Článek
„Máte špunty do uší? Takové ty žluté v krabičce. Jsou lepší než ty v sáčku. Koupím si dvoje,“ požádala paní Džínová. „Pro koho to máš? Pro sebe? Ty používáš špunty do uší?“ divila se paní Žlutá. Džínová zaplatila, dala si nákup do kabelky a v prostoru lékárny začala Žluté nahlas vysvětlovat, jaké výhody to má.
„Používáme je celá rodina. Nosím je s sebou stále. Usnu jen v absolutním tichu. Je lepší si dát špunty než polykat tabletky. Začalo to tím, že můj otec chrápal. Moje matka nechtěla spát odděleně, tak si pořídila na uši sluchátka, která měl Otík ve Vesničce mé střediskové. V tom spala. Nasazovala si je až poté co táta vedle ní už usnul. Nechtěla být asexuální. Mají se pořád rádi. Jednou letěla někam do zahraničí a v letadle dostala své první opravdové špunty. Pod vlasy nebyly ani vidět. V cizině navštívila lékárnu a koupila si první balení. Byl to pro ni hit. Časem a věkem začala chrápat taky. Večer uléhali do postele se špunty v uších oba dva. Jejich chrápání mi nevadilo, náš byt byl velký, Já jsem je neslyšela. Pak začal chrápat i náš starý pes. Nejhorší to bylo na chatě, kde bylo všechno slyšet. A tak jsem první špunty použila i já,“ usmála se Džínová.
Nejen Žlutá, ale i ostatní zákazníci a lékárnice začali neslušně Džínovou poslouchat. Neslušná byla sice ona, měla jít diskutovat ven. Ale to je vlastnost nás všech. Vidíme chyby většinou jen na druhých.
„A to máš v uších, i když ti přijede přítel a spíte spolu?“ potichu se zeptala Žlutá. „No jistě, prožijeme lásku, dáme si pusu na dobrou noc, špunty do uší a otočíme se k sobě zády a spíme. Vlastně ani nevím jestli chrápe. Vidíš, já to nevím, já to musím zjistit. On je vlastně používá proto, že prý chrápu já.“ Džínová se krátce zamyslela.
„Nezávidím ti. Mně by chybělo, kdybych neslyšela jeho dech. Když manžel zalapá ve spaní po dechu, chrápe jen občas, tak ho biju polštářkem. Je to takové malé sado-maso a já mám pocit vítěze, i když někdy taky jen krátce. Když prší, tak poslouchám, jak kapky deště bijí do oken, slyším sílu větru, vrzání postelí od sousedů nad námi, asi mají levnou plovoucí podlahu nebo hodně rozvrzané postele. Ale zase se mají rádi, pláč jejich mimina již asi několikrát vzbudil celou bytovku. Ráno slyším klapot podpatků a úprk po schodech dolů, to když sousedka z šestého patra pospíchá do práce a nepoužívá výtah. Mám ráda ráno na vesnici, kohoutí kokrhání, mi připomíná mé dětství. Nevadí mi štěkot psů. Okno zavírám, jen když slyším hádku opilců z hospody na rohu ulice, kočičí mrouskaní, kosí namlouvání nebo cvrkot cvrčků sejdou-li se v trávě pod oknem dva. Nemám ráda tikot hodin, čas pak letí nebo se naopak jen vleče, a to jak ve dne, tak v noci. Nesnáším bzukot komára, má agresivita se pak dostane do stadia, že mám sklony k vraždě, já je zabíjím dříve, než na ně působí elektrický odpuzovač v zásuvce. Trochu mám strach, když praská dřevěné obložení, na které působí teplo a chlad, ale o to víc poslouchám, jestli to není jiný zvuk, se špunty bych neslyšela nic. Ztratila bych se v tichu. Třeba bych neslyšela: mamií, já se bojím nebo jsi tady, spadl mi medvěd nebo jen takovou banální větu: pěkné ráno sluníčko, už jsem byl v obchodě, na stole máš snídani, čekám na tebe …“ usmála se a zasnila se Žlutá.
Obě dvě odešly. V lékárně bylo krátce ticho. Je možné, že každý přemýšlel, zda si špunty za deset korun koupí nebo ne.
A co Vy, máte navíc malý polštářek na posteli?
