Článek
Od dětství v sobě upevňujeme vzorce, které vyrůstají z naší vrozené dispozice. Je to složitý, dlouhodobý proces, který vylučuje abychom později svou povahu snadno nahradili jinou. I když se k lidem chováme různě, vycházíme stále ze stejného vnitřního nastavení a můžeme se v něm posouvat jen mezi jinými polohami téhož. Pro mnohé je to těžko přijatelná myšlenka, protože v druhých chceme vidět to, co je nám podobné – až do chvíle, kdy nás realita zaskočí.
V typologii rozlišujeme mezi základní preferencí „myšlením“ a „cítěním“. Tento článek se věnuje právě té druhé oblasti, a to ve dvou rozdílných formách: jedna vychází z empatie, tedy ze zaměření na vnější harmonii; druhá z morálního usuzování, které staví na potřebě vnitřní harmonie člověka. Obě se mohou vyskytovat u introvertů i extravertů – ale v případě jediného člověka se vzájemně vylučují.
Kdo se v životě řídí svým srdcem, rozvíjí od dětství pouze jeden z těchto komplexních vzorců. Oba v sobě nesou schopnost naladit se na druhého, ustoupit do pozadí a nabídnout mu tak osobní, téměř intimní úlevu. O to užitečnější je vnímat, jakým způsobem se to děje. Ne proto, abychom někoho hodnotili, ale abychom dokázali pochopit rozdíly, které jsou zásadní pro vztahy, i pro vlastní posun.
Málokdo si všimne, že tendence nenápadně upozaďovat sebe sama má důsledky nejen pro člověka, který to dělá, ale i pro jeho okolí, které si na to zvyká. Takové chování totiž vysílá podmanivý signál: „Ty jsi důležitější než já.“ Každý na tento signál reaguje podle svých dispozic – někdo vděčností, jiný ostražitostí a někdo další zvýšenými nároky – ale dlouhodobý důsledek je vždy stejný: kdo se obvykle staví do pozadí, ten v očích druhých skutečně ztrácí prostor a hodnotu – a v důsledku toho se roztáčí spirála negativních emocí, frustrace a rostou sociální bariéry.
Oba vzorce přitom mají své silné i slabé stránky; porozumět jim neznamená soudit, ale vidět lidi kolem sebe realističtěji a spravedlivěji.
Empatie: skutečná pozornost a vnější harmonie
Empatie pracuje s aktivním nasloucháním a snahou nabídnout pomoc, která má pro druhého skutečnou hodnotu. Úlevu přináší tím, že vstřebává frustrace ostatních a pokouší se je zbavit břemen, která je tíží. Na mnohé to působí téměř návykově – protože jim opravdu ulehčuje. Ne každý však tento přístup vítá: existují lidé, kteří empatii vnímají jako nepatřičné vměšování do prostoru, který chtějí mít pod kontrolou sami.
Vnitřní dispozice empatických lidí zahrnuje otevřenost, ochotu přizpůsobit se situaci, emoční odolnost a vysoký výkon v náročných vztahových momentech. „Být druhým užitečný“ není pro empatického člověka obětí – je to způsob, jak získává pocit naplnění. I tato kapacita však má své hranice. Postupem času se váže na několik málo lidí, zatímco ostatním – včetně sebe sama – přestává věnovat pozornost. Nenápadně tak mohou vznikat značně nevyvážené vztahy.
Empatický člověk navíc předpokládá, že empatie je univerzální hodnotou: že každý usiluje o vnější harmonii, ohleduplnost a citlivé zacházení. Tento předpoklad je velmi lidský, ale neodpovídá skutečnosti. Přinejmenším polovina lidí dává přednost vnitřní harmonii jednotlivce a další skupina upřednostňuje autonomii.
Empatických lidí je ve společnosti menšina, proto je dobré vědět, že pokud empatický člověk nemá v dospívání nablízku empatický vzor, má to ještě jeden závažný důsledek: začne pochybovat o vlastní schopnosti číst situace správně. Protože přirozeně vstřebává frustrace a napětí druhých, nese v sobě břemena, která ostatní ani nevnímají. Reakce okolí mu pak neposkytují zpětnou vazbu, kterou by potřeboval, takže se vnitřně může cítit skutečně méněcenný.
Morální usuzování: intimita, motivace a vnitřní harmonie
Morální usuzování dokáže vytvářet silně osobní atmosféru jeden na jednoho – a to i uprostřed společnosti. Umí se naladit na emoční stav druhého, dodat mu pocit výjimečnosti a odvahu, aby jednal podle vlastních potřeb. Angažovanost morálně usuzujícího člověka je vždy emocionální a ponechává druhému prostor řešit si vlastní záležitosti podle vlastních představ – proto pro něj angažovanost nebývá zatěžující natož dlouhodobě zavazující. Ve skutečnosti vytváří především jemné pouto vzájemné laskavosti, na které lze kdykoli navázat.
Morálně usuzující člověk přistupuje k druhým individuálně a svou pozornost prezentuje jako zasloužené privilegium. Tím doslova odzbrojuje okolí a vytváří si podmínky, ve kterých má být jeho chování chápáno jako přímá a oprávněná odpověď na potřeby druhých – a očekává, že okolí to přijme. Postupem času si tak udržuje blízkost především s lidmi, kteří tuto dynamiku čtou jako projev výjimečné laskavosti a jsou ochotni tolerovat i její méně sympatické důsledky, zejména nepředvídatelnost a nespolehlivost, jež z ní přirozeně vyplývají.
I tato strategie je velmi přitažlivá: lidé se v její blízkosti cítí viděni, oceňováni a výjimeční – a málokdy si včas uvědomí, že na rozdíl od empatie jim z této vazby vyplývá spíše závazek než spolehlivý přínos.
Vnitřní dispozice morálního usuzování zahrnují něco, co je pro empatii téměř nepředstavitelné: schopnost přísně oddělovat svou vlastní realitu od reality toho, komu právě pomáhá. Dokáže se hluboce emočně zapojit do prožívání druhého – a vzápětí se od něj zcela odstřihnout, přepnout do své perspektivy nebo do perspektivy třetí osoby, bez pocitu nepatřičnosti či rozporu. Tato emoční obratnost se řídí podle toho, co obnovuje jeho vlastní pocit harmonie. Navenek proto může jeho jednání působit nejednoznačně či nepochopitelně, zatímco uvnitř sleduje jasný, ale pro druhé neviditelný cíl.
Morálně usuzující lidé předpokládají, že univerzální normou je vnitřní harmonie jednotlivce, proto si od druhých drží odstup a trpělivě hledají člověka, který rezonuje s jejich morálním základem. Vnější chování druhých se jich zprvu příliš nedotýká; sledují především vlastní vnitřní kompas, a proto působí tolerantněji. Nevhodné vzory v dospívání zde působí jinak než u empatie: neoslabují citlivost a nevzbuzují pochybnosti o sobě samém. Formují totiž samotný morální základ dotyčného.
Stabilita a selektivita
Empatie má poměrně stabilní přístup: buď pomáhá, nebo se stáhne a pozoruje, dokud si není jistá, že může být užitečná. V pomoci je kontinuální, zajímá se, jak věci dopadly, upevňuje vztahy skrze osobní konverzaci. V jádru vnímá každého člověka jako stejně hodnotného – její přístup se liší jen podle situace, ne podle toho, kdo před ní stojí. Intenzita podpory může kolísat, ale základní přístup zůstává stejný.
Morální usuzování se nejprve zabývá selekcí: těm, kteří zapadají do jeho vnitřního hodnotového žebříčku, projevuje mimořádnou vstřícnost, těm ostatním věnuje jen zdvořilou pozornost nebo je zcela přehlíží. Sociální realitu čte mnohem rychleji, protože nevychází z porozumění druhému, ale z vlastního vyhodnocení situace – to druhému okamžitě nabídne a v reálném čase ho dolaďuje podle jemných reakcí. Díky tomu dokáže navodit silný osobní dojem i u lidí, které sotva zná, zatímco empatie postupuje pomaleji a opatrně, protože se nejprve snaží druhého skutečně pochopit.
Pokud morálně usuzující člověk vyhodnotí, že situace „vyžaduje zásah“, vstoupí – ale způsobem, který odpovídá jeho vlastním morálním měřítkům. Uspokojení mu nepřináší výsledek, nýbrž samotný akt vlivu: možnost posunout dění směrem, který považuje za správný.
Nejde o rozmar ani zlomyslnost; morální usuzování vychází z hluboké víry, že dokáže rozpoznat, co si kdo zaslouží – bez zbytečných otázek. Spravedlnost v jeho podání znamená uplatnit osobní vliv způsobem, který se proměňuje s každou konkrétní interakcí. Pokud se takový člověk ocitne ve funkci spojené s pravomocemi, může tato variabilita nabýt velmi problematické podoby: rozhoduje podle osobních sympatií či momentálních dojmů, což činí jeho kroky obtížně kontrolovatelnými.
Jak se vzorce začínají formovat: dětská podoba
Projevy morálního usuzování bývají v dětství nápadnější. Dítě je sebejisté tam, kde má už „přečteno“, co si podle něj kdo zaslouží – a naopak nejisté tam, kde to teprve musí zjistit. V intenzivnějších vztazích se pak může hluboká náklonnost rychle změnit v odmítnutí, jakmile je narušena jeho vnitřní harmonie, ačkoliv pro okolí není vidět žádná zjevná příčina. Emoční výbuchy působí silně, ale dítě je samo vnímá jako oprávněné a později se od nich dokáže bez obtíží distancovat, aniž by mělo potřebu se omlouvat.
Morální usuzování v dětství provokuje a testuje hranice – protože se potřebuje naučit rychle vyhodnocovat situace a prosazovat své hodnoty, aniž by je muselo vysvětlovat či obhajovat. Svými hodnotami jednoduše žije a očekává, že je okolí přijme. To, co samo dělá, mu vždy připadá jako samozřejmá a oprávněná odpověď na chování druhých – i když to, na co reaguje, nemusí být pro ostatní vůbec patrné.
Dětská empatie rovněž prochází emočními výkyvy, ale její orientace směřuje k udržení vztahu. Po prudších reakcích přichází lítost, snaha věci napravit a ujištění, že vzájemné pouto trvá. Její těžiště leží ve vztahu samotném, ne v jeho řízení. Dítě si přirozeně osvojuje normy společenského chování.
Navzdory tomu, že hovoříme o rozhodování srdcem– je užitečné mít na paměti, že empatie a morální usuzování získávají v dětství vztahové zkušenosti zcela opačným způsobem. Empatie se posiluje skrze vzájemné poznávání, sdílení, skutečnou pozornost, stabilitu a péči – naplňuje ji pocit, že je pro druhé důležitá. Morální usuzování se naopak učí reagovat výhodně v přítomnosti konkrétních lidí: zjišťuje, co funguje, a podle toho přizpůsobuje své chování – vytváří si scénáře pro různé typy interakcí a preferuje ty, které mu přináší pocit vnitřní harmonie. Stabilita ho svazuje a nudí – naplňuje ho prostředí, kde má zajištěný servis, ale zůstává nezatížené, bez kontroly a zásahů do vlastního soukromí.
Empatické dítě snadno uvěří škodlivé představě, že lásku je třeba si zasloužit výkonem, protože jeho přirozenou motivací je pečovat. Morálně usuzující dítě se zase snadno utvrdí v opačném omylu – že láska znamená něco dostávat a že stačí najít někoho, kdo mu z lásky zajistí pohodlí.
Nejde o rozmazlenost ani lenost, ale o přirozenou tendenci vrozených dispozic: morálně usuzující dítě skutečně neuvěří, že by si muselo lásku odpracovat, protože jeho dovednosti mu umožňují obklopit se lidmi, kteří mu budou více nápomocní než přítěží; empatické dítě zase neuvažuje o tom, že by si stačilo něco přát, protože jeho směr je opačný – chce být pro druhé přínosem, proto ho přirozeně obklopují potřební. Obě děti si tak v dětství snadno osvojují právě ten scénář, který je pro ně nejškodlivější.
Sociální izolace je důsledkem narušeného vývoje
Řídit se srdcem není vědomá dovednost ani volitelná strategie. Pokud jsme se narodili s dispozicí k jednomu z těchto vzorců, není to něco, co bychom si zvolili – je to způsob existence, který jen obtížně můžeme změnit. Dospívání přitom hraje klíčovou roli: pokud jsme pro svůj typ prožívání měli podpůrné podmínky, dokážeme se v životě obklopit lidmi, se kterými je nám dobře. Pokud ne, začíná se v dospělosti projevovat tendence k sociální izolaci – nikoli kvůli obavám z lidí, ale proto, že neumíme regulovat vlastní chování.
Narušená empatie: ztráta autonomie a vztahy, které bolí
Narušená empatie je příliš přizpůsobivá. Nedokáže odmítat požadavky druhých, neumí přijímat péči a zanedbává sebe. Chybí jí autonomie – a právě proto přirozeně přitahuje lidi, kteří její ochotu využívají a současně jí opovrhují. Je bolestné si přiznat, že jde o zcela přirozený mechanismus: když někoho postavíme vysoko nad sebe a poskytujeme mu nezasloužené výhody – je nezbytné, aby nás tento člověk vnímal jako podřadné a naši práci jako samozřejmou, nikdy nekončící povinnost vůči němu – jinak takový vztah nemůže fungovat. Tato dynamika se mění jen velmi obtížně – spíše se prohlubuje a může nabývat patologických forem. Strategie „upozaďování se“, která měla zajistit harmonii, nakonec přerostla v naši trvalou podřadnost.
Narušené morální usuzování: citlivost na odmítnutí a únik do samoty
Narušené morální usuzování je mimořádně citlivé na kritiku i nepatrné náznaky odmítnutí. Chybí mu stabilní sebejistota, a tak pod tlakem okamžitě mění směr, emočně kolabuje nebo se stáhne. Nedokáže se v klidu obhájit, vztahy proto zůstávají křehké: často unáhleně pálí mosty všude tam, kde necítí přijetí. Rutinní povinnosti a péči o druhé vnímá jako nepřiměřenou zátěž a snadno propadá sebelítosti. Strategie „upozaďování se“ zde měla fungovat jako ochrana vnitřního prostředí a způsobila úplnou neviditelnost. Dotyčný v interakcích vytváří tolik prostoru druhým, že ho ve skutečnosti nikdo opravdu nezná – proplouvá mezi světy druhých, používá své scénáře jako automat a ztrácí schopnost nabídnout něco skutečně vlastního. Má pocit, že druhým slouží, protože přítomnost druhého ho okamžitě odvádí od sebe samého. Odmítá vidět, že pokud vůbec nějaké trvalé cíle má, sám se vyhýbá jejich diskutování – protože to vnímá jako nepřiměřený zásah do svého soukromí.
Nemá smysl hledat viníka – je to přirozený důsledek
Vysvětlit vnitřní pohnutky člověka, který preferuje morální usuzování, je nesmírně obtížné: nejde o jednotný postup, ale o velmi individuální, jemně odstíněný způsob prožívání. Navzdory tomu existují rysy, které tento vzorec odlišují od ostatních. Tito lidé se ve vztazích pohybují dlouho po povrchu, drží si odstup a pečlivě chrání své soukromí – a když o něm výjimečně mluví, sdílejí spíše verzi, která udržuje rovnováhu okamžiku než faktický obraz reality. Je užitečné chápat, jak silně na ně působí „kouzlo důvěrné interakce“: schopnost na chvíli odložit sebe, naladit se na druhého a říkat to, co podporuje okamžité souznění. Stejnou lehkost a nezávaznost pak zprvu očekávají i od ostatních. Pokud někdo bere společné okamžiky příliš doslova, nebo je považuje za závazné, vznikají nedorozumění.
Morální usuzování navíc nese i vrozený způsob myšlení – na rozdíl od empatie, která řídí jen rozhodovací preference. I to je jeden z důvodů, proč je empatie „pomalejší“ a opatrnější. U morálního usuzování díky tomu existují určité hranice, jejichž překročení způsobí, že se člověk ve svém způsobu reagování prakticky zastaví: naučené vzorce se zafixují tak pevně, že už je později nedokáže změnit, a to ani tehdy, když si uvědomuje, že mu škodí.
Pro přehlednost — a pro čtenáře, kteří se orientují v typologii MBTI — přidávám na závěr tabulku, která ukazuje, že i lidé preferující „myšlení“ mají svou vyvažující citovou funkci. Ta odpovídá jednomu z výše popsaných dvou vzorců, což v různé míře ovlivňuje i jejich sociální chování. Rovněž vidíme, že i preference „myšlení“ má dvě odlišné podoby.
Tabulka
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
