Článek
Po letech studia psychologie jsem si jistá, že žádná univerzálně funkční rada pro výchovu dětí ani výchovný přístup neexistuje. Pokud bych přesto měla nabídnout jedinou zásadní myšlenku, pak by to bylo toto: „být v pohodě sám se sebou a znát dobře svého partnera, je tím nejlepším startem do rodičovství, jaký si můžete přát.“ Pochopitelně to platí i naopak.
Teorie je skvělá věc, ale realita života je bojiště. V moderním světě máme k dispozici instantní prostor, který otevře oči každému. Navzdory mému dlouholetému odporu vůči životu na sociálních sítích, mě realita nakonec donutila zřídit si vlastní facebookovou stránku. A tak jsem se ocitla ve zcela novém světě – světě tematických skupin, kde to žije v každém komentáři a příspěvku. Jakmile jsem se ponořila do komunit zaměřených na seberozvoj, výchovu dětí a partnerské vztahy, okamžitě mě uchvátilo, jak otevřeně a autenticky zde lidé sdílejí své zkušenosti.
Musím přiznat, že některé skupiny jsou vedené tak profesionálně, že by měly být součástí výukového plánu pro studenty psychologie. Právě zde totiž každý teoretik narazí na vlastní bezradnost a rychle procitne z pocitu vlastní neomylnosti – i když se přiklání k určitému řešení, často se objeví někdo, kdo nabídne zcela odlišný úhel pohledu, který může být překvapivě přiléhavější. Sebereflexe je zde k mání okamžitě, aniž by byl někdo v ohrožení. Příběhy, které tam lidé sdílejí, odhalují nespočet podob lidské povahy a dynamiky vztahů. Navíc mě fascinuje, s jakou ochotou si členové skupin vzájemně radí, podporují se a někdy dokonce nacházejí vtipná řešení i pro ty největší výchovné výzvy. Ano, občas se objeví i názory, které spíš pobaví nebo vyvolají údiv, ale právě ta pestrost dělá tento svět tak jedinečným a fascinujícím.
Poselstvím tohoto článku rozhodně není propagace komunitního života na Facebooku. To, co bych však chtěla zdůraznit, je neuvěřitelná rozmanitost reálného života, která se skrývá za těmito příběhy – na jejich pozadí však lze rozpoznat stále stejné vzorce chování a lidské osudy, se kterými se lze snadno identifikovat, což může být užitečné pro každého.
To, co je univerzální, je lidová moudrost, která se stále znovu a znovu potvrzuje. Z mého pohledu nejdůležitější pravidlo zní: podle sebe soudím tebe. Tak to prostě je. V tomto jednoduchém rčení se skrývá pravý zdroj všech mezilidských problémů. Lidská přirozenost nás totiž nutí pohlížet na ostatní výhradně skrze filtr vlastní osobnosti. Připustit si, že lidé mohou být odlišní a poznat jejich osobnost či životní strategii, aniž bychom se tím cítili ohroženi, to je pravá podstata lidské moudrosti. Naše přirozenost tomu však brání, a proto je potřeba tuto dovednost rozvíjet vědomě. Při výběru životního partnera a výchově vlastních dětí se to pochopitelně vyplatí nejvíce.
Já se zabývám původním výzkumem C.G. Junga, který definoval osm základních psychických funkcí člověka. Každý z nás je má k dispozici, takže v určitém slova smyslu jsme si všichni trochu podobní. Rozmanitost lidské povahy spočívá v pořadí a uspořádání psychických funkcí ve vědomí a nevědomí konkrétního člověka – a to je dáno již od narození a během života se to nezmění. Pokud se ponoříte do Jungových objevů, zjistíte, že to, co obvykle považujeme za výchovu dětí, formuje charakter dospělého člověka jen minimálně. To, jak nás ovlivňují naši rodiče, je mnohem komplexnější a většina tohoto vlivu se děje na nevědomé úrovni. Nemluvím zde o genetice, ale o typologii osobností. Možná vás šokuje sdělení, že žádné intenzivní školení nové výchovné techniky nebude mít reálný dopad na vaši přirozenost, a proto bude jeho vliv na výchovu dítěte v konečném důsledku zanedbatelný.
O výchově vlastních dětí si často vytváříme různé představy a plány. Jakmile ale dítě přijde na svět, okamžitě sáhneme po své přirozenosti. Různé obměny prohlášení: „sleduji sama sebe, jak dělám přesně to, co jsem nikdy dělat nechtěla“, budiž toho jasným důkazem. Pokud se pokusíte praktikovat naučený přístup, dosáhnete pouze neautentických projevů a frustrace na všech stranách. Mohu vám garantovat, že váš partner není stejný typ osobnosti jako vy, a proto jeho přirozený přístup k výchově bude jiný než ten váš. To, co jste si třeba předem ujednali, není v tomto směru až tak důležité – realita se bude řídit jeho vnitřním nastavením. Navzdory častému postoji vůči některým výchovným přístupům, jako je třeba ten autoritativní, který je přirozený pro určité typy osobností (tedy mužů i žen), je dobré si přiznat, že každý přístup je v pořádku. Klíčové totiž je, jaký typ osobnosti je vaše dítě. A mohu vás ujistit, že ani jednovaječná dvojčata se nenarodí se stejným typem osobnosti. Vaše vlastní přirozenost ovlivní každý typ osobnosti dítěte jinak, ale předvídatelným způsobem.
Pokud se přirozený výchovný přístup setká s přirozeností dítěte, výsledkem je harmonické rodičovství a dítě, které vyniká mezi vrstevníky. Já tomu říkám loterie života a není výjimečné, že takové štěstí má pouze jeden z více sourozenců. Přirozeností některých mužů je nezasahovat do výchovy dětí, což může být pro některé matky velmi zatěžující. Schopnost zcela se obětovat rodinnému životu totiž není norma, dokáží to jen některé typy matek nebo otců. Jiné se naopak touží velice brzy vrátit k práci, především proto, že s dětmi intelektuálně strádají. Ano, i to je naprosto přirozené a dá se to docela snadno předvídat už kolem čtvrtého roku života budoucích matek a otců. Jejich výchova a žádný výchovný kurz na tom nic nezmění. Taková je realita, které se ale společnost vehementně brání. A právě proto se za dveřmi domácností neustále děje něco, co čím dál brutálněji dopadá na psychiku dětí.
Navzdory všem těm radám z oblasti seberozvoje si myslím, že každý z nás chápe, jak zbytečná je snaha rozvíjet něco, co nám není přirozené. Každý rodič nevědomě vytváří prostředí, které podporuje to, co je blízké právě jemu – i když sám třeba svoje nadání nikdy nerozvinul. Pokud si s dítětem sednete povahově, jde všechno jako po másle a dítě bude mít vždy na čem stavět. Nejde o váš výchovný úspěch, ale o výhru v loterii života. Když se ale narodí dítě úplně jiného typu, problémy a překážky se rychle hromadí. Nic nedává smysl, nic nefunguje, jak má. Není to vaše selhání ani důkaz neschopnosti, je to prostě výzva.
Přirozeností každého rodiče je vychovávat své dítě tak, jako by vychovával sám sebe. Dítě jiného typu má na výběr. Buď se bude snažit rozvíjet něco, pro co mu rodič vytvořil ideální podmínky, ale jemu to vlastně žádný smysl nedává, nebo začne bojovat za prosazení vlastní přirozenosti. Můžete si být jistí, že obě varianty jsou pro dítě extrémně mentálně náročné a že si tuto otázku klade již v prenatálním věku, protože ví dobře, do čeho jde. Zná totiž typ osobnosti své matky, její vztah s otcem, a především její nastavení vůči sobě. Přesto nedokáže být někým jiným, než je. Nesoulad v typu osobnosti mohou rodiče pozorovat podstatně později než dítě. Vnímají totiž pouze důsledky tohoto nesouladu. Zdá se vám to celé nepochopitelné nebo dost těžko přijatelné?
Rodinný souboj o prosazení vlastní přirozenosti se odehrává tak často, že to považujeme za běžnou součást partnerského života a dospívání dětí. Výsledkem je stres a frustrace v mnoha podobách a dítě, které zaostává ve vývoji. Pokud se to v nějakém ohledu vymkne kontrole, vždy se najde nějaký viník a nějaké „odborné“ řešení, které zakryje prostý fakt, že členové rodiny mezi sebou skrytě bojují nebo se někdo rozhodl pro strategii sebedestrukce.
Každá kombinace typu osobnosti otce, matky a dítěte v sobě skrývá určitou příležitost i nějaké riziko. Porozumět výchovné strategii svého partnera je vždy krok správným směrem. Spolupráce a efektivní rozdělení kompetencí je pravým klíčem k úspěchu. I velmi přísný a autoritativní přístup prozrazuje, že existuje typ dítěte, který takový přístup „potřebuje“, to ovšem ještě neznamená, že to je právě to vaše dítě. Představa, že respektující nebo empatická výchova zaručí vývoj dítěte k odpovědnosti a sebevědomí je nereálná. Rozhodující je totiž typ osobnosti dítěte. Některé bude úspěšné, jiný typ dítěte bude submisivní, další typ bude agresivní nebo rozvine parazitní životní strategii atd. V případě, že tyto děti nebudou ve svém životě úspěšné, budou mít vždy jedno společné. Budou to vzpomínky na těžké dětství, bez ohledu na to, jaký výchovný styl aplikovali jejich rodiče. Budou si totiž pamatovat především frustraci a ztráty sebekontroly, ke kterým tato frustrace vedla, a to je bohužel naprosto přirozené.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
