Článek
Vulgarismy u dospívajících představují palčivé téma. Diskuse se snadno obrací k povrchním soudům – hledá se chyba v dětech samotných, v rodině, jsou přetřásána stará dogmata a předsudky. Jenže takový přístup nás nikam neposune. V tomto textu nabízím jiný pohled: praktický vhled opřený o typologii osobností. Nenajdete zde jednoduché myšlenky ani univerzální rady. Najdete ale vysvětlení, které pomáhá pochopit, proč děti mluví tak, jak mluví – a nástroje, s nimiž se dá opravdu pracovat.
Můj oblíbený autor C. G. Jung už v roce 1910 publikoval text O konfliktech dětské duše, v němž ukazuje, že myšlení a libido vyrůstají ze stejného zdroje a lidský vývoj je především o hledání rovnováhy mezi nimi. Tehdy se libido chápalo v duchu Freudovy psychoanalýzy jako psychická energie pudů, zejména sexuálního, ale také tvořivého nebo jako životní energie. Později se od této teze odklonil Freudův žák A. Adler, který namísto sexuality zdůraznil vůli k moci. Jung nakonec oba tyto protikladné modely propojil a vtělil do své typologie osobností, kterou zde dlouhodobě popularizuji – jako velice praktický přístup k psychologii.
Způsob, kterým myslíme vychází z introvertní části naší osobnosti, zatímco libido – ať už ve variantě sexuality nebo vůle k moci – pramení z té extrovertní. Může se to zdát jako hra se slovy, ale právě tyto dvě podoby libida rozdělují populaci. Každá teorie se láme na tomto místě: sexuální energie je zdrojem vitality, je smyslová a vždy se realizuje přímo. Oproti tomu vůle k moci je zdrojem mentální síly, je intuitivní a realizuje se nepřímo – často však s pomocí sexuality, která v tomto pojetí slouží jako nástroj k dosažení cíle a snadno tak ochabuje, pokud nepřináší výsledky. Přijmout toto základní rozdělení může být zdrcující, ale v praxi je mimořádně užitečné. Zejména tehdy, když se tento rozdíl naučíme vidět už u dětí, protože v průběhu života se vrozený způsob myšlení ani libido člověka změnit nedá.
Dostáváme se k dílčímu zjednodušení: vulgarismy lze chápat jako projev libida a zároveň příznak nerovnováhy mezi vývojem introvertní a extrovertní stránky osobnosti – tedy stav, kdy libido převáží nad myšlením, možná jen dočasně. V případě dětí proto stojí za otázku: co je zde skutečný problém, jak tato nerovnováha vzniká a čemu bychom měli věnovat pozornost?
Začněme na straně myšlení. Už dříve jsem popsala čtyři odlišné způsoby myšlení (článek zde) a dodávám, že některé z nich se přirozeně rozvíjejí pomaleji než jiné, což vždy umožňuje libidu získat dočasný náskok. Klíčová je však shoda mezi dítětem a rodičem v preferovaném způsobu myšlení, resp. libida. Pokud rodič či jiná blízká osoba představuje vzor v tom, co dítě samo preferuje, je vývoj dítěte výrazně usnadněn – a naopak. Nejde přitom o inteligenci, vzdělání ani vyjadřovací schopnosti rodiče, ale o samotný způsob, jakým myslí a z čeho pramení jeho primární motivace, tedy libido.
Nesoulad se na dítěti odráží mnoha způsoby a má různé projevy, které dnes rozebírat nebudeme. Zaměříme se na fakt, že obzvlášť problematické je, když dítě nemá vhodný vzor pro rozvoj svého preferovaného způsobu myšlení, ale místo toho nachází inspiraci v rodiči právě pro rozvoj své extrovertní stránky. To jsou podmínky, ve kterých libido spolehlivě převáží – a to je okamžik, kdy se jeho projevy stávají hůře zvladatelnými – pro rodiče, ale především pro samotné dítě. V tomto místě je třeba říci, že v případě shody, je rodič pro dítě vzorem se vším všudy. Pokud on sám své libido nezvládá, dítě v tom půjde ještě do většího extrému, protože má veškeré dispozice, ale chybí mu životní zkušenost, která obvykle přispívá k sebevýchově.
Další dílčí zjednodušení zní: je-li vrozená dispozice rodiče a dítěte ve shodě, stává se rodič pro dítě nejen vzorem, ale také tvůrcem jeho „normy chování“ – a to v pozitivním i negativním slova smyslu. Jinými slovy vybrané i zavrženíhodné chovaní se neujme vždy – jedině pokud má dítě shodnou dispozici.
Představa, že vaše dítě myslí úplně jinak než vy, může být opět zdrcující – svůj vlastní ani cizí způsob myšlení totiž změnit nelze. Už samotné uvědomění si tohoto faktu však pomáhá – v podstatné míře totiž jde o sebepoznání. Rozvoj odlišného způsobu myšlení dítěte lze vědomě podporovat a přináší to okamžité výsledky. Je přitom třeba přijmout, že dítě může mít odlišné priority, potřeby, preference i metody než vy. Potřebuje prostor, aby mohlo být samo sebou. Nebrat si jeho odlišnost osobně a začít důvěřovat dítěti, i když nám jeho přístup možná nedává smysl – to není snadné, ale právě to umožňuje láska: odpoutat se od vlastních představ a důvěřovat tomu, kým se dítě skutečně může stát.
Způsob myšlení, který je zvláště náchylný k vulgarismům, vychází z introvertního myšlení – tedy z autonomie. Několik důvodů zde chci uvést, abych vyvrátila zavedené dogma o rodičovském selhání. Předně jde o způsob myšlení, který „dozrává“ nejpomaleji a zároveň stojí vedle libida v nejsilnější intenzitě. Autonomní děti postrádají potřebu zavděčit se druhým a málo berou ohledy na to, „co se má“. Jejich pozorovací schopnosti jim umožňují rychle rozpoznat, „co projde“. Bez ohledu na věk, pokud mluví vulgárně, většinou je to proto, že dosazenou autoritu nepovažují za kompetentní – a v tomto se málokdy mýlí. Autonomní děti nejsou hovorné, nerady vysvětlují jasné věci, vyjadřují se stručně a nechtějí se opakovat. Brzy zjistí, že silná slova jsou praktická a vedou ke kýženému výsledku, přitom není důležité, od koho tato slova mají. Používají je v prostředí, kde tato slova fungují a kde si již dříve ověřily, že jim nic nehrozí. Skutečný problém nastává jen tehdy, pokud dlouhodobě chybí intelektuální zátěž – jinak se jejich projev s věkem přirozeně kultivuje. K vulgaritám se pak vracejí jen v případě ztráty sebekontroly.
Nyní se podrobněji podíváme na dvě varianty libida – energie, která doslova píše náš životní příběh (viz článek o novorozencích a dvojí podstatě člověka – je zde i tabulka, s vysvětlením v diskusi). Nepřeberné množství toho, co se v životě odehrává, je formováno tím, zda a jak silně nás pohání sexualita, nebo vůle k moci. Tyto dva zdroje se přitom vzájemně vylučují: každý člověk po celý život preferuje jen jeden z nich a opravdu velmi těžko se dokáže vžít do více či méně intenzivní, natož opačné varianty. Právě zde se nachází vysvětlení, proč neexistují univerzálně platné rady či návody – to, co funguje pro jednu polovinu populace, obvykle neplatí pro druhou. Cosi nám brání to vidět, ale pokud přijmeme svou vlastní podstatu, získáme vhled, který nás povede k citlivějšímu a účinnějšímu jednání s lidmi kolem nás a především většímu klidu v nás.
Záměrně zůstávám v obecné rovině, protože právě zde se ukazuje zásadní omyl. Jung k tomu píše: „Freudovci běžně zapomínají zmínit se o Adlerových zásluhách, neboť dělají ze své sexuální hypotézy fanatickou víru. Bohužel i Adler zachází (se svou psychologií všech tendencí sebeprosazení) příliš daleko a tím, že úplně opomíjí Freudovo hledisko, upadá do stejného omylu jednostrannosti a přehánění.“
Tento postřeh vystihuje, že i předním znalcům vyhovuje výklad, který odpovídá jejich vlastní vnitřní dispozici – což se pak promítá do jejich práce. A právě tím se psychologie odlišuje od přírodních věd: i když využívá stejné metody, chybí jí onen archimédovský bod nestrannosti. Žádné měření – natož jeho interpretace – zde nemůže být skutečně objektivní. V praxi to znamená, že se do obtíží pacienta nepozorovaně promítají osobní výklady odborníka, které se postupně vrství. Totéž se odehrává i v rodinách. Každý člověk nahlíží na druhé optikou své vlastní osobnosti a interpretuje jejich chování skrze vlastní dispozice, dokud si nepřipustí, že jinakost druhých má své příčiny.
Nejefektivnější řešení problémů proto vždy začíná u sebe – v sebepoznání a sebevýchově. Dospívajícím dětem pak můžeme pomoci nejvíce tehdy, když jim poskytneme dostatek informací, aby se dokázaly skutečně osamostatnit a korigovat své projevy podle vlastních měřítek, nikoli podle našich představ, které jim vůbec nemusejí dávat smysl.
Hlavním nástrojem typologie je schopnost přísného sebe-ohraničení. Projevy druhých je nutné umět pozorovat bez osobní projekce. Proto nejde o metodu, která by byla přijatelná nebo snadno realizovatelná pro každého. Vyžaduje neosobní přístup a schopnost přemýšlet v souvislostech – jinými slovy určité vnitřní dispozice. Nesprávné použití typologie má proto svá rizika, zejména v případě dětí. Není určena k posuzování či nálepkování, ale k porozumění. Je třeba s ní zacházet především jako s nástrojem sebepoznání – naučit se díky ní vidět jinakost druhých bez pocitu ohrožení. A vězte, že to dokáže úplně každý.
Psychická funkce, která nese libido v podobě sexuality, se nazývá extrovertní smysly – v mé terminologii potenciál Talent. Jako každá psychická funkce představuje komplexní soubor schopností a tendencí, ve kterém vše vzájemně souvisí. Tento „balíček“ zahrnuje řadu pozitivních dispozic: zdroj životní energie a vitality, tvořivou inspiraci, nadání pro precizní motoriku, umělecké či sportovní nadání i schopnost rozvíjet smyslové dovednosti (sluch, zrak, čich, chuť, hmat) do výjimečné citlivosti. Součástí tohoto „balíčku“ je také vášeň, sklon k obscénnosti, potřeba dobývat a řekněme „na jeho dně“ najdeme i fetišistické tendence a sklon ke gamblerství.
Co zde přirozeně chybí, je sebekontrola – schopnost vědomě řídit vlastní impulzy. Zejména děti s vysokou intenzitou tohoto libida (typy ESTP a ESFP) říkají a dělají vše, co je napadne, protože chtějí zjistit, co se stane. Sebekontrole se nemohou naučit, pokud nad nimi kontrolu vykonává někdo jiný, neustále je reguluje a něco jim rozmlouvá – tento přístup se snadno naučí ignorovat. Děti s touto preferencí mají nejsilnější vnitřní motivaci k soběstačnosti a mimořádnou schopnost nést důsledky svých chyb. K optimálnímu rozvoji potřebují volnost, fyzické i mentální výzvy a krátkodobé, jasně definované cíle. Autoritou se pro ně stává pouze ten, s kým mají skutečný vztah.
V těchto dětech se skrývá největší potenciál lidstva – a právě proto je jejich výchova obzvlášť náročná pro každého rodiče, který sám není typem ESTP či ESFP. Na druhou stranu můžeme lépe chápat, proč rodiče s touto preferencí prosazují ve výchově volnost spojenou s vysokými nároky a usilují o hluboké, autentické vztahy se svými dětmi. Paradoxem však bývá, že právě oni si často nesou zranění z vlastního dětství, které jim brání plně se vztahu otevřít – u mužů se to projevuje obzvlášť výrazně.
Psychická funkce, která nese libido v podobě vůle k moci, se nazývá extrovertní intuice – v mé terminologii potenciál Kreativita. I tento „balíček“ představuje komplexní soubor schopností, které jsou vzájemně propojené. Zahrnuje přirozený zdroj mentální síly a výřečnosti, schopnost rychle se zorientovat v kontextu, navazovat vztahy, vlohy pro manažerské a prodejní dovednosti. Součástí tohoto „balíčku“ je také temperament, sklon k provokaci – verbální nebo prostřednictvím vzhledu – a výrazná potřeba pozornosti a zpětné vazby. V hlubších vrstvách tohoto balíčku najdeme i tendence k perverznosti či sklon k šikaně a pronásledování druhých (neřekla bych stalking, ale spíše zacílení s odhodláním zničit pověst, živobytí atd.).
To, co zde přirozeně chybí, je sebereflexe a pokora. Zejména děti s vysokou intenzitou tohoto libida (typy ENTP a ENFP), jejichž verbální provokace a útoky bývají obávané, se pokoře musejí teprve naučit. Nejlépe se to daří v prostředí, kde jim nezaujatý dospělý věnuje pozornost, poskytuje jasnou a důslednou zpětnou vazbu a zároveň respektuje jejich vnitřní pohnutky. Tyto děti potřebují intelektuální stimulaci a vhodné techniky, jak bezpečně uvolnit napětí a odreagovat se. K optimálnímu rozvoji potřebují úkoly a dohled – jinak se aktivitám přirozeně raději vyhnou. Dále dlouhodobé a spíše abstraktní cíle, ke kterým si mohou samy hledat cestu a řízenou socializaci. Autoritou se pro ně stává ten, kdo jim nabízí příležitost, nebo ten, kdo představuje hrozbu.
Výchova těchto dětí bývá ještě náročnější, protože jejich potřeby jsou především mentální, nikoli fyzické. Na druhou stranu nyní můžeme lépe chápat, proč rodiče s touto preferencí přirozeně prosazují důslednost, kontrolu a výchovné metody zaměřené na získání převahy. Činí tak z obavy, že bez vedení ztratí vliv nebo budou přehlíženi, dítě se zcela vymkne kontrole a zničí si budoucnost.
V obou kategoriích libida najdeme celkem osm typů osobností, u nichž je jeho intenzita mírnější – sílí až s věkem, nebo se projevuje jen v náročných podmínkách, kdy se stává zdrojem síly a odolnosti. Tito lidé mají k tématu libida přirozený odstup, neboť se v zásadě řídí jinými pohnutkami. Už v dětství bývají tyto typy osobnosti viditelně kultivovanější. Snad je teď zřejmé, že to není nutně zásluha dokonalé výchovy, ale spíše danost – zkrátka se jim libido „nepřehřívá“ tak snadno. Pokud se tedy v popsaných projevech vůbec nepoznáváte, není to chyba. Jen patříte mezi ty, jejichž energie proudí klidněji – což mimochodem bývá v běžném životě docela výhoda.
Nesoulad v libidu mezi matkou a dítětem představuje jednu z nejtěžších zkoušek dospívání, a rovněž nesoulad mezi životními partnery bývá jen obtížně udržitelný. Přesto jsou to skutečnosti, které je třeba přijímat jako fakt – a zkoumat, nakolik v konkrétním vztahu představují hrozbu, a nakolik naopak příležitost k růstu.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022) – uvedené citace s. 94 a 95; zdroj interpretace s. 9 a 102.
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
