Článek
Tradičně přicházím s konceptem, který nám přináší Jungova Typologie osobností. Nechci tvrdit, že je možné okamžitě rozpoznat osobnost novorozeného dítěte. Můj dnešní článek směřuje k hlubšímu porozumění dvojí podstatě lidské povahy. Tento koncept se již delší dobu vyjevuje na pozadí mých článků. Prostřednictvím tématu porozumění novorozenci se mi naskýtá příležitost vysvětlit rozdíl mezi potenciály kreativita a talent.
Tyto dva extravertní potenciály jsou v jádru absolutními protiklady, které se vzájemně vylučují, přesto jsou si v některých projevech neuvěřitelně blízké. Nicméně, zaměňování těchto dvou charakterů může být zdrojem mnoha životních nedorozumění, řekla bych dokonce tragédií. Kdykoliv se v praxi setkám s dlouhodobě přehlíženou kolizí těchto dvou potenciálů vím, že žádné snadné řešení už se nenabízí.
Přikládám přehlednou tabulku, ve které můžete vidět všechny základní typy osobností, rozdělené na dvě poloviny. První polovina odhaluje škálu, resp. intenzitu či viditelnost projevů, dle umístění potenciálu talent, ve druhé půlce je škála potenciálu kreativita.
Tabulka
Krátce po narození dítěte je dobré se zabývat otázkou, kterému z těchto potenciálů dává dítě přednost. Zatímco dítě s talentem je silně fixované na matku, chce s ní být neustále v kontaktu, bývá nenasytné, má výrazné mimické i zvukové projevy a je citlivé na smyslové podněty (světlo, hluk, vůně). Kreativní dítě bývá právě opačné, spíše klidné, má obtíže s krmením, bývá laxní k okolním podnětům, méně náročné a soběstačnější.
Důležité je vědět, že dítě s talentem je opravdu velice citlivé. Pokud pláče, bez zjevného důvodu, něco mu skutečně vadí. Může to být nepříjemné oblečení (škrtící gumička, škrábající cedulka apod.) hluk, pach nebo teplo. Je to s podivem, ale dítě s talentem se snadno přehřívá. Máte-li pocit, že vaše dítě preferuje talent, vyzkoušejte, jak reaguje na sundání ponožek. Ve věku okolo dvou let možná zjistíte, že vaše dítě nesnáší ponožky, bude si je sundávat a s oblibou vyhazovat z kočárku. Když si potom uvědomíte, kolik probdělých nocí jste si mohli ušetřit, je to k pláči. Naopak kreativní děti bývají zimomřivé, snadno prochladnou a je jim prakticky lhostejné, co mají na sobě, nebo co se děje v jejich okolí.
Dítě s talentem působí nesamostatně, nicméně je extrémně citlivé na vytvoření bezpečné citové vazby s matkou. Pokud budete „tlačit“ na jeho osamostatnění, dosáhnete pravděpodobně jen prodloužení doby, kterou by dítě k osamostatnění normálně potřebovalo. O vytvoření a prožití citové vazby se dítě může pokoušet i několik dalších let a výrazně tím oddalovat přirozený rozvoj základních dovedností. Rodičovství prvního roku jeho života, je o dost náročnější než v případě kreativního dítěte. Hluboce trpí, pokud není v kontaktu s matkou, nebo když mu není věnována přívětivá pozornost. Nepotřebuje tolik spánku jako kreativní dítě, ale potřebuje mnohem více smyslových podnětů a pozornosti.
Na konci prvního roku života, se však karta obrací. Děti s alentem jsou typické rychlým motorickým vývojem, jsou soběstačné a velmi aktivní. Kreativní děti v tomto ohledu zaostávají. Začnou být naopak více odkázané na péči a podporu rodičů. Mezi druhým a třetím rokem života už dítě začne zřetelným způsobem projevovat svůj skutečný dominantní Potenciál. Před čtvrtým rokem pak nastoupí projevy jeho pomocného Potenciálu. V tomto věku má již smysl zabývat se rozpoznáním konkrétní osobnosti dítěte.
Nyní se na věc podíváme z pohledu matky. Narození dítěte nás matky nutí sáhnout do vlastní podstaty. Na nevědomé úrovni nahlížíme na druhé jedině optikou své vlastní osobnosti. Zejména u vlastních dětí očekáváme, že nám budou podobné. Ale už víme, že to tak vůbec nemusí být. Matky, které spadají do skupiny talentů, preferují blízký kontakt s dítětem. Jsou to „šátkové“ matky, které nemívají potíže s kojením. Jsou plné energie, pro zvládání všeho, co je třeba. Opět zdůrazňuji, že je zde určitá škála, a navíc zde zřetelně vystupuje úroveň sebeúcty, resp. duševní pohody matky. Nicméně matka s talentem prožívá své dítě, jakou součást své osoby. Kreativní matky jsou ve všech těchto ohledech právě opačné.
Nechci to zbytečně rozepisovat, jde mi o kontrast, který si jistě dokážete představit sami. Rozvinutý talent, tedy naladění matky na dítě a pozorná péče, nejspíš nemůže zvlášť přitížit dítěti, které ani moc pozornosti neočekává, tedy dítěti, které preferuje Kreativitu. Zde může být problém spíš na straně matky, která může prožívat frustraci z krmení, nebo později s pomalejším rozvojem motoriky a dovedností (její přirozená očekávání jsou totiž jiná). Podstatně horší je však druhý extrém. Silně kreativní matka, která očekává klidné, soběstačné a v zásadě lhostejné miminko. Namísto toho má ale náročné, kontaktní a velice citlivé dítě, které touží po hlubokém porozumění až symbióze.
Už jsem to zde naznačila v rámci konceptu párových stereotypů. Člověk, který preferuje talent, je schopen nadsmyslového vnímání druhého člověka. Vidí a rozumí všemu správně, aniž by měl potřebu věci pojmenovávat či komentovat. V intelektuální rovině se však podceňuje. Má silnou potřebu fyzického kontaktu a smyslových prožitků. Čím rozvinutější je potenciál talent v člověku, tím lépe se dotyčný učí tělem a v tělesných výkonech spočívají i jeho nejsilnější stránky. Vlastní motorické dovednosti dokáže vyladit k dokonalosti a ze všech nejlépe rozumí potřebám vlastního těla. Reaguje prakticky okamžitě a vlastní zdánlivě nevyčerpatelný zdroj životní energie. Cokoli chce, si zařídí sám. Jeho životní tempo je rychlé, miluje improvizaci a vůči druhým bývá štědrý.
Člověk, který preferuje kreativitu, se vždy snaží navozovat dojem rychlého životního tempa, hektiky a zmatku. Nejde přitom o způsob jeho života, pouze o komunikační strategii. Navzdory tomu, že i on miluje improvizaci a bývá velice angažovaný v mezilidských vztazích, jeho reálné životní tempo je pomalé a motorika značně omezená. Když ho sledujete při práci, nebo třeba u jídla, bývá jeho tempo přímo obřadní, je méně zručný a spíše nemotorný. Často je unavený a potřebuje hodně spát, nikoli z důvodu výkonnosti, ale ze své podstaty.
Má potíže udržet bdělou pozornost u toho, co se právě děje. Jeho základní potřebou je dosahovat vlastních cílů prostřednictvím druhých. V tom bývá obdivuhodně vytrvalý. V roli rodiče očekává a požaduje výpomoc druhých. Ve všem reaguje velice pomalu, s výjimkou rychlých verbálních reakcí. Má silnou potřebu věci pojmenovávat, komentovat a regulovat přitom druhé. V intelektuální rovině se obvykle přeceňuje. Nemá schopnost se na druhého „citově naladit“. Ohledně potřeb druhých, působí spíše nechápavě a nevstřícně. I když je reálně přítomen, svým dětem se dokáže věnovat jen v omezené míře. Vůči ostatním neustále navozuje pocit nedostupnosti. „K tělu“ si pouští jen toho, koho chce „mít v moci“, protože principiálně druhým lidem nedůvěřuje. Velmi si chrání vlastní soukromí a s postupem času je čím dál více sebestředný.
Zde jsem popsala nejzákladnější protikladnost potenciálů talent a kreativita. Sami vidíte, že v oblasti intenzivního soužití zde existuje mnoho překážek. V moderní společnosti lidé stále méně důvěřují svým instinktům. To, jaké dítě se narodí, nemůžeme ovlivnit. Ale pokud se dospělý člověk s talentem splete, nebo sám sebe nevědomě potrestá vztahem s kreativním partnerem, právem se později oba cítí podvedeni životem. Udržet dlouhodobě takový vztah, vyžaduje silnou motivaci a často i přemáhání. Protiklady se sice mohou přitahovat, ale soulad v tomto ohledu je opravdu rozumnějším rozhodnutím.
Je neuvěřitelné, jak často jsou tyto dva potenciály zaměňovány, pokud je znalost metodiky MBTI pouze povrchní a soustředí se na nepodstatné projevy. Negativní dopady na psychiku dětí, které zde navzdory vší mateřské obětavosti vystupují, se mohou zdát nepochopitelné. Vše je však řešitelné, pokud je odhalen pravý zdroj nesouladu osobností. Vědomě lze přijmout určitá funkční opatření, které přináší úlevu na obou stranách. Nesoulad osobností v rodině můžeme považovat za nespravedlnost, přesto je užitečné to přijmout jako fakt, se kterým lze žít.
Nejdůležitější je totiž rozumět sám sobě a mít se rád. Zní to jako otřepaná fráze, ale ve skutečnosti není nic pravdivějšího. Nemůžete si to nařídit, jak je nám neustále doporučováno. Je třeba se skutečně poznat, odložit svěrací kazajku, která nám byla navlečena výchovou ve stylu „snaž se, protože jsi nedostatečný“. Obzvlášť lidé s talentem jsou schopni neuvěřitelných věcí, které dělají „pro lásku“ svých rodičů, partnerů či dětí. Pokud se nemáte rádi, protože neznáte sami sebe, nejste se sebou spokojeni či smíření, nedokážete mít skutečně rádi ani nikoho jiného. Možná si namlouváte opak, ale je to tím, že odmítáte vidět, jak ubližujete sami sobě i druhým, například tím, že je rozmazlujete. I vám bylo ubližováno, a proto se domníváte, že je to tak v pořádku. Rozmazlování je totiž mimochodem forma zanedbávání!
Poselstvím tohoto článku je odhalit protikladnost „živočišné“ podstaty člověka, která se opravdu předělat nedá. Podobně bych mohla uskupit osobnosti podle druhých dvou extravertních potenciálů (racionalita a empatie). Protikladnost se v tomto případě neprojevuje tak dramaticky, protože jde spíše o oblast kompetencí a sociálního cítění než lidské podstaty. Přesto musím uvést, že rozpor na úrovni preferovaného potenciálu, mezi matkou a dítětem, má rovněž neblahé důsledky. Například pro racionální matku může být empatické dítě zklamáním, pročež bude mít neustále potřebu ho nepatřičně „převychovávat“, a to má pochopitelně negativní dopad na sebeúctu dítěte, potažmo jeho duševní a emocionální stabilitu.
Ohledně zdroje informací vás nechci klamat, celý článek píšu z hlavy, a přitom pochopitelně používám myšlenky všech autorů, ze kterých čerpám i pro svou vlastní knihu. Jsou to autoři jako: C. G. Jung, Sigmund Freud, Erik H. Erikson, Daniel A. Hughes, Heinz P. Röhr, D. Keirsey a M. Batesová, Mgr. Šárka Míková a další.
Nad obvyklý rámec ještě uvádím: Teorii ranné citové vazby J. Bowlbyho a M. Ainsworthové (1969), která studuje citové přilnutí malého dítěte k matce a dalším blízkým osobám.
