnosti to bylo krédo, a i když si to nemohla dovolit, využívala a zneužívala jiné lidi. Platila mizerně a nakládala práci, která nebyla dostatečně předem ujasněna.
Ve skutečnosti zneužívala mladé lidi z cizí země a využívala toho, že neumí jazyk a že jsou tam samy a že je nikdo nebude hájit. No a když jsem se bránila a odešla, tak ze své nenávisti mne zřejmě i proklela. Svou sílu a nadřazené chování použila proti mně.
Někde se jí ztratil pes a přejel ho vlak. Já si ovšem vůbec nejsem vědomá, už je to moc dávno, že bych za to nesla odpovědnost. Ale její zloba se snadno svezla na někoho jiného. Z au-pairky byla služka, která má mít za všechno odpovědnost.
Dnes si uvědomuji, že tyto nastavení ponížení si neseme už dávno z rodu a rodinných zázemí. A hle, teprve ve čtyřiceti si uvědomuji, jak mi ničí životní příběh a prožívání. A učím se, jak s tímto omezením skoncovat.
Vystavování dětí zlobě a nenávisti, nedostatečném pocitu bezpečí, přijetí a lásky. Si vytvoří v sobě program, že mají nést za všechno příkoří svou odpovědnost. A tento program se jenom v dospělosti nabaluje. A my ani nevíme, kde pramení kořeny tohoto zla, protože i naši rodiče byli vystavování podobným zkušenostem.
Tyto negativní vzory se předávají z generace na generaci. Naši rodiče také čelili podobným zkušenostem, které se dříve neřešily. Proto dnes musíme pracovat na svém seberozvoji, učit se odpouštět, přijímat minulost a rozvíjet sebelásku, abychom se cítili hodnotní a spokojení.
Abychom se mohli cítit hodnotní, v sebe-přijetí. Naučit sebe vlastního soucitu a nekritizovat se, za kde jakou chybu. Koneckonců jsou to naše zkušenosti, na nichž jsme nějak vyrostli. Abych nežila ve sledu událostí a rychle jedoucím vlaku opakujících se zkušeností, přijímám dnes takovou volbu. Přehrávám si své minulé zkušenosti a snažím se svému vnitřnímu dítěti vysvětlit, že v té době jsem neuměla s těmito záležitostmi lépe zacházet.
Dnes přemýšlím, jestli to vnitřní dítě není vlastně naše podvědomí, které je zahlcené programy, co jsou pro nás někdy dost nežádoucí.
Přijmout případné pocity prohry a říct si, že dnes jsem dospělý a zkušenější a že na sebe nenechám stále přecházet odpovědnost někoho jiného. Je to práce. Je to náročná práce, co vyžaduje každodenní čas. Ale za tím vším se nachází úleva, konečná úleva, která se jistojistě projeví nejen na mne samotné, ale i na vazbách, s nimiž mám co do činění.
