Článek
„Nemůžete mi zase někdo půjčit manžela?“ nesla se otázka s prosbou v hlase otevřeným prostorem moderní prosklené kanceláře pro devět osob, vlastně ženských.
„To jsi uhodla. Nemůžeme. Pořiď si vlastního. Nebuď sobecká. Vzdáš se trochu svého pohodlí a naučíš se dělit své city a čas mezi sebe a jeho. Nebo si dej inzerát, že hledáš šikulu na domácí práce. Značka: přijdeš, uděláš a půjdeš.“ ozvalo se hned několik odpovědí najednou.
„Víš, my jsme ti několikrát vyhověly a vlastně se to obrátilo proti nám. Hodnocení na tebe bylo pouze kladné. Jako že jsi na čtyřicet dva docela pohledná, po příchodu z práce si dáš sklenku vína nebo šálek čaje, pustíš si Stinga a přečteš si noviny nebo časopis. Máš přehled, jak dopadlo včerejší derby ve fotbale a jsi taková celá uvolněná, pohodová, voňavá a doma chodíš v župánku. Na nás tedy zapomeň. Vlastně na ty naše chlapy. Nebo si kup vrtačku, třeba příklepovou nebo s vibrací nebo nějakou jinou. Nebo si nekupuj nic nového se složitým návodem a nepoužívej nic starého, aby se to neporouchalo.“ zazněla jízlivá odpověď s úsměvem na tváři.
V průběhu několika dní již v rámci polední pauzy nepadlo o výpomoci ani slovo. Vlastně na to všechny zapomněly. Jen jejich „single“ kolegyně byla nějaká zamlklá. Docela ji mrzelo, že jí daly radu, ať hledá v jiných vodách. A tak hledala. Sama doma, v župánku, sklenkou nealkoholického mochita položeného u klávesnice. Mátu na oblíbený drink si pěstovala na parapetu okna v truhlíku se samo zavlažovacím knotem. Zelené limety používala i k vaření. Maso pak bylo rychle propečené a mělo zajímavou chuť. Navíc milovala zelenou barvu. Třtinovým cukrem si sladila kávu. Byla vlastně pohodářka. Měla práci, která ji bavila, malý útulný byt, čas na sebe, dvakrát ročně jezdila na 10denní dovolenou. Problém byl, že několikrát za rok potřebovala zručného kutila na domácí údržbářské práce.
Brouzdáním po netu našla to, co jí doporučovaly kolegyně. Hodinový manžel byl dokonce z jejich čtvrti. Napsala mu, že opravdu potřebuje zkontrolovat sifon pod vanou a vyměnit těsnění. Připevnit na zeď velmi pěkný obrázek, který si koupila na aukci a vyměnit obyčejné vypínače za postupně se stmívající. Že je sama, manžel, že odjel na dlouhodobou služební cestu. To aby si nemyslel, že si může něco dovolit. Malá lež nebolí. Během psaní e-mailu měla pocit, že dělá něco zakázaného. Co, když to bude nějaký „průša“.
Ten den v práci nevyužila polední pauzu na oběd. Žaludek měla od rána sevřený, srdce ji bušilo rychleji. Cestou domů si pokládala otázku, zda se neměla zeptat kolegyň ještě jednou, slíbit jim, že pokud se některá z nich rozhodne půjčit jí manžela, že vlastně může pozvat na návštěvu i ji. Že bude v tričku a v džínách…
„Tak jsem tady mladá paní. Asi jste spěchala z práce, jste nějaká zadýchaná. Uvařte si čaj. Já si přezuji boty, nosím si svoje domácí pantofle. Nebojte se, před vámi je otřu vlhčeným jednorázovým hadrem, to víte dezinfekce. A tady to máme. Máte pěknou koupelnu. Vy schováte od manžela kartáček na zuby, když není doma? Jo, každý máme nějakou úchylku. Jste tam? Máte tady takové ticho. Já mám rád u práce hudbu. Mám rád Stinga a vy? Asi se nechcete bavit, tak já už mlčím a jen pracuji. Tak pojďte na kontrolu, všechny úkoly jsem splnil. Už si balím nářadí. Tady máte účtenku a vizitku, cokoliv budete potřebovat opravit, když nebude manžel doma, zavolejte. Bydlím o dvě ulice dál. Že vy jste se bála, jestli nejsem úchylný? Jste celá pobledlá.“ řekl sympatický pohledný muž okolo padesáti, umytou ruku si lehce otřel do čistých montérek zelené barvy, podíval se jí do očí, usmál se, a při podání ruky na rozloučenou jí sdělil, že to byla myšlenka manželky, aby měl živnost jako „hodinový manžel“, stejně ho půjčovala kamarádkám jako domácího kutila. A tak na to má papír. A ženské mohou mít čisté svědomí, když si ho objednávají domů.
