Článek
Co si představíte pod pojmem sebeláska? Někdo ji chápe jako schopnost přijímat sebe sama, bez ohledu na nedostatky. Jiní ji vnímají jako hluboký vnitřní respekt k vlastní existenci, nezávislý na vnějších měřítkách. A jsou i tací, pro které znamená dopřávat si to, co mě dělá šťastným, být k sobě laskavý a nedovolit nikomu, aby mě srážel.
Na první pohled jde o způsob, jak vnímáme sami sebe. Jenže při bližším pohledu nám neunikne, že v tomto nastavení působí ostatní lidé jako hrozba nebo překážka. Co nám vlastně brání v tom, abychom se tímto způsobem vnímali stabilně? Mohu sama sebe považovat za bezchybnou, ale jakmile mě takto nevnímají i ostatní, vzniká napětí. Někdy stačí mít nablízku někoho zjevně úspěšnějšího, někdy postačí prostý fakt, že realita mého života není tak dokonalá, jak bych si přála. Tlak zvenčí i zevnitř je neúprosný. Ukazuje se, že sebeláska není jen vnitřní naladění— vyžaduje něco víc. Něco, co obstojí tváří v tvář nepříjemné realitě.
Jako autorka zde dlouhodobě popularizuji Jungovu typologii osobností, praktický a srozumitelný přístup k psychologii člověka. Protože této metodě opravdu rozumím, mohu s její pomocí objasnit i tak komplexní jev, jako je sebeláska. Možná vás to překvapí, ale sebeláska není dovednost, kterou by si mohl osvojit každý — jde o vrozenou životní strategii, pro kterou má použitelné vlohy jen asi 20% populace. Lidé, kteří se s tímto nastavením narodili ho často považují za svůj vlastní úspěch, ačkoliv k němu došli bez námahy. Jejich snaha školit druhé, byť těmi nejlaskavějšími metodami, ukazuje, že si sami dávno zakázali klást hlubší otázky a vidí jen to, co chtějí: především pozitiva, která sama o sobě vypadají věrohodně. Realitu, ve které je pro většinu ostatních sebeláska nezajímavá, podezřelá nebo nedosažitelná a dokonce, že má tato strategie i své nevýhody, odmítají vidět.
Sebeláska vyžaduje celý soubor schopností, priorit a způsobu vnímání, které člověk používá automaticky, aniž by si to uvědomoval. Tento komplex lze shrnout pod pojem mentalita, ve které je sebeláska cestou za ideálem, ke kterému vás to bude vždy táhnout, aniž byste si uvědomovali, jakou cenu za to platíte. (To samé lze obecně říci o každé vrozené životní strategii. Přitom jedinou cestu k duševní pohodě představuje ta, se kterou jste se narodili vy, nikoli cosi, co zdánlivě funguje někomu jinému). Člověk s „mentalitou sebelásky“ působí mile, vstřícně a srdečně. Obvykle má vynikající paměť na osobní detaily. Je pozitivní a přirozeně motivuje ostatní, aby si věřili, šli za svými sny a měli se rádi. Bývá idealistou, jemným romantikem, který v lidech probouzí to nejlepší — bez ohledu na to, zda je to muž nebo žena. Sympatie a přijetí, které v druhých vyvolává, mu pak pomáhají vyrovnávat jeho vlastní vnitřní napětí. Osobně znám lidi, kteří žijí tuto strategii velice pokojně, bez ohledu na věk.
Klíčovou technikou interakce s druhými je zrcadlení — schopnost upozadit sebe a plně se soustředit na druhého — ne proto, abychom mu radili nebo ho opravovali, ale abychom ho povzbuzovali k vlastnímu sebevyjádření. Nasloucháme, dáváme za pravdu, jemně podporujeme, aby si druhý sám našel nejlepší řešení ve své momentální situace. Vyžaduje to zdánlivou angažovanost, avšak bez skutečného vnitřního úmyslu zasahovat. Jde o umění nechat druhého vyniknout — což většina lidí přirozeně vnímá jako velmi příjemné. Kdo to dokáže, je dokonalým společníkem, ale má to ale své velké „ALE“!
Za technikou zrcadlení stojí tři základní vlohy: schopnost osobní zdrženlivosti, umění nenápadného klamu a skrytá vnitřní neústupnost. Všechny tyto mechanismy fungují automaticky, bez vědomé kontroly a každý zvlášť se může stát problémem. Navenek působí dotyčný tolerantně a vstřícně, uvnitř je však pevně přesvědčen o svém, jenže to nedává najevo.
Zdrženlivost umožňuje, aby se člověk v interakci soustředil výhradně na druhého a aktivně mu vytvářel ideální podmínky pro sebevyjádření. Cenou za tento vstřícný a tolerantní postoj je naprosté vyprázdnění nebo izolace vlastního nitra, což je vnitřně frustrující stav. Člověk se přitom cítí neviděný, někdy i zneužitý, ale navenek to nijak neprojevuje. Zdrženlivost se může sama postupně rozvinout ve ztrátu motivace nebo schopnosti se přirozeně projevit. Výsledkem je odcizení, uzavřenost a projevy asociálního chování, kdy člověk nejen ztrácí chuť vytvářet hlubší vztahy, ale dokonce se jim začne vědomě vyhýbat. Takové chování může být jen dočasnou náladou, ale stejně tak se může proměnit v dlouhodobý způsob prožívání a existence.
Vnitřní frustraci, způsobenou zdrženlivostí, tlumí druhá automatická vloha — sebeklam. Ten v procesu zrcadlení zajišťuje, že si člověk sám sebe interpretuje jako výjimečného, důležitého a potřebného, aniž by podával hmatatelný výkon. Přesvědčuje sám sebe, že jeho angažovanost je skutečná a že má na druhého pozitivní vliv, přestože skutečným cílem je pouze udržení plynulého a příjemného kontaktu, který zanechá pozitivní dojem. Obsah rozhovoru rychle mizí z paměti, protože vyřčená slova nejsou podstatná, důležitý je jen zážitek z interakce.
V praxi se to projevuje roztržitostí, zapomínáním konkrétních dohod nebo slibů — ale zároveň schopností během dalšího kontaktu všechno „napravit“ tak, že nikdo nezůstane dlouho rozzlobený. Mentalita sebelásky tak člověka chrání: protože hlavní hodnotou není věcná přesnost, závaznost nebo měřitelný výkon, ale udržení pozitivní atmosféry a vlivu skrze osobní sympatie.
Rozvíjení mentality sebelásky s sebou přináší schopnost rychle vnímat, co druhému udělá radost, a snahu vyhovět jeho potřebám. Právě tato citlivost ale může člověka přivést do situací, kde dochází ke skutečnému zneužívání. Neúspěšné pokusy zavděčit se pak rychle přecházejí v hluboký hněv a touhu po odplatě — což je pro okolí, které vnímá jen vnější projevy, těžko pochopitelné a přijatelné.
Vnitřní zaujetí vlastními ideály a neústupnost v jejich naplňování se navenek jeví jako ambice. Zároveň ale vytváří podhoubí pro těžko řešitelné stavy, například poruchy příjmu potravy nebo extrémní potřebu dokonalosti, která se upíná především na vlastní vzhled. Tyto projevy nejsou výrazem síly, ale narušené snahy naplnit vnitřní obraz vlastní hodnoty.
Při hlubším pohledu zjistíme, že sebeláska je tvrdá cesta za osobním ideálem. Být neustále příjemný a přesvědčivý pro druhé je náročné a vyčerpávající — jste hnán potřebou poznávat nové lidi, protože pozitivita vůči cizím lidem je pro vás snadný způsob vnějšího potvrzení. Skutečný tlak se proto soustřeďuje na vztahy s nejbližšími, kde autenticita chybí nejvíc. Vnitřní zdrženlivost sice chrání iluzi harmonických vztahů, ale blokuje upřímnost. Nahromaděné frustrace jsou potlačovány, dokud se nevymknou kontrole. Nerovnováhu pak vyrovnává sebeklam a dovednost skrývat svůj skutečný život před okolím a opravdové pocity před sebou samým.
Přesvědčení o vlastní „neviditelnosti“ a rostoucí nespokojenost vedou k sociální izolaci: schopnost důvěřovat druhým se vytrácí a žádá si neustálé důkazy přízně, stejnou měrou mizí i víra, že by někdo mohl opravdu důvěřovat vám. Vnitřní svět se čím dál více vzdaluje od obrazu, který ukazujete navenek a lidé se stávají hrozbou. Tento nesoulad vyvolává rostoucí strach z odhalení, který může vést buď k přepjatému, až křečovitému prosazování „své nejlepší“ verze, nebo naopak k ústupu do izolace, kde riziko odhalení odpadá.
Možná si myslíte, že vše je otázkou míry — a máte pravdu. Technika zrcadlení je vrozená metoda komunikace, kterou nelze jednoduše opustit, ale lze se s ní naučit vědomě zacházet a udržet nad ní kontrolu. Poznáte ji už v dětství: dítě s tímto typem mentality bude brzy umět navozovat pozitivní atmosféru, lichotit a skrývat své skutečné pocity. Jeho zrcadlení vás bude těšit, aniž byste si to uvědomovali, zatímco výbuchy frustrace vás vždy nepříjemně zaskočí. Úkolem rodičů je tyto děti citlivě vést k tomu, aby své přirozené schopnosti rozvíjely vědomě a zejména, aby obecně dávaly větší důraz na kvalitu a menší na kvantitu, zejména při budování vztahů.
Exploze vnitřní frustrace bývá provázena další vrozenou dispozicí — sklonem k sebelítosti, která může přerůstat až v pocity mučednictví. Protože chybí přirozená cesta, jak přímo vyjádřit své pocity, často dochází k jejich somatizaci: fyzickými projevy jako jsou bolesti hlavy, břicha, náhlá bledost, tmavé kruhy pod očima nebo zvýšený krevní tlak. Tyto tělesné signály slouží jako volání o pomoc a způsob, jak nevědomí vyjadřuje hloubku skrývaného utrpení. V krajních případech se frustrace může projevit demonstrativním chováním, které zahrnuje i tendence k sebepoškozování či výhrůžky sebezničením — vždy jako důsledek exploze pocitu opuštěnosti, nepochopení a vnitřní prázdnoty, kterou okolí nevnímá a často i navzdory varování si ji odmítá připustit jako reálný problém.
V extrémní podobě se mentalita sebelásky projevuje jako fanatická a sebestředná síla, poháněná idealizovanými hodnotami, která ztrácí ohled na realitu i na důsledky svých činů pro druhé. Svět je vnímán skrze osobní vizi „vyšší pravdy“, přičemž lidé, kteří ji nenaplňují, jsou překážkou, kterou lze přehlížet nebo odstranit. Vnitřní přesvědčení o morální správnosti tak dává dotyčnému právo prosazovat svou vůli bez ohledu na škody, které tím může způsobit. Tento přístup může mít zvlášť neblahý dopad, pokud ho zastávají oba rodiče a obrací ho proti vlastním dětem. Nejspíš vás překvapí, že mentalita sebelásky se na škále všech osobnostních typů nachází v úplném protikladu k narcismu. Přes odlišnou vnitřní motivaci jsou však jejich vnější projevy snadno zaměnitelné: v obou případech člověk nedokáže skutečně milovat ani sebe, ani druhé.
To, co je dnes veřejně prezentováno jako sebeláska, je ve skutečnosti spíše umění sebeklamu spojené s potřebou být viděn, obdivován a neustále získávat vnější potvrzení. Skutečná sebeláska je extrémní postoj, který se odklání od duševní rovnováhy a slouží spíše jako obranný mechanismus než jako důkaz vnitřní stability. Žádné vnější zásahy nemohou tento stav ovlivnit, pokud samotný člověk nepřijme jiný vnitřní postoj. Cílem nemůže být jakákoli změna, ale konkrétní strategie rovnováhy: sebelásku může vyvážit pouze racionalita — schopnost vidět věci střízlivě, hodnotit je na základě reality, nikoli emocionality. Naopak pouze ti, kteří jsou přirozeně racionální, potřebují přiměřeně rozvíjet sebelásku, aby sami nesklouzli do vlastního extrému: chladné výkonnostní logiky. Duševní rovnováha tedy není samozřejmostí, ale výsledkem neustálé snahy vyvažovat vnitřní protiklady — naše přirozenost nás svádí k extrémům, zatímco poznání nás má vést k rovnováze, která nepředstavuje cílový stav, ale dynamický způsob života.
Plně si uvědomuji, že mnoho lidí, jejichž přirozenou životní strategií je empatie, se mohlo nesprávně s předchozím textem identifikovat. Ráda bych proto zdůraznila, že pokud věnujete pozornost druhým s cílem skutečně pomoci, držíte své slovo a lidé se na vás mohou spolehnout, tak do tohoto tématu rozhodně nepatříte. Sebeláska pro vás není řešením. A i když to může být trochu kruté, ti, kdo žijí hluboko v sebeklamu, se zde pochopitelně také zorientují o něco hůře… naštěstí jsem si jistá, že se tím dlouho trápit nebudou.
Jenom ten, kdo opravdu chápe, co dělá, proč to dělá a jakým způsobem, dokáže mít své chování pod kontrolou. Tento vnitřní klid, vyplývající z hlubokého poznání sebe sama, vám umožní skutečně vnímat druhé a vytvářet vztahy, které budou pro vás obohacením, nikoliv zátěží. Cílem tohoto článku je nabídnout informace na cestě sebepoznání pro ty, kteří jsou připraveni přemýšlet hlouběji o souvislostech, které nikdo neskrývá. Nic víc.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
