Článek
Zákaz mobilních telefonů dětem se stal novým symbolem péče, odpovědnosti a morální bdělosti. Nevyžaduje se hlubší analýza problému ani jasně formulovaný cíl – namísto toho se vytváří pocit, že se děje něco správného a důležitého. Pojďme se podívat na to, proč podobná témata vznikají, proč nás tak snadno strhnou – a co nám skutečně dávají, když ambici na reálné řešení ani nepředstírají.
V demokratické společnosti se změny neprosazují tím, že by byly nezbytné a nejlépe promyšlené, ale tím, že se určité téma předloží s naléhavostí, která lidi vnitřně osloví, spojí a jeho představitelům poskytne mandát k prosazení dané změny. Mechanismus, který to umožňuje, je přítomen v každém z nás. Spočívá v potřebě cítit, že věci mají morální hodnotu, že se k nim můžeme osobně přihlásit a že náš postoj něco znamená. Efektivita tohoto mechanismu stojí na jednoduché nosné myšlence, která toleruje pouze souhlas nebo nesouhlas. Nepřipouští další vyjednávání ani alternativy, a právě proto je psychologicky tak účinná. Nakonec, kdo by mohl podporovat ubližování dětem!
Východiskem je tedy jednoduchá a snadno sdělitelná myšlenka, která funguje jako osobní i společenský ventil. Neřeší plnou šíři problému, ale nabízí proveditelný zásah – jeho smyslem je obnovit pocit kontroly v jinak složité a dlouhodobě neuspokojivé situaci. Uspokojení přitom nepramení z dosažení konkrétního výsledku, ale už ze samotné možnosti se zapojit. Každý může přispět po svém – vyjádřit podporu, sdílet postoj – a skrze vlastní angažovanost prožívat osobní podíl na „správném“ společném směru, bez ohledu na jeho reálný dopad.
Vnitřní dispozice pro tento mechanismus mají různou intenzitu. U některých lidí lze pozorovat, jak snadno se aktuální společenská témata stávají součástí jejich identity. V takovém případě není kritika vnímána pouze jako odlišný názor, ale jako osobní napadení, což přirozeně vyvolává obrannou reakci a obvykle ještě zvyšuje míru osobní angažovanosti v dané věci. Nejde přitom o neschopnost přemýšlet nebo diskutovat, ani o otázku inteligence či vzdělání konkrétního člověka.
V sázce je zde něco, co získalo hluboký osobní význam – důsledkem čehož se prostor pro diskusi výrazně zužuje. Opakuje se stále tentýž vzorec: předkládá se téma, které nepřipouští pochybnosti – nic neobstojí proti výchozí argumentaci, která se postupně jen zesiluje a nabíjí emocemi. Cílem diskuse není „poznání pravdy nebo možných alternativ“, ale ochrana původní polarity – jsi s námi nebo proti nám? Připustit nesouhlas nebo jiné možnosti se rovná zradě. Tvrzení, že technologie samy o sobě dětem neubližují, pak není chápáno jako legitimní postoj, ale jako bagatelizace rizik, případně jako důkaz nedostatku empatie či odpovědnosti vůči dětem, zkrátka jako ohrožení hodnoty, která má být bezpodmínečně chráněna.
Jde o vzorec, který může dlouhodobě formovat chování konkrétních lidí a v určitých obdobích ovládnout i celé společenské klima. Opírá se o jednu ze základních lidských potřeb – potřebu sounáležitosti a morální shody. Právě proto má takovou sílu, ale zároveň i svou cenu. Polarita, která vytváří pocit povrchní jednoty příznivců, nevyhnutelně zostřuje hranice vůči méně angažovaným jednotlivcům a pochopitelně i odpůrcům – čímž reálně devastuje osobní vztahy, včetně těch nejbližších. Slabým místem morálně-hodnotového mechanismu není jeho povaha, ale chybějící korekce v člověku i ve společnosti. Ve zralé podobě totiž umožňuje rychle rozpoznat hluboké hodnoty a jejich spolehlivost u druhých. Nekorigovaná, povrchní forma však působí potíže.
V lidové moudrosti se pro podobné posuny hodnot a postojů používá výraz „převlékání kabátů“ a v modernějším pojetí též „nasazování masek“. Možná to zní neuvěřitelně, ale i zde existuje jasná souvislost. Je-li vnitřní dispozice pro morálně-hodnotový mechanismus v člověku dominantní, lze už v dětství pozorovat iracionální vazbu na oblíbené kusy oblečení – nikoli z praktických důvodů, ale proto, že se stávají součástí identity, kterou dotyčný obléká a odkládá v docela jiném smyslu, jako prostředek, jímž se vnitřní rozpoložení stává čitelné navenek.
Ve stejném duchu bývají i zásadní životní změny v pozdějším věku často doprovázeny radikální proměnou vzhledu či šatníku. Nejde o marnivost, ale o hlubší potřebu dát vnitřnímu postoji viditelnou podobu. Pořekadlu: „šaty dělají člověka“ tito lidé rozumí ze všech nejlépe. Tentýž mechanismus se ve společnosti projevuje i náklonností k rolím a statusům, které poskytují jasné morální ukotvení. Prestiž, funkce či povolání zde nejsou vnímány jen jako společenské pozice, ale jako nositelé hodnot sami o sobě. Logika se pak snadno obrací: role začíná suplovat osobní kvality. Učitel je automaticky chápán jako empatický a spravedlivý, lékař jako obětavý a vysoce kompetentní, uniforma jako záruka důvěryhodnosti – i v případech, kdy individuální realita může být naprosto jiná. Nemělo by nás proto překvapovat, že silné morální postoje demonstrované navenek, mohou být kompenzovány schopností kdykoliv „převléct kabát“, který už přestal plnit svou funkci.
V kontextu zákazu mobilních telefonů dětem tento mechanismus přímo dopadá na rodinné vztahy. Podpora zákazu obvykle nepřichází tam, kde je situace dlouhodobě zvládnutá, vztahy funkční a komunikace otevřená. V takových případech není potřeba sahat k radikálním opatřením, protože autorita, hranice i sounáležitost jsou budovány jinými způsoby.
K zákazům se naopak přiklání ten, kdo ztrácí pocit kontroly a naráží na limity svých dosavadních metod. Nesystémovost, nedostatek skutečné, každodenně budované sounáležitosti je nahrazován plošným zásahem zvenčí. Ten zbavuje jednotlivce pocitu selhání a současně dodává legitimitu a nástroj tam, kde už nelze dosáhnout vlivu jinými prostředky. Plošné opatření tak nepůsobí jen jako regulace chování, ale i jako symbolická náhrada všeho, co vyžaduje dlouhodobé úsilí – právě proto má takovou přitažlivost. Smazává rozdíly v rodičovském přístupu ve chvíli, kdy začínají být nepříjemně vidět.
Nedorozumění v blízkých vztazích nepředstavuje pro morálně-hodnotový mechanismus překážku, ale trvalou součást jeho fungování. Je přítomno před zásahem i po něm. Odpor, který vyvolává, zde spíše posiluje přesvědčení, že jde o důležitý krok s hlubším významem, který lidé dokáží ocenit až s odstupem času.
Mobilní telefon se stal symbolem problému, nikoli jeho příčinou. Tam, kde funguje jako únikový prostor z prostředí, které pro dítě není dostatečně strukturované, bezpečné nebo naplňující, se jeho odebráním situace zlepšit nemůže.
Očekávání, že zákaz povede ke zlepšení soustředění, vzdělanosti, vztahů nebo duševní pohody dětí či rodičů, předpokládá, že tyto oblasti vznikají samovolně – odstraněním rušivých prvků. Ve skutečnosti však vyžadují dlouhodobou pozornost, přítomnost a investici času i energie. Tam, kde jsou tyto podmínky naplněny, nebývá vztah dítěte k technologiím zásadním problémem. Tam, kde chybí, nemůže zákaz sám o sobě vytvořit nic pozitivního.
V tomto bodě se ukazuje širší charakter morálně-hodnotového mechanismu. Ten se z podstaty nezaměřuje na hlubší porozumění příčinám – soustředí se na viditelné korekce, které navozují pocit kontroly. Nepřipouští se diskuse „o věci“ – diskutuje se především o morálce těch, kdo nesouhlasí. Jednoduchá hesla nahrazují hlubokou analýzu, odlišný postoj je vnímán jako útok na nezpochybnitelné hodnoty – vnější shoda pak v jednotlivci mobilizuje oprávnění odsoudit, znehodnotit, a dokonce vlastními prostředky eliminovat odpůrce. Kolektivní úspěch je naopak prožíván jako osobní vítězství a satisfakce.
Bez morálně-hodnotového mechanismu by se společnost pohybovala jen obtížně. Právě on umožňuje mobilizaci, vytváří tlak na změnu a dává lidem důvod jednat i tam, kde racionální argumenty samy o sobě nestačí. Zároveň je však třeba počítat s tím, že tentýž mechanismus má i svou destruktivní podobu a může snadno přerůst ve fanatismus. Rozdíl mezi těmito dvěma polohami neleží v intenzitě přesvědčení, ale ve způsobu, jakým jsou formulovány cíle.
Jsou-li cíle konkrétní, realistické, měřitelné a časově ohraničené, slouží jako zpětná vazba, která mechanismus reguluje a umožňuje jej po dosažení cíle opustit. Pokud jsou však cíle vágní, idealizované nebo nekontrolovatelné, mechanismus se dokáže živit sám sebou a postupně se mění z nástroje změny v nástroj regulace reality. V takovém případě už nejde o to něco vyřešit, ale udržet hodnotový rámec v pohybu. A jakmile se společnost jednou uvede do pohybu, ztrácí otázka „proč“ na významu a nahrazuje ji otázka „co bude dál“ – pokud není jasný cíl a časový horizont, pak samotný proces korigování a kontroly se stává cílem.
Ochrana dětí by neměla být cílem, ale samozřejmostí. Internet a sociální sítě se staly nedílnou součástí veřejného prostoru a s tím přichází i společná odpovědnost za to, aby byl tento prostor srozumitelný, bezpečný a předvídatelný. Namísto izolace zranitelných osob by se pozornost měla soustředit na omezování a sankcionování chování, které je škodlivé – stejně jako je tomu v jakémkoli jiném veřejném prostředí.
Učit se v tomto prostoru společně existovat znamená investovat do pravidel, nástrojů a zpětné vazby, které umožní rozlišovat vhodný a nevhodný obsah, a nést za tato rozhodnutí odpovědnost. Cílem nemá být vyloučení rizikových uživatelů, ale vytváření prostředí, které je podnětné a současně poskytuje dostatečnou míru ochrany pro ty, kdo ji potřebují.
Nejde o jednoduché řešení, ale o dlouhodobý proces –vyloučení určité skupiny může přinést okamžitou úlevu, nikoli však skutečné zlepšení. Tento líbivý zásah neudělá prostředí bezpečnějším a rozhodně nepřipraví vyloučené na to, aby se v něm dokázali orientovat ve vyšším věku.
Ráda bych poukázala i na to, že podobný mechanismus jsme mohli pozorovat u jiných společenských změn prosazovaných morálně-hodnotovým jazykem – například u inkluze ve školství. Ta byla rámována jako krok směrem k lepší budoucnosti nás všech a myšlenka to byla dobrá, avšak převážně idealistická, prosazená především hlasem rodičů dětí, kterým měla bezprostředně pomoci, bez ohledu na reálné dopady na tyto děti i na celou společnost. Za pozornost proto stojí, kdo nakonec tuto „lepší realitu“ konzumuje a kdo dává své děti na elitní, výběrové školy, a proč.
I v případě přístupu k mobilním technologiím a sociálním sítím jde nakonec o oblast rodičovského vedení a každodenní práce se vztahem, kterou nelze efektivně nahradit plošným opatřením – natož takovým, které lze snadno obejít. Tam, kde se problém nedaří korigovat už dnes, jej omezení samo o sobě nevyřeší. Morálně-hodnotové impulzy v těchto situacích míří především k regulaci chování druhých: ponechávají dostatek prostoru pro individuální výjimky a soukromé strategie těch, kteří mají vliv a možnosti, zatímco dopadají zejména na ty, kteří je nemají.
Smyslem morálních impulzů totiž nebývá řešení problému, ale uvedení společnosti do pohybu určitým směrem – primitivní (nekorigovaná) varianta tohoto mechanismu je od počátku typická tím, že pro většinu společnosti přináší nápadně více odříkání a limitů než reálně dosažitelných benefitů. Jakmile se změnu podaří ve společnosti etablovat, ihned se zvedá nové téma, které má odvést pozornost od toho, že kýžených výsledků nebylo a ani nemohlo být dosaženo.
Pro potřeby editace doplňuji, že morálně - hodnotový mechanismus odvozuji z principů introvertního cítění - viz C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
