Článek
Mai Trung Hieu patří k druhé generaci Vietnamců vyrůstajících v Česku. Jeho rodiče sem přišli před více než třiceti lety s představou, kterou zná mnoho přistěhovaleckých rodin: tvrdě pracovat a dát dětem lepší start. Práce byla tehdy vším. Čas na jazyk, vztahy nebo odpočinek zůstával až někde na konci dne.
Velkou roli v jeho dětství sehrála česká „babička“, chůva, která se o něj starala od tří let, zatímco rodiče byli v práci. Díky ní se rychle naučil jazyk a zorientoval se v českém prostředí. Už jako malý si ale začínal všímat, že pro mnoho Vietnamců kolem něj je začlenění složitější. Ne proto, že by nechtěli, ale protože prostě neměli prostor.
„Spousta lidí pracuje od rána do večera a nemá šanci se jazyk pořádně naučit,“ říká. A právě to ho později přivedlo k myšlence, že by chtěl být užitečný nejen jako jednotlivec, ale i jako někdo, kdo pomáhá komunitě lépe se zorientovat v české společnosti.

Foto: Svobodník Trung Hieu Mai | Ministerstvo obrany ČR
Služba u armády nebo policie byla jeho snem odjakživa. Nešlo o touhu po moci ani o uniformu samotnou, spíš o pocit smyslu. Vystudoval policejní školy Ministerstva vnitra a později Policejní akademii v Praze. Už během studia se ale začal aktivně zapojovat do podpory vietnamské komunity. Učil češtinu v rámci programů Ministerstva vnitra, tlumočil ve školách a nemocnicích a pomáhal tam, kde jazyková bariéra vytvářela zbytečný strach.
Po škole krátce využil své vzdělání i v právním prostředí, ale jeho směr byl jasný. Armáda. Dnes slouží u Posádkového velitelství Praha. A mluví o tom bez patosu. Spíš jako o pokračování cesty, která dává smysl nejen jemu, ale i lidem kolem.
Výrazně se to ukázalo během pandemie. Mai se zapojil do trasovacího týmu, který pomáhal hygienickým stanicím, a zároveň pravidelně vysvětloval vietnamské komunitě aktuální opatření. Podílel se i na vzniku informačního spotu k očkování proti covidu-19 určeného vietnamské menšině. Nešlo o jednorázovou pomoc, ale o dlouhodobou práci, kterou si lidé zapamatovali.
Mai často mluví o tom, že by chtěl inspirovat hlavně mladší Vietnamce druhé generace. Ukázat jim, že pracovat pro stát je možné. Že jejich děti nemusí nutně podnikat, pokud cítí, že jejich místo je jinde. A že být přínosem pro Českou republiku neznamená vzdát se vlastního původu.
Jeho příběh uzavírá sérii Příběhy Vietnamců v Česku trochu jinak než předchozí díly. Ne skrze byznys, značku nebo viditelný úspěch, ale skrze službu. Připomíná, že mosty mezi světy se často staví potichu. Každý den. Trpělivě.
Další články ze série najdete na blogu Sapa Trip, který tvoříme už téměř 10 let. Pokud vás baví příběhy lidí, kteří žijí mezi kulturami a hledají vlastní cestu, jste na správném místě.

Vietnamské srdce, český domov: Zdaleka nejen večerky a Sapa… Jak se žije na spojnici kultur Kniha, autor Klara Mandausova





