Článek
Obchod Swarovski ještě voněl novotou, mají otevřeno třetí den. Prodavačky, s původně bílými rukavičkami na rukách (chtělo by to vyměňovat je častěji), se usmívají, ochotně vysvětlují a ukazují šperky s luxusními křišťálovými sklíčky, zamykají a odmykají prosvětlené skleněné vitríny. Kamínky se krásně lesknou a ty, co nemají na diamanty, si možná splní malý sen. Každý šperk před zabalením vyleští, vloží do krabičky a do pytlíčku a přidají certifikát v modrém obalu.
„Vyzkoušej si ještě ten s tím modrým kamínkem, to nevadí, že se ti líbí ten s tím čirým, a co ten černý, a jaké že to je číslo? Aha, tak padesát pět,“ přimhouřil oči asi padesátiletý pán s šedivými vlasy ostříhanými na ježka. Bylo vidět, že přemýšlí. Krátce se podíval na prodavačku a zamrkal. Vypadalo to jako by říkal, mne si pamatujte, já se vrátím.
„Myslíš, že si mohu ten prstýnek koupit? Já vím, je trochu drahý, ale ten křišťál se tak třpytí,“ blondýnka s vlasy po ramena, něco přes čtyřicet, se zálibně usmívá a prohlíží si svou ruku, aby toho lesku bylo více, natáhne ruku před zrcadlo. Přivírá oči a přemýšlí.
„Tak už pojď, víš, že spěcháme,“ řekl on. Ona se provinile usmála na prodavačku, tolik se jí věnovala. Pak jen špitla: „Na shledanou. Víte, já si napíšu Ježíškovi. A pak přijdu sama.“
Prodejna s rybářskými potřebami byla téměř prázdná. Jedinými zákazníky byl pán a s ním malý kluk. „A dědo, proč nesmíme babičce říct, že jsme se byli podívat na nové pruty? Ona by zase nadávala? A když bude jaro, vezmeš mne s sebou? Budeme mít pánskou jízdu, jóó? A půjde i taťka a strejda. Já budu dělat ty kuličky. A pomůžete mi pak tu rybu vytáhnout? Dědo, a koupíš mi taky prut? Tady ten malý,“ ukončil svůj monolog asi tříletý budoucí rybář a stále ukazoval na malý skládací prut s modrou rukojetí a navijákem. Děda pokrčil rameny a potvrdil: „Jasně, babičce ani muk, to bude naše tajemství. Tvoje a vlastně i moje. Pojď, půjdeme domů. A víš co, napíšeme hned Ježíškovi. Oba dva.“
Můj Ježíšek mne zná dobře. Každý rok dostávám nějakou knihu. Pro mne to je dárek ze všech nej… Vlastně poslední dobou i jediný. Vždyť nejde o to, kolik balíčků budete mít pod stromečkem, ale s kým se okolo něho setkáte. Knihy u nás putují po rodině, ale některé z nich mám stále. Vzpomínám na jedny vánoce, kdy jsem, jako dítě, předem objevila několik dárků ve skříni. Měla jsem příušnice, den byl dlouhý, tak jsem si prohlížela skříně. Nikdy více jsem to již neudělala. Vážení dospělí, proto schovávejte dárečky lépe. Ježíšek pak míru dětské radosti vidí. Vždyť o tom ty Vánoce jsou.
Milý Ježíšku, tak ti po roce píšu znovu. Máš toho opět hodně, tak já ti vlastně již pomohla. V našem bytě, ve skříni na chodbě, v regálu vpravo dole najdeš několik dárečků. Ten v papíru se sněhuláky ber opatrně, koupila jsem si ho před týdnem, ten parfém mi fakt voněl. Ta malá obdélníková krabička v červeném obalu, to jsou ty korálky, které jsem tak chtěla. No a ten bílý sáček se stříbrnými hvězdičkami, ten ti může i spadnout, pokud bys od nás spěchal k sousedům, je v něm ta hřejivá i chladivá bílá šála pashmina. A prosím nezapomeň, výběr knihy je plně na tobě. Vždyť mě znáš.
Tak si udělejte čas a napište. Ne SMS, ale tužkou na papír…
