Článek
Začátek jednoho léta jsem prožila spolu s manželem, synem a jeho třídou ze základní školy v malém městečku na poloostrově Gargano v jižní části adriatického pobřeží. Byli jsme tam jako pedagogický dozor školy v přírodě. Veškerý čas jsme trávili s dětmi. Pouze v době polední pauzy, kdy děti po obědě dodržovaly dvouhodinovou siestu, jsme se střídali. Vždy jeden z dvojice dospělých zůstal s dětmi ve svém apartmánovém domku, a ten druhý šel většinou na pláž, kde zároveň hlídal od rána námi rozležené věci pro celou výpravu. Měla jsem tu výhodu, že z našeho týmu jsem to byla vždy já.
Tak jsme se tam většinou sešly čtyři ženy. Byly jsme ve věku od třiceti do padesáti let. Menší brunetka, hodně vyvinutá blondýna, sportovně založená zrzka a černovlasá intelektuálka. Předtím jsme se neznaly, ale společnou řeč jsme našly a ve stínu skal se bavily o všem možném. Byly to dvě hodiny nicnedělání, jen jedna z nás držela hlídku a sledovala námi obsazené území. Turistů tam bylo málo, hlavní sezóna měla začít za necelé dva týdny.
Hned první den ráno jsem viděla, že široká písečná pláž Pizzomunno je udržovaná a zároveň kontrolovaná místními lidmi. Zaujali mne dva muži. Jeden byl mladý, tak okolo 28 a druhý již starší pán, vyhlížející přísným dojmem, okolo 70 let.
Ráno se potkávali na pláži. Mladík přiklusal na koni a stařík přijel na mopedu. Probrali asi místní drby, pozdravili rybáře a po třiceti minutách se vždy rozloučili.
V době polední siesty přijížděl jen mladík. Staré dámské kolo opřel do stínu vápencových útesů, vykoupal se. Druhý den se s námi začal bavit. Odkud jsme, co děláme a kolik nám je let, jsme-li svobodné nebo ne. Bavili jsme se, jak to šlo. Mluvil italsky a do toho používal angličtinu, němčinu a také češtinu. Představil se jako Angelo, plavčík z hotelu ve vedlejším městě.
Před naším odchodem z pláže, což bylo okolo 17. hodiny, přijížděl na motorce a stařík v kabrioletu. Angelo nás seznámil se svým starším přítelem. Byl to regionální komisař ve výslužbě, pan Jacobe. Řekl, že kdyby se nám cokoliv přihodilo, tak nás ochrání. Bude náš „amigo“, když se tak pěkně staráme o naše „bambini“. Ale ať neřvou, když on je na pravidelné ranní nebo večerní obchůzce. Že má rád klid a chce slyšet jen šplouchání moře a racky. Asi jsme byli pohodový turnus. Ke konci našeho pobytu nám vozil ze své zahrady pro všechny děti ovoce.
V předposlední den držela v době siesty hlídku naše dámská čtveřice. Slunce svítilo jako o závod, větřík lehce vál, voda v moři se líně pohoupávala v pravidelných vlnkách. Angelo přijel na kole, opřel ho o kámen a loudavým krokem šel k nám. Ruce v kapsách. Ty tam zůstaly vždy během našich hovorů, kdy jsme ho potkávaly. Marně jsme mezi sebou dohadovaly, proč tam ty ruce vždy schovává. A tak jsme se ho na to zeptaly. Jeho odpověď nám způsobila lehké začervenání se ve tváři. Angelo vytáhl ruce z kapes, které převrátil z krátkých kalhot ven. V každé kapse byla na konci díra. V ruce držel ozdobný kovový kroužek, takový hodně velký prsten. Dal se do vysvětlování. Kroužek je vibrační. Musí pořád trénovat, být ve střehu. V létě je plavčík a po celý rok gigolo. Peníze, které vydělá, pak nechává staré matce a od října do dubna pak jezdí po Evropě. Navštěvuje své letní lásky. Je vždy jeden měsíc s jednou. Pokaždé v jiné zemi. Do stejného města již další rok nejezdí. Ženy ho milují, ale taky živí a šatí. On jim nechává zážitky. Je dobrý milenec. Tak proč by to měnil. Když ještě může a je zájem. Proto ten trvalý trénink a ruce v kapsách.
Smály jsme se. Každou ze svých milých oslovuje „anděli“, vždyť on je Angelo. Je věřící, v každém městě si vždy zajde do kostela. Kostel si vyfotí. U nich doma chodí do kostela každou neděli. Vždyť je taky „anděl“.
Náhle si nás všechny čtyři prohlédl, vzal do svých rukou mé ruce a svůdným pohledem se zastřeným hlasem řekl: „Pojď se mnou do skal.“ Mé rozpaky přerušily otázky zbývající trojky: „Proč chceš ji a ne nás?“ Angelo nás opět zrentgenoval, poté skončil zrakem (jedno oko měl šedé a druhé olivově zelené) na mých nohách a dodal: „Ona si holí nohy. Vypadá jako naše. Je obyčejná. Na pláž se nemaluje. V očích má slunce a pořád se usmívá.“
Stály jsme tiše a jako opařené. Asi jsme zíraly tupě. Opět se mi podíval do očí a potichu se zeptal ještě jednou: „T a k p ů j d e š? Měla bys to zadarmo. Líbíš se mi. Od zítřka začíná sezóna a ostatní již budou platit.“
Nešla jsem. Pokaždé, když si holím nohy, tak se usmívám… Vzpomínky s úsměvem ty v nás zůstanou dlouho.
