Článek
Asi bychom si měli včas uvědomit, že druzí lidé naše životy nežijí. Z toho důvodu se také nebudou zaobírat naším životem a často ani životním příběhem. Lidé jsou natolik zabraní sami do sebe a svého prožívání, že dnes nemají kapacitu vám často ani naslouchat.
Většina jejich aktivit a to i když je mířeno na vás, se vás ve skutečnosti prostě netýká. Mají svou verzi a představu světa a sama sebe. Takže z toho jak se všichni domníváme a chytáme uzdiček a háčků, jak se zamotáváme do příběhů a myslíme si o tom své, ta druhá osoba si nic takového o nás nemyslí. (Třeba když manžel vyčítá, že jsem něco doma neudělala, ve skutečnosti je sám frustrovaný ze sebe, že toho tolik nestihl kolik chtěl…, a nebo když manželka na muže doma křičí, že ji nepodal správně deku nebo něco udělal špatně, křičí vlastně na sebe, že je něčím nespokojená.) Takto si vybíjí zlost lidé sami na druhé velmi často a přitom se zlobí na sebe.
Vychází jenom ze své zkušenosti a tu se snaží aplikovat na verze, které jsou jí podobné. Často se ale pak domníváme, že na nás někdo útočí, že si nás dobírá a že nás vytáčí. Ona osoba ale pouze ze své perspektivy jedná a koná. Když to pochopíme, začneme si vybírat, čemu a komu věnovat pozornost. Takto se můžeme doma partnera zeptat, co se mu dnes stalo a co jej vlastně rozzlobilo a zjistíme, že si nese něco domů, co nemá zpracované a nemusíme si brát ani osobně. Čím méně pak budeme frustrace bližních brát doslova a dotčeně, tím snáze se budou řešit vlastní problémy a situace.
Hlavně tedy tu péči a pozornost věnovat sobě. Je nutné vědět, které činnosti, jídlo a perspektivy dělají dobře mne. Pokud se zpozoruji, že mi něco ubližuje či vytváří negace, prostě tyto aktivity se budu snažit vyměnit za jiné. Za ty, které nás povznesou a budou inspirací. Za ty, z nichž se budeme cítit dojatý. Či líbezně. Řídícím faktorem je náš pocit, jaký z věcí máme.
Takto se uvedeme do vlastní spokojenosti a nebudeme se tankovat a vytáčet vnějšími okolnostmi. Což nyní opravdu potřebujeme umět a i používat. Není dobré se zahlcovat tisícero informacemi co se děje ve světě. Přeci ten vlastní svět musím a chci mít v pořádku. K čemu mi bude, co se tam venku odehrává, když to neumím uchopit, změnit a ba dokonce mne to stresuje? Já osobně jsem sledovala velmi mnoho přednášek a videí až mi jednoho dne došlo, že je to pořád jenom o zprávách jak se mají ti ostatní a nic o mne to nevypovídá a přestala je sledovat, nebo velmi omezila ihned, jak jsem si tyto věci uvědomila. Sledováním druhých svůj život vlastně nežiji.
Tak bychom si měli všímat i těch faktorů, které nás uvádí do stresu a nemilé nálady. Tady se nejedná asi o to, že mne frustruje mé zaměstnání. Jde o to, že co všechno dovedeme ve svém životě ovlivnit, bychom ovlivňovat měli. A to je především náš pocit a naše nálada. Kterou druzí již nebudou mít moc u mne ovlivňovat. Například když mne jistí lidé neustále vytáčeli svými stížnostmi a příběhy, přestala jsem je také vnímat, nebo sledovat, či se s nimi přátelit. Chci přeci žít ten svůj příběh, ne sedět u jiného.
Budu si stát za svým. Nikoli tak, že druzí mne mají následovat, či jim budu něco předurčovat. Bude to platit pro mne a bude aplikovatelné v mém životě. Tím se přestanu zaobírat tím, co mají a dělají ti ostatní a bude mi daleko více záležet na tom, jak se mám já. Jak tento svět prožívám já. Co z toho mám a co si z něho odnesu. To vlastně znamená, že nemusím druhé přesvědčovat o tom, jaké věci jsem si uvědomila já sama, ale budu dbát na to, abych své vlastní přesvědčení ctila.
A pokud jsme v módu, že nám na tom opravdu záleží. Začneme se podle toho zaměřovat, mířit a chovat. Vybírat si společnost, informace které jsou podstatné. Budeme se v životě zaobírat opravdu tím, co je nesmírně důležité a čemu bychom se neměli vyhýbat. Prostě sami sobě. Ono je to docela i pracné. A pak i my zjistíme, že není kapacita zaobírat se tím druhým. Pokud to není můj partner a nekráčíme někam společně.
Práce na sobě je totiž naše zodpovědnost, a to nechceme zjistit, až už s tím nejde nic udělat…
Když zjistíme, že věci jsou tak, jak si ve své mysli tvoříme. Budeme se zaobírat tím, aby tam bylo příjemně. V té naší hlavě i mysli. Pak také tvoříme pro sebe a své okolí věci, které mají smysl a nebo hodnotu. Nejsme vlečeni osudem, prostě víme, že si jej utváříme. Začala jsem sebereflexí, zda jsem vůbec tam kde se chci nacházet. A proč mne a které věci přestaly vyhovovat. Co se u mne změnilo a co chci třeba umět i nového. Co proto musím vykonat. Co se naučit za dovednosti. Kam se nyní směřovat.
V tomto ohledu jsou mezi námi nyní velké rozdíly. Abychom jejich propast snížili, ač to, že si uvědomujeme tvoření svého osudu neznamená, že se nám dostane vše, na co si vzpomenu. O těchto principech asi by bylo vhodné se rozepsat dosti podrobně. Dnes nám může postačit myšlenka, že věci nejsou podle mne. Jsou takové, abych něco pochopil. Když chápeme správně, svět nám je nakloněn a spolupracuje. Když jsme ale sami pro sebe pouhá individualita tak se od světa i druhých sami odkláníme. Vše je dané naším úhlem pohledu, jak se na sebe a svět díváme. Když jsem chtěla, aby mne něco nebolelo, musela jsem to považovat za svou výzvu a ne třeba prohru.
Takže bych zde uvedla pár pravidel, kterými se můžeme řídit, pokud v této oblasti teprve tápeme nebo se s ní seznamujeme:
Když chceš mít dobrý život, přestaň si na něj stěžovat.
Nebuď dotčený, co se týká životní zkušenosti druhého, netýká se tebe samotného.
Přestaň sledovat zprávy a informace, které ti způsobují frustraci a pocit bezmoci.
Převezmi odpovědnost, co se ti děje v životě je prostě tvé.
Naučit se v životních cyklech chodit není otázka jednoho týdne, měj se sebou trpělivost.
Pokud to jde, komunikujte s bližními, zjistíte že na vás neutočí ale neví třeba kudy sami.
Začněte se mít opravdu rádi. Druzí to za vás neudělají.
Dopřát si laskavost a péči k sobě je základní důvod, jak si vytvářet harmonii ve svém životě.
Kritika a soudy nás nespasí. Ani ta vlastní.
Když sněží raduj se. Když prší raduj se. Když svítí slunce raduj se. Když kvete květina, prostě se začni radovat z maličkostí. Je to kouzelná cesta jak si proměnit své hodnoty.
Vážit si každé drobnosti je tedy velmi významné a podstatné.
Více se zaměřovat na to, co nás povznáší a co je dobré, je cesta pozitivity.
Náš úhel pohledu mění vše, jak k životu vlastně přistupujeme.
Když odpouštíme, vymazáváme nepříjemnou historii.
Když nebojujeme, některé věci samy mizí z naší perspektivy.
Být milý a laskavý značí o velké síle a ne slabosti.
Buď na světě tím, koho chceš vidět.
