Článek
Nevhodné oblečení není norma, ale reakce. Škola není jen místem vzdělávání, je to prostředí, ve kterém žáci doslova vyrůstají. Je důležité si všímat toho, že spory o oblékání se netýkají prvňáků, ale starších žáků, kteří už mají vlastní hlas a hledají cesty sebevyjádření. Pokud se situace vymyká běžnému očekávání, je dobré vidět i to, že se to netýká všech škol a ani všech studentů. Navzdory tomu se objevují tendence k plošným opatřením.
Diskuse o oblékání zakrývá podstatnější skutečnost: někteří studenti stále méně přijímají formální omezení, která nevycházejí ze smysluplného obsahu. Mladá generace citlivě vnímá, že školství řekněme trpí ztrátou smyslu – že je nepřipravuje na realitu, která je čeká. Tam, kde se objevují restriktivní požadavky, se proto nerodí jen odpor, ale také ztráta důvěry v ty, kdo je uplatňují. Existují přitom školy, které si respekt a autoritu svých žáků dokážou udržet i bez opory v interních předpisech. A stojí za to se ptát: jak to dělají?
Problém tedy není plošný, ale individuální – odhaluje vedení konkrétní školy, které ztratilo schopnost edukovat, diskutovat a vést socializaci ke vzájemnému respektu. Razantní opatření pak slouží k zakrytí odpovědnosti za potíže, na jejichž vzniku se (ne)vedení dané školy dlouhodobě podílelo. Jenže tím se řeší pouze to, co bije do očí – a reálný problém se dál vyhrocuje s nadějí, že spor se časem „rozplyne“ spolu s odchodem starších studentů, tak jako se to dařilo po generace.
Snadno se nabízí možnost přenést odpovědnost na rodiče. Jenže problém graduje až v pozdějších ročnících, a je tedy spíše zrcadlem atmosféry školy, kterou děti denně zažívají. Navenek to nemusí být patrné, protože v tomto věku mezi dětmi převažuje přizpůsobivost – a většina žáků raději mlčí.
„Ticho většiny“ však není potvrzením pořádku. Je to jen slabý argument proti těm, kdo mají odvahu vystoupit z řady a nést tíhu konfliktu za ostatní. Právě tito studenti se však stávají trnem v oku. V prostředí, kde se problém (ne)vedení a absence dialogu kumuluje dlouhodobě, pak nebývá překvapivé, že tito jedinci nejsou premianty – za nepřizpůsobivost se totiž v mocenském systému platí. Co je zde příčina a co důsledek vlastně nikoho nezajímá.
Není těžké domyslet, jak frustrující je pro učitele či vedení školy, když se žák postaví na odpor a oni na to nedokážou odpovědět jinak než formální regulací. V takových chvílích se totiž ukazuje propastný rozdíl mezi těmi, kdo pracují systematicky, s respektem a důvěrou, a těmi, kdo svou autoritu opírají jen o nadřazenou funkci, pravomoci a očekávání, že všechno půjde hladce.
Tam, kde se školy soustředí na regulaci zástupných problémů, nejde o prospěch dětí, ale o potřebu kontroly ze strany dospělých, kterou už nelze získat jinými prostředky. Samotná existence problému proto není překvapivá ani zajímavá; klíčové jsou okolnosti vzniku problému a jejich souvislost s fungováním školy. Právě od toho se však pozornost systematicky odvádí. Vedení zpravidla jen přihlíží, a když už je situace nápadná, reaguje hledáním viníků mimo školu a zaváděním opatření, jejichž cílem není porozumění a náprava, ale pouhé vynucení poslušnosti.
Za toleranci tohoto „manažerského stylu“ ve školách ale platíme vysokou cenu: společnost přichází o potenciál velkého množství dětí. Vzdor ani přizpůsobivost totiž nejsou přirozeným ani žádoucím postojem dospívání. Žáci mají rozumět tomu, co dělají a proč, nikoli se řídit snahou splnit očekávání dosazené autority nebo se vyhnout trestu. Nyní však můžeme sledovat, že „regulativní přístup“ se dokáže obhájit právě tím, že do popředí staví excesy jednotlivců, vytržené z kontextu – a samo vedení se staví do role oběti (dětí nebo rodičů), aby zakrylo nedostatek manažerských kompetencí v tomto citlivém oboru.
Jelikož jsem propagátorkou typologie osobností chci diskusi obohatit o vhled do ustálených vzorců lidského chování. Možná budete překvapeni perspektivou, která umožňuje rozlišit různé přístupy a motivace dospělých – a pochopit, jak některé školy dokážou udržet respekt a autoritu, zatímco jiné se uchylují k represivním regulacím, a to i nad rámec vlastních kompetencí, což jen podtrhuje zoufalost jejich situace.
Pro obsazování manažerských rolí považuji za klíčové naučit se rozlišovat „vizionáře“, kteří trpělivě posouvají systém kupředu, od „idealistů“, jejichž úsilí postrádá strukturu a strategický přístup. Typologie tu není jen slovíčkařením: stojí na propracované struktuře, díky níž lze přesně definovat rozdíly a pojmenovat i jejich reálné důsledky.
Vizionáři touží po vědění, proto věcem rozumí do hloubky, bývají vzdělaní a vždy jsou orientovaní na strategické a komplexní myšlení, přičemž jejich cílem není moc, ale porozumění. Dialog je pro ně doslova posvátné území (podrobně viz můj článek zde).
Respekt si nezískávají mocí, ale kompetentností, nezaujatostí a konstruktivním přístupem. Svou prací dokáží inspirovat a vytvářet udržitelné struktury, které sami důsledně respektují. Zasahují jen tam, kde věci skutečně nefungují, a osobně se snaží hledat řešení. Jejich rozhodnutí i činy jsou pro ostatní srozumitelné, protože nevycházejí ze snahy prosadit vlastní moc, ale z hlubšího porozumění a smyslu.
Přirozenou doménou vizionářů bývají obory, kde je znalost a vědecký přístup základní hodnotou – medicína, vědecká sféra či jiné disciplíny, kde trpělivě usilují o pokrok. Z podstaty jsou mírumilovní a nestojí o vedoucí pozice, přesto svou kompetencí a stabilním přístupem dokážou přirozeně vést a inspirovat ostatní, aniž by zasahovali do jejich osobní integrity. Vzhledem k tomu, že hlavní hodnotu vidí ve vědění a růstu, často míří i do školství – paradoxně však se svým přístupem často narážejí – ptáte se proč?
Ambicióznost je obecně považována za pozitivní vlastnost. Typologie však odhaluje její skrytou stránku. Touha po funkcích a statusech je ve skutečnosti projevem omezené schopnosti sebevyjádření – „až dosáhnu tohoto cíle, budu konečně moci…“. Ambiciózní lidé jsou ochotni podřídit vše honbě za oprávněním dělat věci, o nichž nedokáží mluvit ani je projevit přímo. Jejich přizpůsobivost a loajalita je pouze dočasná. Nejprve usilují o důvěru a vliv, teprve poté se snaží naplnit své ideální představy. Na své cestě hromadí tituly i funkce, ale jejich cíl se neustále vzdaluje. Vědomosti pro ně nejsou hodnotou, nýbrž prostředkem – skutečnou hodnotu spatřují v sociálních dovednostech a sítích vlivu. Jejich přístup je elitářský: usilují o nadřazenost a konexe, aby sami sebe mohli vnímat jako výjimečné.
Idealisté jsou vždy ambiciózní a jejich výhodou je to, že se mohou chopit každé nabídnuté funkce. Nepotřebují znát „terén“ nechtějí se „vypracovat“, jejich sebejistota se opírá o něco jiného. Snad se zde hodí myšlenka C. G. Junga: „Ideál je nástroj, který je vždy možné odložit, je pochodní na tmavé cestě. Kdo však běhá s pochodní i za bílého dne, je blázen.“ Idealisté očekávají ideální podmínky, a proto neustále poukazují na to, co ideální není. Žijí více v představách než v realitě – a právě proto se těžko vyrovnávají s neúspěchem.
Síla idealistů spočívá ve schopnosti vytvářet funkční sociální struktury bez nutnosti vzájemné dohody – konexe jsou pro každého z nich základní potřebou. Situace chápou podobně a sdílený ideál jim stačí k vytvoření stabilní vazby. Tyto vztahy nejsou budovány na kompetentnosti či výsledcích práce, ale na jakémsi tichém souznění, které je spojuje a zároveň chrání. Takové struktury můžeme pozorovat všude tam, kde se pracuje s vlivem– ať už je jejich ideálem víra, ekologie, vzdělání nebo politická příslušnost.
Idealisté se dlouho vyhýbají řešení problémů – nechtějí přebírat odpovědnost ani vystupovat v roli autority, což jim zajišťuje oblibu. Nejraději se živí mluvením a motivováním v prostředí, kde nenarážejí na odpor, proto přirozeně tíhnou k práci s dětmi. Mají dar působit přesvědčivě a zároveň skrývat vlastní postoje – dělají skvělý dojem, pokud s nimi mluvíte krátce. Při dlouhodobém kontaktu ovšem nemají co říci, mluví v prázdných frázích a rádi memorují – to ovšem citlivější posluchač rozpozná – a idealista zase okamžitě zachytí negativní postoj. Vědomosti pro ně nejsou hodnotou samy o sobě, to, co skutečně oceňují, je soudržnost – nežádoucí jedince proto vyčleňují, a naopak si budují síť oblíbenců, jimž rozdávají privilegia. Intuitivně podporují elitářství a klientelismus.
Nepřicházejí se zlými úmysly, ale stavějí svou kompetentnost na konexích a oprávněních, která mají. Nabízejí především schopnost motivovat a mobilizovat druhé, nikoli zodpovědnost a skutečné vedení. Neumí být autoritou – pokud je to nutné, dokáží být pouze hrozbou. Namísto realistických plánů přicházejí s ambiciózními cíli. V kariérním postupu se neohlížejí zpět – což mimo jiné vysvětluje, proč tolik učitelů, kteří se dostanou do poslanecké sněmovny, najednou přestává dbát o prospěch školství – jejich ambice už míří jinam.
Napadá mne pojem „sociální inženýrství“ – idealisté bývají až přecitlivělí na známky neúspěchu a v takových situacích vytvářejí atmosféru strachu, reagují křikem a tvrdou moralistní kritikou. Ta jim slouží jako vnitřní ospravedlnění pro prosazování poslušnosti. Sami se proto nikdy nevnímají jako agresoři, ale jako oběti okolností – vždy pevně přesvědčeni, že stojí na straně dobra. Problémy převádějí buď do osobní roviny, kde zasahují do integrity druhých, nebo naopak prosazují generální moc. Jejich pojetí spravedlnosti spočívá v kolektivní vině, která má sjednotit skupinu proti označenému „nepříteli“ – Honzík vykřikuje, takže celá třída dostane úkol navíc!
V konfliktech dokážou přesměrovat pozornost na vnější hrozbu, čímž zároveň posilují soudržnost své sítě. Otevřená diskuse, individuální kompetence či odvaha k přímému sebevyjádření je ohrožuje. Struktura, kterou vytvářejí, působí navenek funkčně, populárně a dokonce zdvořile, ale v konečném důsledku negeneruje žádné hodnoty – poskytuje pouze osobní výhody členům klubu.
Idealista není špatný člověk – jen je třeba chápat, že jeho přirozenou potřebou je vyhledávat spojenectví a vytvářet sítě. V nich se však kompetentní lidé postupně stávají nežádoucími a bývají nahrazováni loajálními přáteli – a to se děje. Je to logický vzorec, nikoli jejich záměr. Idealistů je v populaci zhruba stejně jako vizionářů, ale typologie zná ještě další dvě kategorie, které společně tvoří druhou polovinu populace. Třetí skupinou jsou řekněme „manažeři zpátečníci“ – pracovití, neusilují o moc, dávají přednost reálným výsledkům a výrobním procesům, proto se ve školství objevují jen zřídka. Čtvrtou skupinou jsou „autoritativní manažeři“, kteří nacházejí společnou řeč s idealisty, jejich vedení je však funkční: není vždy inspirativní, ale kázeň a pořádek si udržet umí.
Při řešení problémů ve školství je proto zásadní chápat, kdo je kdo. Nelze očekávat, že lidé změní své přirozené strategie, motivace či pracovní styl. Nejde o to regulovat pracovní náplň, ale obsazovat klíčové pozice těmi, kteří mají dispozice opravdu vést – a kteří dokáží vzdělávání opírat o kompetenci, dialog a smysl. Totéž platí i pro veřejnou diskusi: neexistuje univerzální pravda, každý člověk hájí pouze to, co odpovídá jeho vnitřním dispozicím, a to je vše. Chybou je zůstávat na povrchu a vést spory o jednotlivosti. Potřebujeme hledět dál než na špičku vlastního nosu, rozpoznávat čtyři možné způsoby uvažování a sledovat, jaké konkrétní výsledky v daném prostředí přinášejí.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Červená kniha (Portál; 2013) – uvedená citace s. 263.
