Článek
Jako zastánce typologie osobností, nejsem příznivcem zobecňování problémů a vím, že univerzální rady nepomáhají každému. Potíže s kily navíc ale postihují všechny typy osobností. To je výzva, volající po odhalení problému, který máme zřejmě všichni společný. „Moc jídla a málo pohybu.“ Možná. Ale každý ve svém okolí zná někoho, kdo v tomto ohledu popírá fyzikální zákony. „Dobrý metabolismus“, tím by se to vysvětlit dalo, ale v čem konkrétně to spočívá?
Říká se, že ve střevech máme druhý mozek. Zažívání je natolik složitý a zároveň důležitý proces, že se na jeho řízení skutečně podílí i určité množství nervových buněk, které se vyskytují v oblasti břicha a jsou schopné fungovat nezávisle na našem mozku.
Všichni to známe, silné emoce nám často hýbou žaludkem. Psychologové někdy říkají: „To, že určité skutečnosti přijmeme hlavou, ještě neznamená, že to vezme i břicho.“ To znamená, že emoce přetrvají, i když jsme už problém zpracovali v hlavě, nebo si myslíme, že jsme zapomněli, odpustili, smířili se apod. Napětí nezmizelo, zůstává vnitřní tíseň a nezpracované emoce se mohou kdykoli znovu vynořit.
Naučit se rozumět vlastním emocím a průběžně je zpracovávat adekvátním způsobem, je však v současné společnosti velmi těžký úkol. Naše děti to nemají jednoduché, určité projevy emocí jim rozmlouváme, jiné jim zakazujeme, za další je trestáme. Naše vlastní emoční (ne)stabilita je jim vzorem každý den. Společnost jednoznačně devastuje individualitu člověka a nazývá to výchovou.
Namísto toho, aby se děti naučily vlastním emocím naslouchat a dávat adekvátně najevo vlastní pocity, preferuje společnost potlačování jakýchkoliv nápadných projevů. Být klidný, tolerantní, něco vydržet, to je známka dospělosti! Naše psychika se však nedá obelstít tak snadno. Pokud přehlížíme její signály, zvýší jejich intenzitu. Pokud si určité emoce zakážeme, najde si ventil jinde. Nezpracované pocity hromadí tak dlouho, až nakonec explodují a následuje ztráta sebekontroly nebo zdravotní potíže, jejichž pravé příčině, není snadné přijít na kloub.
Co je to tedy za emoci, kterou si obalujeme do tukových polštářů a poctivě ukládáme pod kůži? Osobně se přikláním k tomu, že je to frustrace a z ní pramenící zlost.
Zlost v sobě nese velké množství energie. Její kumulace negativně ovlivňuje naše pocity, náladu a zdraví. Mnozí z nás byli naučeni blokovat svou zlost. V dětství pochopili, že jejich požadavky jsou pro ostatní přítěží, že hodné dítě se přizpůsobí tomu, co potřebují rodiče, protože ti nejlépe vědí, co je skutečně důležité. Radikální forma této dovednosti způsobuje mylné přesvědčení dotyčného, že pocity zlosti vůbec nezná.
Neurologické experimenty prokázali, že pocity jsou prchavé a trvají nanejvýš 20 až 40 vteřin. Ignorovat vlastní pocity je proto snadné, avšak z dlouhodobého hlediska velmi nerozumné. S vlastními pocity je naopak třeba zacházet s náležitou péčí. Dávat najevo vlastní pocity a zařídit se podle toho, co nám radí naše vlastní nitro, nám může jenom prospět. Pokud jsme to však nikdy nedělali, je velice těžké s tím začít. Je k tomu potřeba klid, soustředění a bdělá pozornost, kterou věnujeme sami sobě. Není třeba povinně meditovat, pokud se Vám tato představa nelíbí, ale věnovat čas jen sám sobě, urovnat si vlastní myšlenky. Nemyslím urovnat si priority v přeplněném seznamu úkolů, ale své vlastní priority. Alespoň občas věnovat pozornost a péči sám sobě.
Zdá se vám to podezřelé, nemístné či trapné? Co na tom lidem vlastně tolik vadí? To je otázka, která míří hluboko do vlastní minulosti. Odpověď na ní se točí okolo způsobu, jakým se rozhodujeme. Někdy se říká: „Je na něm vidět, že se úplně utrhl ze řetězu.“ Všichni chápavě pokyvují, že se dotyčný nedokáže chovat racionálně a nikomu nepřekáží informace, že někdo vyrůstal v řetězech, ve kterých se nenaučil, jak žít správně bez řetězů!
Způsob našeho rozhodování velice souvisí s typologií osobností . Tedy víme, že existují celkem čtyři varianty rozhodovacích strategií. Každému z nás je přirozená jedna z nich. Nebudu to rozvádět podrobněji, neboť to podstatné je, že ten, kdo bojuje s nadváhou (poruchami přijmu potravy, sebepoškozováním, závislostí apod.), měl velice pravděpodobně v dětství potíže s tím, aby obhájil vlastní způsob rozhodování. Možná neměl ve svém okolí dobrý vzor, nebo měl jednoduše rodiče, kteří rozhodovali a možná stále chtějí rozhodovat za něj. Vlastní způsob rozhodování se proto nikdy nenaučil, protože k tomu neměl prostor. Do své budoucnosti si odnesl bytostný pocit, že na něm nezáleží. Že nezáleží na tom, co sám chce. A že jeho způsob rozhodování (ba dokonce i myšlení) není v pořádku. Neustále se brání tomu, aby si kladl přímé otázky, ohledně vlastních potřeb, natož, aby je druhým dával „normálně“ najevo.
Nechci tím naznačovat, že lidé s nadváhou se neumí rozhodovat. Tak to rozhodně není, každý se nějak rozhoduje. Jde o to, že nedokáží být v souladu s vlastním způsobem rozhodování a žijí v nekonečném vnitřním konfliktu, který je vyčerpávající. Jde o kolotoč myšlenek, který není snadné zastavit. Vyvstávají otázky typu: „Udělal jsem vše správně?“ nebo „Kdyby se o tom dozvěděl například otec, partner, nadřízený, tak bych měl potíže“. Mohou to být lidé mimořádně kompetentní a vzdělaní. Přesto těmto lidem chybí základní sebejistota. Jak už to v psychologii bývá, lidé mají tendenci okázale prezentovat především vlastnosti, které tak zoufale postrádají, což je další strategie, která vyčerpává.
Lidé, kteří v dětství nedostali možnost být sami sebou, vynakládají ohromné množství energie na to, aby fungovali způsobem, který pro ně není přirozený. Další energii potřebují na to, aby tento stav zamaskovali a další energii na to, aby bojovali s vlastní frustrací a zlostí, která uvnitř křičí „všechno je špatně“.
Zlost dává člověku energii na to, aby si zajistil vlastní potřeby. Pokud člověk odmítá tuto energii použít ve svůj prospěch, tělo ji musí nasměrovat jinam. Nejčastěji jí ventiluje v podobě smutku, tedy duševní bolesti, která postupem času exploduje v podobě skutečných zdravotních problémů. Druhá možnost, která se nabízí, je posílení pocitu ohrožení. Dotyčný může začít trpět úzkostmi všeho druhu. Smutek a strach jsou pochopitelně depresivní pocity. Poslední možností je podráždění centra odměn. To vede k zesílení potřeby „dělat si radost“ a otevírá bránu všelijakým návykovým prostředkům, jako je jídlo, alkohol, nákupy apod.
Potlačovat pocity zlosti znamená, obracet svou zlost proti sobě. Otevřeně ventilovat zlost znamená, obracet svou zlost proti druhým. Ani v jednom případě neslouží zlost, jako impulz ke konstruktivní změně, což je její pravé poselství. Příčina zlosti nezmizí a intenzita pocitů přirozeně graduje. To, co nás původně štvalo, je čím dál více nesnesitelné. Mezi těmito extrémy je mnoho dalších strategií, které bývají určitou formou odvádění pozornosti od toho, co nám vadí, odměňování se nebo omamování se. Pokud se budeme držet radikálních strategií, pak v prvním případě se dotyčný začne vědomě stranit lidí a ve druhém případě budou lidé utíkat před dotyčným. Potlačování zlosti, stejně jako otevřená agrese, nakonec vedou k sociální izolaci.
Tento přirozený důsledek bychom měli chápat, jako řešení od přírody. Ukazuje nám, že každý žije svůj život sám. Být v souladu s přírodou, znamená soustředit se sám na sebe. Nejde o to být sobecký, sebestředný, bezohledný nebo žít v izolaci. Jde o to, zabývat se vlastními pocity, řešit to, co nám vadí, bránit svá práva a dbát na to, abychom žili vlastní život, podle svých vlastních měřítek. Tedy nikoliv podle představ svých rodičů, partnera, přátel či spolupracovníků. Netrápit se tím, co se nás netýká. Nevrhat se neustále do záchrany druhých a neobalovat se ještě jejich frustrací.
Není třeba radikálně měnit vlastní život, je třeba dosáhnout pocitu vnitřní svobody. Umlčet vnitřního soudce a kritika, tedy přestat žít v teroru vlastních myšlenek. K tomu je dobré zpomalit a chvíli se pozorovat. Klást otázky sám sobě a vyjasnit si svoje vlastní priority. Poznat sám sebe a naučit se mít rád. Každý z nás má právo být sám sebou a opravdu nikdo není dokonalý. Zároveň je dobré si uvědomit, po jakých omamných prostředcích neustále saháme, abychom odvedli vlastní pozornost od toho, co bychom opravdu potřebovali řešit.
Neschopnost zpracovat vlastní zlost, se v naší společnosti vyskytuje velice často. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak rozumíte pojmu „zlobím se“? Většina z nás má hluboko v podvědomí uloženo, že „zlobit se“, znamená zlobit se na někoho. A tudíž nás tento pocit vede k tomu, že je třeba změnit toho, na koho se zlobíme. Naučili jsme se definovat své negativní pocity způsobem, který v zásadě neumožňuje jejich řešení. Zlobit se „na někoho“ je velice snadné, přináší to určitý pocit úlevy a umožňuje nám to odvést pozornost jinam. Můžeme se cítit jako oběť, snít o pomstě nebo plýtvat časem ve spasitelských fantaziích. Tento přístup však nepozorovaně přechází ve ztráty sebekontroly a zhoršuje celkovou kvalitu života. Každá ztráta sebekontroly, posiluje svébytnou dynamiku, která vede hlouběji do závislosti na tom či onom. Život je stále mučivější a beznadějnější.
Ten, kdo vyrůstal v podřízeném postavení, má bohužel potřebu obklopovat se stále novými poručníky. I když se mu podaří umlčet vnitřního kritika, jistě se brzy přihlásí nějaký vnější kritik. S tím je třeba počítat. Na druhou stranu, kdo je dospělý, může se naučit rozumět tomu, co ho štve a něco s tím udělat. Všechno má své řešení. Pokud vás štve něco, co nedokážete změnit, je potřeba to přijmout a smířit se s tím. To je totiž také řešení. Vyčistit si hlavu od problémů a břicho od negativních emocí. Dostat se do pohody a osvobodit se od toho, co si myslí druzí. Pokud se to podaří, shodit nějaká kila navíc už bude hračka.
Zdroj: Ztráta kontroly, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2021), Psychologické typy, C. G. Jung (Portál, 2020).
