Článek
Už samotná představa, že všechno lidské má dvě zcela odlišné podoby, je těžko přijatelná. Přesto právě tak funguje naše přirozenost. Každý z nás si pod určitým pojmem představí něco jiného a má za to, že jeho výklad je ten „přirozený“. Jinou možnost odmítá jako zbytečnou konstrukci, a tím vzniká konflikt dvou postojů, které jsou oba stejně opravdové. Každý další člověk se přikloní k jedné nebo druhé straně. Kompromis je vždy trochu výhra i prohra, protože dvojí lidská přirozenost neumožňuje dokonalou shodu – leda mezi lidmi stejného vnitřního nastavení.
Podstata této odlišnosti není vědomá, tedy není výsledkem našeho rozhodnutí ani výchovy. Je zakořeněna mnohem hlouběji – a proto vznikají neshody i tam, kde se upřímně snažíme o soulad, například v rodinách. Můžeme se vědomě rozhodnout proti své přirozenosti, ale nevyhneme se frustraci, která tím automaticky vzniká.
Zkusme si tedy připustit, že člověk se rodí s dispozicemi k jedné či druhé variantě lidskosti. Zásadní otázka zní: Jak se bude formovat jeho identita a sebevědomí, pokud vyrůstá mezi stejnými, nebo naopak opačně nastavenými lidmi?
Abychom byli konkrétní, uvedu zatím nejhlubší poznatek, který mám k této odlišnosti, a zároveň zavedeme jednoduchá označení pro potřeby tohoto textu. Nejde o slovíčkaření, ale o pojmenování, které nám umožní lépe porozumět. Zhruba polovina lidí čerpá svou lidskost ze vztahů a blízkosti k druhým lidem – hodnotový člověk. Druhá polovina vyrůstá s postojem „každý sám za sebe“ a svou lidskost upíná k tomu, jakou pozici vůči druhým lidem zaujímá – systémový člověk.
Hovoříme o základní orientaci, ze které vyrůstá složitý systém dispozic – hodnotového, nebo systémového základu. Žádná směs obojího neexistuje; rovnováhu mezi nimi lze nalézt pouze ve spojení dvou lidí, nikdy v jediném člověku. Hodnotový člověk nenajde stabilitu v systémovém prostředí a systémový ji nenajde v hodnotovém.
Každý z těchto zdrojů má však svou vnitřní a vnější podobu, které tvoří přirozené protiváhy. Nalezení rovnováhy mezi nimi naopak představuje jedinou cestu ke stabilitě osobnosti. Například dítě s vnitřním hodnotovým základem potřebuje tento základ nejprve vystavět v prostředí vnitřních hodnot a poté stabilizovat prostřednictvím hodnot vnějších. Pokud však vyrůstá v prostředí systémově orientovaných rodičů, vzniká nepochopení, které zasahuje hluboko do jeho integrity i sebevědomí –aniž by to bylo navenek patrné. Rodina může působit harmonicky – její nesoulad se odehrává uvnitř, v tichém boji mezi přirozeností a přizpůsobením.
Žádný rodič se nedokáže přeorientovat podle svého dítěte, stejně jako žádné dítě nepotřebuje, aby se kvůli němu svět změnil – dokáže rozvinout svou přirozenost samo, pokud mu není vnucováno něco jiného. Nejtěžší je uvědomit si, že každý z nás vytváří prostředí, které odpovídá jeho vlastní orientaci – a to vnucuje každému, kdo neklade odpor. Takové prostředí je přirozeně příjemné pouze lidem se stejným nebo podobným vnitřním nastavením. To není kritika, ani známka selhání, ale realita, se kterou marně bojujeme, dokud jí nezačneme vidět. Mnohem těžší je však připustit, že náš prostor umožňuje růst druhých jen do té míry, do jaké jsme sami schopni a ochotni růst – cokoli přesahuje náš osobní horizont vnímáme jako hrozbu i od lidí stejného zaměření. Konflikt je tak živen nejen rozdílností, ale i naší omezeností.
Frustrace přichází vždy, když se chováme neautenticky, když nám někdo narušuje či zpochybňuje „naše prostředí“ odlišným přístupem nebo nás nutí z tohoto prostředí vystoupit – proto je intenzivní soužití tak náročné, pokud máme sdílet životní prostor s někým, kdo je od podstaty úplně jiný, zvlášť pokud si nejsme docela jistí tím, kdo jsme. Mít partnera a dítě stejného vnitřního nastavení je jako výhra v loterii – všechno je mnohem jednodušší – ale zároveň cosi důležitého chybí. Zjištění, že svému dítěti nevytváříme vhodné a podnětné prostředí, může být naopak zdrcující, přesto se nabízí řešení: ponechat mu jeho vlastní prostor a vědomě podporovat to, co dává smysl jemu.
Všechno lidské existuje v obou variantách, jen málokdo však dohlédne, jak zásadní je mezi nimi rozdíl – a jak hluboké má důsledky. Pokusím se to nyní ukázat na konkrétních příkladech, i když si uvědomuji, že takový pokus může vyvolat právě opačný efekt.
Mateřská láska
Nikdo nepochybuje o tom, že matka miluje své dítě. Rozdíl však spočívá v samotné povaze této lásky. Hodnotová matka miluje symbioticky – dítě vnímá jako svou součást, sdílí s ním svět i pocity, a hodnotové dítě cítí, že ať se stane cokoliv, matka je v tom s ním, protože ho dokonale zná. Taková matka dítě neomezuje, jedná v jeho prospěch, aniž by se ho musela předem ptát, podporuje ho v poznávání a stojí při něm i když oba chybují. Lidskost se zde formuje ve slušnost či férovost – osobní, vztahovou, často s lokálními specifiky.
Systémová matka naproti tomu vnímá své dítě jako samostatnou jednotku, kterou je třeba vybavit pro život v systému. Usiluje o to, aby co nejdříve pochopilo pravidla a dokázalo v nich uspět samo. Diskutuje s ním, dává mu na výběr, všemožně ho motivuje k samostatnosti. Lidskost se zde proměňuje v korektnost – složitější, méně osobní, ale s širším společenským dosahem.
Když se tyto dva světy protnou, vzniká hluboké neporozumění. Hodnotové dítě se u systémové matky právem cítí osaměle – nerozumí jejím nárokům, ztrácí sebejistotu v neustálé diskusi, vnější regulaci a s tím ho opouští i motivace k poznávání. Ona ho naopak vnímá jako neukázněné, dotěrné, závislé a málo cílevědomé. Hodnotový člověk se musí učit sebekázni, ale dokáže to jen skrze symbiotický vztah – bez něj nenachází vnitřní ani vnější mantinely a pro společnost se stává hrozbou.
Naopak systémové dítě vnímá hodnotovou matku jako příliš invazivní. Chybí mu soukromí, jasná pravidla i struktura, která by mu pomohla zorientovat se ve světě a postavit se na vlastní nohy. Matka pak nechápe jeho odstup a pasivitu. Symbiotický vztah ho svádí k pohodlné závislosti, rozvíjí se postoj přehnané náročnosti a vrozené ambice se proměňují v nenasytnost. Systémový člověk se musí naučit sebereflexi, skrze cílenou vnější regulaci – bez ní nedokáže přetavit své ambice v úspěch a prožívá to jako ztrátu sebejistoty a možnosti postavit se na vlastní nohy. Osobní neúspěch ho pak vnitřně opravňuje trestat nebo škodit druhým.
Pojmenování extrémů obvykle pomáhá lépe porozumět podstatě.
Chování hodnotového člověka se pohybuje na škále mezi mánií a úzkostí. Mánie představuje stav, kdy se jeho pozornost upne na vnější hodnoty – úspěch, vzhled, majetek či vzdělání – a budování těchto hodnot nahrazuje vnitřní jistotu. Úzkost naopak vzniká, když se pozornost přehnaně obrací k vnitřním hodnotám. Hodnotový člověk zůstává v kontaktu se sebou i se světem, pokud dokáže najít zdravý střed. Během života se mezi těmito extrémy může pohybovat – někdy jen v drobných výkyvech, jindy v dlouhodobějších fázích.
Chování systémového člověka se pohybuje na škále mezi přepětím a depresí. Přepětí představuje stav úplného odevzdání vnějšímu systému – vlastní hodnota je zde odvozena výhradně ze statusu a zpětné vazby okolí. I negativní pozornost je v tomto stavu potvrzením: mám hodnotu, protože jsem vidět, protože druzí reagují. Deprese naopak představuje pád do vnitřního systému přesvědčení, který se ocitl v rozporu s realitou. Tyto rozpory už nelze skrýt, ale člověk se zároveň nedokáže svých vnitřních konstrukcí vzdát. Uzavírá se před vnějším hodnocením, bojí se být viděn a prožívá strach ze zájmu druhých. Rovnováha mezi těmito póly leží tam, kde se vnější systém stává oporou, nikoli zrcadlem vlastní hodnoty. I v tomto případě může docházet k výkyvům.
Neodpustím si poznámku, že sociální sítě ohrožují především systémové děti, protože nabízejí neřízenou vnější regulaci postavenou na falešné sebeprezentaci – nesmírně lákavou, ale těžko srozumitelnou. Jejich vnitřní ambice jim namlouvá, že v těchto podmínkách dokáží uspět, a proto se nezdržují budováním vnitřního systému, o který by se mohly opřít v případě neúspěchu. Všechno jim zdánlivě dává smysl, rychle dosahují vnějšího potvrzení a osamostatňují se dříve než stačí získat skutečnou vnitřní stabilitu. Pro hodnotové dítě jsou sociální sítě přitažlivé pouze pokud vyrůstá v systémovém prostředí.
Paradoxní je, že oba typy věří, že mají hodnoty, systém a budují i vztahy, i když jejich povaha je zcela odlišná. Systémový člověk je přesvědčen, že jeho život je řízen hodnotami, byť jiné kvality než u hodnotového člověka. Hodnotový člověk naopak buduje systém a vnímá zpětnou vazbu okolí – přičemž chvála nebo kritika od cizího člověka ho nijak ovlivnit nedokáže – na rozdíl od systémového člověka, který vnější hodnocení prožívá úplně jinak.
Zásadní rozdíl zůstává neviděn především ve vztazích: hodnotoví lidé chtějí se svými blízkými doslova splynout, ovšem platí pravidlo „sejde z očí a …“ – nepřiměřena fixace se rozvíjí tam, kde chybí sebekázeň. Zatímco systémoví lidé pod pojmem „vztah“ vidí spíše funkční vazbu – výměnný obchod založený na respektu k individualitě, pravidlech a vzájemné loajalitě. I zde se objevuje nepřiměřená fixace – jako důsledek zvýšené potřeby vnějšího potvrzení, tedy neschopnosti sebereflexe.
Projevy hodnotového a systémového člověka jsou na první pohled snadno zaměnitelné – dokud nezačneme vnímat jejich širší kontext. Systémový člověk vyniká v sebeprezentaci a provokaci, na které očekává reakci okolí – tu vyhodnocuje a přiměřeně se ji přizpůsobuje. Zatímco hodnotový člověk potřebuje prostor k sebevyjádření, obvykle v uměleckém projevu či vzhledu, aniž by byl ochoten akceptovat vnější regulaci. Právě proto bývá zdrženlivý v hodnocení druhých, zatímco systémový člověk má přirozenou potřebu reagovat, hodnotit a korigovat – a navíc to považuje za žádoucí.
Pozornost druhých je pro každého člověka důležitá, ale její význam se zásadně liší. Hodnotový člověk ji přijímá teprve tehdy, když přichází z opravdového vztahu – potřebuje vzájemné porozumění a jistotu, že za názorem druhého stojí skutečný vhled a zájem. Teprve pak má pro něj zpětná vazba váhu. Naproti tomu systémový člověk vítá jakoukoli pozornost – nezáleží mu na hloubce, nechce být zkoumán, dává přednost rychlé interakci, která potvrzuje jeho místo ve společnosti. Povrchnost mu vyhovuje, a právě proto ji i sám rozdává: hodnotí, komentuje a odměňuje druhé stejným druhem uznání, po jakém sám touží.
Ve společnosti mají přirozeně výhodu systémoví lidé – jsou vedeni k širší spolupráci, jejich vazby vznikají rychle a společně se adaptují na pravidla fungujícího systému. Je však třeba chápat, že systém vždy potlačuje hodnoty: korektnost vítězí nad slušností či férovostí, povrchnost vytlačuje hluboké poznání, a nakonec se systém vyprázdní, ztrácí smysl a rozpadá se. Systémoví lidé opět přechází do „modu – každý sám za sebe“, dokud se nezformuje a neprosadí nový systém. Hodnotoví lidé jsou naopak soběstačnější a jejich vztahy jsou pevnější. V příznivých podmínkách se jejich komunita otevírá, ale v nepříznivých se dokáží semknout a udržet své hodnoty – a právě v tom tkví jejich adaptabilita a síla.
Oba tyto světy se neustále propojují v rodinách – právě tam, kde se rodí lidská identita, sebejistota i vnitřní chaos. Sebevědomí roste tehdy, když je vrozená orientace člověka přijímána a formována přirozeným směrem – k sebekázni u hodnotových typů, nebo k sebereflexi u systémových. Všechny ostatní kombinace vedou k nestabilitě, která se naplno projeví až v dospělosti.
Narození dítěte bývá mimořádnou zátěží zejména pro lidi, kteří se nacházejí v extrémní poloze své přirozenosti. Mají tendenci vtahovat dítě do vlastního světa a druhého rodiče vnímají jako hrozbu či konkurenci, což vede k rozvratu rodin. Tato strategie je důsledkem chybějící sebereflexe – ta nutí systémového člověka zcela ovládnout své dítě, zbavit se jiných vlivů a zajistit mu podmínky dokonale řízené vnější regulace. Jde o chování, které se z laického pohledu může jevit jako symbiotický vztah někoho, komu se nedostává sebekázně a potřebuje své dítě doslova absorbovat. V obou extrémech je však rozhodující vrozená dispozice dítěte: ta ukáže, zda se toto prostředí stane příležitostí k růstu, nebo hrozbou, která naruší vývoj jeho osobnosti.
Psychicky vyrovnaný člověk nemá potřebu nikoho vlastnit ani ovládat – dokáže udržet rovnocenný partnerský vztah, který vytváří nejvhodnější prostředí pro vývoj zdravé osobnosti dítěte. Jde o skutečnost, kterou nelze nijak objektivně prokázat ani změřit; jediným skutečným důkazem je stav dítěte. Naopak nápadná fixace v předškolním věku bývá signálem narušené identity, chybějícího sebevědomí a vnitřního chaosu, jenž vyrůstá z rodinného prostředí. S věkem může tento chaos ztrácet viditelnou podobu, avšak zpravidla nezmizí – promění se v novou životní výzvu, kterou je třeba vědomě uchopit a překonat.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
