Článek
Bojíte se pavouků? Já ano. A tak o nich nebudu psát. Jen jsem dnes při úklidu zahradního domku na nářadí narazila na pavučiny. Ano, to je celkem normální, když stojí na zahradě. Já jsem si ovšem vzpomněla na povídání dvou starších lidí, paní a pána, během mého cestování do práce trolejbusem.
„Dlouho jsem vás neviděla. Byl jste nemocný? Asi ano, jste pohublý. Já mám taky problémy. Bolí mne celé tělo. To víte 73 roků. Ale jedu do práce. Mám brigádu. Chodím škrábat do jedné restaurace brambory. Je to za pár peněz, ale po cestě koupím nákup. Mám u sebe syna. Je bez roboty, vyhodili ho z práce, že pije. Víte, on byl takový hodný, když byl malý. Včera mě zbil. Bolí mne celé tělo. Tak jedu do práce. Důchod mi nestačí na nákupy pro dva.“
Seděla jsem zády k této dvojici, ale něco mne nutilo se otočit a podívat se, čí rozhovor neslušně poslouchám. Paní byla utrápená, s šátkem na hlavě, s vějířky vrásek okolo očí, které si po svém monologu otřela plátěným pánským kapesníkem. Pod svetrem bylo vidět domácí zástěru s květinkami, kterou měla přes kalhoty až ke kolenům. Bílé zdravotní pracovní boty byly přes oteklé nohy těsné.
„No, byl jsem v nemocnici. A teď jedu do doktora na kontrolu. Eště, že je taky fajny podzim. Kdoví, jestli přežiju zimu. Jsem už starý. Tež mě všecko bolí. Ale tabletky mám dobré. A tež se kuryruju sám. Pod šopu mám samé pavučiny. A tak když mě všecko bolí, tak tam vlezu. Celý se vysleču a do těch pavučin vlezu. Ti pavuci, su machři. Ta vlakenka su silna. Jenom tak se neroztrhaju. Nejvice to pomaha na kluby. Ramena, kolena. Ale ja tam necham sebe celeho. Kaj došahnu rukama a vlezu. To vam brní cele tělo, to je jak magneticka rezonanca. Taka tenka nitka od pavuka a tak silna. Po par minutach se obleču a lehnu si. To pomaha. Raz jsem spadnul. Rupnul jsem se v šopě do hlavy. Ani nevim jak dluho sem ležel. Eště, že tam byly ty pavučiny. Nebyla mi taka zima. Enem sem některe rukama porval. Ale za par dnu byly nove velke. Ja ty pavuky nemusím. Ale to brněni to je pani dobré. To pak ve mně teče krev jak za mlada, jenom to tělo je stare. No, ja už vystupuju. Večer zkuste ty pavučiny. Nebude vás to tak bolet.“
Pokývnutím hlavy a podáním ruky se pán s paní rozloučil. V té chvíli snad bylo v trolejbuse ticho. Kdo stál poblíž, tak poslouchal. Při výstupu pána jsme se na sebe většinou usmáli. Každý z nás prožívá své story a radosti a bolesti. Napadlo mne, tak to tedy vyzkouším. Pavouky nemusím, ale vyženu je a ty pavučiny zvládnu. Přesně podle návodu pána. Bolelo mne zápěstí levé ruky, které druhý den opravdu přestalo. Jsou to asi tři roky.
Paní jsem pak cestou do práce nebo z práce několikrát potkala. Pána již ne. Ale od té doby pavučiny okolo chatky neodmetám. Pokud nevidím pavouka, tak mi nevadí.
Dnes mám volno, relaxuji na zahrádce. Vidím, že nejen v budce s nářadím, ale i pod chatou, která je na betonových sloupcích vysokých přes jeden metr, je plno pavučin. Sousedy nevidím, svlékám si tričko, lehký dotek pavoučí nitky cítím i na vlasech, třeba více porostou. Pavučiny zůstaly celé.
Taky vydržte a přesto, že je to k smíchu, tak to třeba zkuste. Dotyk pavučiny musí být přímo na kůži.
