Článek
Cesta MHD mi domů trvá 12 minut. Většinou jsem unavená, takže povídání lidí okolo sebe nevnímám. Přepínám na vygumování z pracovního procesu. Ten den se mi to nepovedlo. Trolejbus byl plný, každý někam pospíchal. V zadní části seděl mladý pár. Paní měla velké tmavé oči, dlouhé černé vlasy, snědou pleť, byla moderně a čistě oblečená. Pán držel na klíně nákupní tašky a druhou rukou houpal kočárek, vlastně ho již zuřivě tahal od sebe a k sobě. Dítě v kočárku plakalo, usilovně. Takže řvalo z plných plic.
V rohu zadní sedadla seděla také paní, věk okolo čtyřiceti, strhané rysy, modré oči byly kalné, byla v růžovém tričku. Začala radit: „Vezměte to děcko na ruky. Nebo má hlad. Ještě ho kojíte?“
Maminka mimina odpověděla, že dcerka pláče přes den často.
„To když byl můj synek malý, já jsem dudlík namočila do piva. Harant pak spal a byl klid.“ řekla v růžovém.
„Vždyť má čtyři měsíce, tak děcku nebudu dávat alkohol“ odpověděl nevlídně tatínek. „Kolik se toho piva dává?“ ptá se maminka.
Slyším, že jenom tak na špičku a za celý den to bylo tak jako malá štamprle.
Dlouhý vzlykot mimina přeruší jekot paní v kostýmu: „Co to děláte?! Vždyť do dítě udusíte!“ a odstrkovala z kočárku tatínkovy ruce, který psychicky nevydržel pohledy ostatních pasažérů spoje a přikryl ústa malé křiklounky polštářem. Nastalo ticho. Tatínek pustil polštář, křečovitě se držel kočárku a k tomu ty těžké igelitky. Kostýmková ho hypnotizovala pohledem s t ů j a ani se nepohni.
Růžová se chystala, že vystoupí. Maminka se ještě stačila zeptat, zda je její syn v pořádku, jako je-li chytrý nebo blbý a kolik mu je let. Asi přemýšlela nad tím chmelovým mokem. Než paní vystoupila, několikrát lehce zavrávorala, podívala se na mladý pár a lehce unaveným hlasem sdělila: „Je mu sedmnáct. A blbý není. Je celý po mně.“
Paní vystoupila a miminko po jedenácti minutách vysilujícího pláče začalo jen tiše vzlykat. Těšilo se domů. Do postýlky.
