Článek
„Alešku, děkuji ti. To je od tebe milé, že jsi mi pomohl i s kufrem. Sama bych ho nezvedla, ale víš co, raději už běž, to Pendolino tady dlouho nestojí,“ řekla s moravským přízvukem sympatická paní a zároveň se s mužem rozloučila naznačeným polibkem na levou i pravou tvář.
Paní vzala do ruky mobilní telefon a někomu hned volala, že již nastoupila, sedí u okna ve směru jízdy a jede. Pokud bude v Praze dle jízdního řádu, tak má necelou hodinu na přestup do autobusu směrem do Mnichova. Má tedy dostatek času, aby si podklady na prezentaci ještě přečetla. Docela se těší, má vlasy oživené barvou hořké čokolády, čerstvou francouzskou manikúru i pedikúru, svoji oblíbenou vůni od Cacharelu, v kufru má náhradní šaty na večer i den, pro jistotu, co kdyby… Přestala jsem poslouchat hovor a pokračovala ve čtení.
„Alešku, co tady děláš, ty jsi nevystoupil?“ ptala se po deseti minutách udiveně cestující z Olomouce.
Muž jen zvedl ruce, spíše udělal několik pohybů jako by si držel vlastní hlavu, která to vše nemohla tak rychle vstřebat.
„Představ si, poté co jsem došel ke dveřím, viděl a slyšel jsem, jak se samy zavírají. Lomcoval jsem kličkou a nic. Vždyť jsem s tebou byl dvě minuty. Chtěl jsem ti uložit nahoru ten kufr. Pak jsem proběhl celý vlak, našel průvodčí a chtěl, ať mi zastaví. Nejde to, musím jet až do Pardubic. Pokud zastaví, tak musím platit pokutu stejnou jako za zneužití záchranné brzdy. Já se snad zblázním. Za chvíli mám mít schůzku ohledně té nové zakázky. Autem parkuji na místě, kde mi dají botičku nebo auto odtáhnou. V peněžence už mám jen dvě stovky. Když průvodčí zjistila, že nemám platný lístek, hned mě inkasovala. Nemám ani na lístek z Pardubic do Olomouce. Úplně jsem se zpotil. V autě mi zůstal telefon. To vše, že jsem dobrák a chtěl ti pomoci. Co teď? Pomoz mi!“ řekl úplně vyčerpaně muž. Sedl si na místo naproti ženě, dlouhé nohy si dal bokem do uličky a začal si nervózně podupávat s rytmem zvuku z kolejí.
„Alešku, ale to je tvůj problém. Já jsem tě požádala jen o odvoz na nádraží. To byla tvá iniciativa, že jsi mi pomohl s kufrem až do regálu. Mohl jsi mi ho dát jen na vrchní schod a zůstat venku. Navíc jsem tě upozornila, že už máš jít. No, mohu zavolat, že na schůzku nepřijdeš, a co se ti stalo, je to sice výběrové řízení, ale snad to pochopí, ale nevím, mám na telefonu málo čárek, dobiju si ho až večer v hotelu. A jak se tedy dostaneš domů, když máš jen dvě kila? Vlastně mohla bych ti přispět, když jsi mne odvezl, taxi by mne stálo necelých dvě stě, tak já ti ta dvě kila dám. Vlastně asi nedám, já mám jen tří platební karty, drobné na toaletu na nádraží a jeden tisíc českých korun jako rezervu. Nemáš žízeň? Alešku, ty jsi celý bílý a hned zas červený, asi zuříš, že? Není ti špatně? No a teď tady není signál, tak já na tu firmu nezavolám, říkala jsem ti, že mám málo čárek. Mohla bych ti půjčit jednu ze svých platebních karet, ale proč kvůli dvěma stům korun. Musela bych ti říci svoje PIN. Těm policajtům to pak vysvětli, určitě nebudou chtít po tobě pokutu. Na to se s tebou skládat nebudu. Mohl jsi mne nechat vystoupit a jet pryč, vůbec jsi nemusel z auta ven. Nemáš hlad? Vlastně, když si něco koupíš, tak nebudeš mít zase na tu cestu zpět. Víš co, tak těch tisíc korun rozměním. Půjdu do bufetu. Nebo ti dám ty drobné co mám na WC, napočítala jsem dvě stě tři koruny. No jo, ale nezůstane mi na ty toalety,“ paní cestovatelka skončila monolog.
„Když budeš tak hodná, tak mi můžeš koupit čaj. Ani jsem ráno nesnídal. Spěchal jsem za tebou. Počítal jsem s tím, že se vrátím ještě domů,“ řekl vysíleným hlasem neplánovaný cestovatel oblečený celý v černém a v kožených botách téže barvy naboso.
„Alešku, nechceš raději kolu, máš rozdrážděný žaludek a jsi nervózní. Víš co, koupím jednu Coca-colu a jeden čaj, Dáme si to napůl. Doma budeš až za tři hodiny, tak ať máš něco v sobě. A tady máš těch dvě stě korun, zaplatila jsem tou tisícovkou. Za chvíli budou Pardubice, běž už raději ke dveřím, raději těch pět minut čekej tam. Ta policajty musíš ukecat, už ti fakt víc nedám, už jsem zaplatila více než za taxi. Drž se a napiš mi, až dorazíš domů,“ žena se pak dívala přes okenní tabuli, usmívala se jako Mona Lisa a vlažně mu zamávala.
Pendolino se opět rozjelo směrem k Praze. Žena si vytáhla z kabelky domácí obloženou housku, zabalenou v károvaném papírovém ubrousku, malou PET láhev s vodou a telefon. Její aktivity přerušilo hlášení průvodčí, že vlak na pravidelné lince z … do … bude mít 75 minut zpoždění, vzhledem k neplánované výluce na trase. Bude-li výluka delší než 60 minut, cestujícím bude vrácena částka za místenku.
Cestovatelka směr Mnichov začala nadávat a používat stejné výrazy jako většina pasažérů, kteří chtěli pokračovat ke svému cíli navazujícím na spojení směrem za hranice ČR. Našla si ve své složce telefonní číslo do hotelu, kde měla strávit noc a kongresové aktivity. Dovolala se na recepci hotelu, kde potvrdila svůj pozdní check-in, vysvětlila situaci, která se přihodila se službami dopravce. Poté si zavolala na dispečink navazujícího autobusového spojení a domluvila si možnou výměnu. Po dvaceti minutách se ze stropních mikrofonů ozvalo hlášení, že závada je odstraněna.
V cílové stanici pak bylo zpoždění vlaku pouze dvanáct minut. Aktivity všech cestujících mohly pokračovat dále.
