Příběhy Vietnamců v Česku (I. díl): Nguyen Manh Tung

Nguyen Manh Tung se narodil v roce 1989 v Československu. Vyrůstal v prostředí, které bylo typické pro řadu vietnamských rodin té doby – tržnice, dlouhé pracovní dny a pocit, že člověk musí dospět rychleji než ostatní. Už v dětství si přivydělával, prodával noviny a brzy pochopil, že být jiný může být nevýhoda i příležitost zároveň.

Zlom přišel ve čtrnácti letech, kdy mu zemřel otec. Najednou tu nebyl nikdo, kdo by držel pravidla a zároveň nesl odpovědnost. Ta spadla na něj. Péče o rodinu, mladšího bratra i každodenní realitu se stala součástí jeho dospívání. Ne jako volba, ale jako nutnost.

Součástí jeho příběhu je i zkušenost, kterou zná mnoho Vietnamců vyrůstajících v Česku. Pocit, že člověk nepatří úplně nikam. Šikana, narážky na původ, nutnost se obhajovat. Tung o sobě mluví jako o někom, kdo dlouho hledal místo, kde by mohl být sám sebou, aniž by musel vysvětlovat, kým je.

Právě bojové sporty mu v dospívání pomohly najít pevnější půdu pod nohama. Nejen fyzicky, ale hlavně lidsky. Díky nim se dostal do kolektivu, kde fungovala soudržnost a respekt. Zkušenost, která ho později silně ovlivnila i v tom, jak přemýšlí o komunitě.

Důležitým momentem bylo i setkání s člověkem, který mu pomohl pochopit vlastní kořeny. Následná cesta do Vietnamu pro něj nebyla návratem „domů“ v romantickém slova smyslu, ale spíš skládáním chybějících částí identity. Poprvé se blíž setkal s hodnotami, které pak začal vědomě přenášet do života i práce.

Jeho profesní cesta vedla přes tlumočení a pomoc Vietnamcům, kteří se v českém systému ztráceli. Postupně se dostal k e-commerce a podnikání. Nešlo ale jen o byznys. V jeho aktivitách se opakovaně objevuje jedno téma: propojování. Lidí, kultur, zkušeností.

Postupně se stal jednou z výrazných postav česko-vietnamského prostředí. Je spojovaný s projekty zaměřenými na komunitní život, vzdělávání i dialog mezi českou a vietnamskou společností. Sám o sobě ale mluví spíš jako o iniciátorovi než o někom, kdo chce všechno řídit. Některé projekty předal dál, aby mohly růst vlastním tempem.

Možná právě proto jeho příběh dobře otevírá sérii Příběhy Vietnamců v Česku. Neukazuje úspěch jako cíl, ale jako vedlejší produkt dlouhé cesty, na které bylo nutné nejdřív pochopit sebe sama. A také to, že „vietnamský příběh“ není jeden. Je jich mnoho a každý má jiný tvar.

„Můj sen je postavit ve Vietnamu prestižní školu, která bude pomáhat těm, kteří vůbec studovat nemohli,“ dodává s tím, že se na české škole v oblasti Yên Bái již pracuje. Žákům chtějí nabídnout stipendia nebo také možnost studia v zahraničí.

V dalších dílech série se podíváme na úplně jiné životní zkušenosti. Na příběhy lidí, kteří stáli u základů vietnamské komunity v Česku, i na pohled mladší generace, která už řeší jiné otázky než jejich rodiče.

Další články ze série Příběhy Vietnamců v Česku najdete našem profile.