Článek
V minulém článku jsem se věnovala tomu, jak může přeceňovaný ideál sebelásky sklouznout do extrému, v podobě fanatického smýšlení. Dnes se podíváme na podobný jev — sebejistotu. I ta je na první pohled žádoucí, ale její extrémní forma rozhodně není známkou duševní rovnováhy.
Sebeláska i sebejistota vyžadují určitý komplex vrozených dovedností — způsob vnímání, myšlení i emočního zpracování. V obou případech jde o psychologickou dovednost vytvořit a přijmout obraz sebe sama a nějakým způsobem ho prezentovat navenek. Sebejistotu lidé často pouze předstírají, je totiž mimořádně ceněná — působí kompetentně, atraktivně a vzbuzuje důvěru. Poznat rozdíl mezi skutečnou vnitřní jistotou a dobře nacvičeným postojem není snadné — klíčem je stabilita, protože předstíraná jistota postrádá vnitřní klid a s proměnlivými okolnostmi viditelně mění svou tvář.
Společnost očekává hodnotného člověka — a kdo nedokáže tuto hodnotu rychle a přesvědčivě prokázat, jako by ji ani neměl. Zhruba 20 % lidí má vrozené dispozice k tomu, aby si vybudovali stabilní vnitřní strukturu sebejistoty jako dlouhodobý psychický opěrný bod. Ti, kdo tento základ postrádají, používají náhradní mechanismy, které si zde označíme jako kompenzace. Tyto strategie však neobstojí ve chvíli, kdy jsou vystaveny dlouhodobému tlaku na výkon, ještě se k tomu vrátíme.
Zatímco skutečná sebejistota zůstává stabilní i tváří v tvář dílčímu neúspěchu či odmítnutí, kompenzace reaguje přehnaně, chaoticky nebo agresivně — kritika nebo nesouhlasný postoj jsou vnímány jako ohrožení věrohodnosti kompenzace. Místo reflexe pak nastupuje obrana: popírání, přepisování reality, iracionální tvrdošíjnost i manipulace. Autentická sebejistota se však opírá o vnitřní postoj, který není závislý na souhlasu okolí. Negativní reakce druhých si nevykládá jako vlastní selhání, ale jako projev nedorozumění či momentální indispozice druhého — a proto je dokáže unést bez potřeby se bránit či měnit svůj směr.
„Lidská psychika je něco nesmírně dvojznačného. V každém jednotlivém případě si musíme položit otázku, zda se vlastně jedná o postoj, osvojený vzorec reakce nebo kompenzaci protikladu. Musím se přiznat, že jsem se v tomto ohledu zmýlil tolikrát, že se v každém konkrétním případě raději vyhýbám všem teoretickým předpokladům o struktuře neurózy a o tom co bychom s pacientem mohli dělat.“ Tuto myšlenku z úst samotného C. G. Junga naleznete v knize Psychoterapeutická praxe (Fontána, 2022, str. 71).
Vyjasnění pojmů může působit jako slovní hra, ale ve skutečnosti představuje klíčový nástroj orientace v psychickém prostoru člověka. Nikdo není schopen trvale kontrolovat všechny své reakce ani se vyhnout náročným situacím — zásadní je však schopnost rozlišit, co v naší psychice zůstává stabilní, co má tendenci selhávat a jak se to projevuje. Sebepoznání neslibuje rovnováhu bez výkyvů, ale poskytuje rámec, díky němuž jsme schopni vnímat vlastní vzorce chování. Je třeba mít na paměti, že psychika nám přirozeně zamlžuje vše, co selhává — a nakonec zůstáváme jediní, kdo to nevidí.
Velmi přesvědčivé vystupování může vypadat jako důkaz opravdové sebejistoty — ve skutečnosti to však znamená pouze to, že dotyčný perfektně integroval obraz reality, o kterém se domnívá, že ho má zcela pod kontrolou. Přitom není podstatné, nakolik je obraz reálný, ale zda je vnitřně nesen bez pochybností. Tito lidé působí suverénně i ve chvílích, kdy se okolnosti hroutí, protože brání svou představu reality, nikoli to, co se odehrává před zraky ostatní. Problémy si zdánlivě vůbec nepřipouští.
Pokud v sobě poznáváte tendenci jednat neústupně, přerušovat druhé, nenechávat prostor jiným názorům nebo máte často potřebu potvrzovat si vlastní pravdu — vězte, že to není projev sebejistoty, ale obranný mechanismus. Přehnaně sebejisté vystupování je vždy důkazem určité nedostatečnosti. Skutečná otázka zní: Z čeho váš postoj doopravdy vychází? Je to momentální pocit převahy, jsou to spolehlivé konexe, prověřené vědomosti, nebo jen obrana útokem? A co tím vlastně chcete dokázat? Pozorujte sami sebe, zda jste v interakci s druhými ve stavu konstruktivního přemýšlení nebo v destruktivním postoji sebe-potvrzování, který vždy vede k emočním a také vztahovým problémům.
Typologie osobností, kterou zde dlouhodobě rozvíjím, chápe sebelásku a sebejistotu jako dvě psychologické protiváhy – proto se dotýkají nanejvýš jen poloviny populace. Mentalita sebejistoty tíhne k organizaci, struktuře a řízení – staví na tom, co lze uchopit, popsat, ověřit. Tam, kde sílí tato preference, zároveň mizí prostor pro emoce a vše, co nelze okamžitě vysvětlit nebo obhájit. Sebejistý typ nedává prostor druhým, ale aktivně ho využívá pro své zájmy, svou emoční zranitelnost neskrývá, ale popírá. V extrémní poloze mohou obě tyto strategie působit charizmaticky, uvnitř jsou však emočně prázdné, neschopné autentických vztahů, a nakonec kolabují z vnitřního vyčerpání.
Možná na sobě pozorujete, že přecházíte z extrému do extrému — v jednu chvíli přebíráte kontrolu, diktujete tempo, chcete mít poslední slovo, a v další se hroutíte pod tíhou nepochopení a toužíte po přijetí. Chcete být viděni, ale zároveň se bojíte být skutečně poznáni. Chcete vést, ale současně toužíte být milováni. Tento vnitřní rozpor pramení z nevhodných podmínek v dětství, kde nebylo bezpečné vytvořit si stabilní identitu. Výsledkem je pak oscilace mezi tvrdostí a přecitlivělostí — mezi potřebou působit silně a touhou být bezpodmínečně přijímán. Není však nutné vracet se do minulosti a hledat viníky. Cesta k rovnováze začíná sebepoznáním a ochotou převzít odpovědnost za vlastní reakce a vztahy.
Každý člověk vstupuje do interakce podle stabilního vnitřního scénáře, který odpovídá jeho vrozené mentální výbavě. Mentalita sebejistoty operuje především pomocí projekce — tedy strategie, kdy se vlastní přesvědčení systematicky a neochvějně vkládá do prostoru druhého. Tento způsob komunikace málo přihlíží k reakcím okolí a necílí na dialog, jeho hlavním účelem je upevnění vlastní pozice. Tato mentalita je kdykoliv připravená vstoupit do argumentační konfrontace, přičemž v daném okamžiku zůstává hluchá k námitkám či jiným názorům. Ty je schopná integrovat až s časovým odstupem. Popsaný styl chování lze pozorovat už ve věku kolem čtyř let, kdy se první větší kolapsy objevují v souvislosti s odchodem z domu. Ve školním prostředí pak mentalita sebejistoty naráží na nelogické požadavky, osobní moc učitelů a hierarchii, která není vystavěná na reálné kompetenci. Vzdělávací systém obvykle nevnímá jako příležitost k růstu, ale jako bojové pole, v němž je třeba uhájit vlastní hodnotu.
Projektivní styl je neosobní, působí direktivně, autoritativně a vzbuzuje respekt – není v něm ale prostor pro lidský kontakt, což může vyvolávat defenzivní postoje a odpor u většiny ostatních typů osobností. Způsob, kterým fixuje svou roli „autority“, stojí na postupném přebírání iniciativy i odpovědnosti, vytváření tlaku a pocitu časové tísně – to vše s cílem omezit prostor pro samostatné rozhodování a tlačit ostatní do pasivní role. Mentalita sebejistoty si druhé snadno zavazuje tím, co pro ně dělá, ovšem obvykle podle svých vlastních měřítek. Tlakem na výsledek a snahou řídit emoce druhých si vytváří prostředí, v němž zdánlivě není čas ani prostor pro jiný přístup. Zdůrazňuji, že tato strategie je vrozená, a tudíž nevědomá. Nejde tedy o promyšlenou manipulaci, ale o přirozený vzorec jednání, který dotyčný používá proto, že jiný způsob jednoduše nezná. Klíčové je rozpoznat tento mechanismus a pochopit jeho dopad na okolí — právě k tomu tento text směřuje.
Pokud má někdo tendenci vstupovat do komunikace osobními útoky — nejde mu o sílu argumentu, ale o potřebu převahy. Autentická sebejistota necítí nutnost oponenta shazovat a jedná zdvořile — používá neosobní, věcné argumenty, opírá se o vnitřní konstrukci kompetentnosti, proto nepotřebuje potvrzení skrze vítězství. V tom je třeba spatřovat důležitý rozdíl.
Mentalita sebejistoty má dále specifické nastavení v oblasti osobní výkonnosti – výkon pro ni není břemeno, ale přirozený a uspokojivý způsob potvrzení vlastní kompetentnosti. Lidé, kteří sebejistotu pouze kompenzují, vnímají trvalý tlak na výkon jako vyčerpávající a stresující. Výjimku představuje životní strategie empatie – tato mentalita vychází ze stejného kompetenčního základu a rovněž podává stabilní výkon, ale motivace je odlišná. Empatičtí lidé se nepovažují za suverénní, jejich síla vyrůstá z projevů přijetí, které velice silně vnímají. Tento typ lidí nechce udávat směr, nepěstují sebelásku, ale zastávají hodnoty vyznávané společenstvím. A právě v tomto rozdílu se skrývá zásadní nuance, kterou je důležité rozpoznat: protože jejich vnitřní rovnováha je těsně spjatá s vnější odezvou, může je nesouhlasný nebo odmítavý postoj snadno vykolejit. Mentalita empatie a mentalita sebejistoty tak stojí na opačných koncích osobnostního spektra – stejně jako sebeláska a narcismus. Zcela opačná vnitřní motivace vede k laicky zaměnitelnému chování, v tomto případě stabilní výkonnosti.
Ukázali jsme si, že sebejistota není vždy důkazem vnitřní pravdivosti — je to strategie, jak odolávat pochybnostem zevnitř i zvenčí. Čím méně člověk rozumí sobě, tím spíše vnímá chování druhých skrze vlastní potřeby a pocit ohrožení. Nepřetržité zaplňování prostoru pro interakci působí navenek aktivně, ale ve skutečnosti je to vyčerpávající – nejen pro toho, kdo jej vytváří, ale i pro jeho okolí. Tento jednostranný tok narušuje rovnováhu vztahu, omezuje přirozenou výměnu a ve svém důsledku brání vzniku skutečné blízkosti. V rodičovské roli to mívá obzvlášť závažné důsledky: mentalita sebejistoty je sice spolehlivá, výkonná a zodpovědná, ale zároveň nemá strpení s „nedokonalostí“ druhých, nedává jim prostor k sebevyjádření, tlačí je do pasivity a nadměrně přebírá jejich odpovědnost. Výchova pak přestává být vztahem a vše se mění v režim. Cílem sebepoznání není popřít silné stránky této mentality, ale rozšířit její zorné pole – naučit se vnímat i ty, kteří mlčí, panikaří nebo vzdorují. Protože i to obnáší skutečný vztah.
Pro ty z vás, kteří se v textu našli, bych chtěla ukázat, kam tato mentalita samovolně směřuje. Můžete pozorovat, že se stáváte natolik neosobní, že si držíte i fyzický odstup, máte omezenou schopnost projevit vřelost nebo poskytnout útěchu. Váš vysoký vnitřní standard se stává měřítkem i pro okolí, což vede k přísnému hodnocení. Sociální interakce začínáte považovat za zdržující a neproduktivní, osobní zábavu za morálně problematickou. Ač si možná uvědomujete, že jsou vaše nároky přehnané, považujete je za správné a hodné následování. Postupně se tak dostáváte do sevření vlastního perfekcionismu, pedantství a stálého vnitřního napětí. V krajních případech se objevují vtíravé myšlenky a nutkavé chování, které začne výrazně narušovat každodenní fungování. Je to jen otázka času.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
