Článek
V tomto článku se pokusím ukázat, jak se různé osobnostní typy projevují v komunikaci – odkud tyto rozdíly pramení a co nám mohou napovědět o sobě i o druhých. Tradičně vycházím z Jungovy typologie osobností, kterou zde dlouhodobě popularizuji, a jejímž hlavním cílem je sebepoznání. Jung definoval osm psychických funkcí, které v sobě neseme všichni. Ano, můžeme se snažit chovat „všestranně“ a podle vnějších okolností používat i vlastnosti či strategie, které nám nejsou vlastní. Taková snaha však není uspokojivá, naopak vede k psychickému tlaku, vyčerpání, pocitu selhání –jednoduše je to snaha sebedestruktivní a nepřirozená. Proto musí být podněcována vnější motivací – nebo přísností „dobrého vychování“.
Skutečné sebepoznání začíná ve chvíli, kdy přijmeme, že „já“ jsem jen malou, ale plně funkční částí všech variant lidství. Každý člověk pozná, které dva z osmi balíčků psychických funkcí jsou ty jeho. Pak pochopí, že toto už nejsem já, nemohu být já a ani nepotřebuji či nechci být já. Takové poznání může být zpočátku bolestivé, ale nakonec přináší úlevu, která je zdrojem vnitřní rovnováhy. A jakmile ji nalezneme, můžeme opět sahat i do jiných balíčků – ale už s vědomím toho, co nás to stojí a že to rozhodně nebudeme dělat kvůli každému, kdo na nás zatlačí.
Dnes se tedy podíváme na osm legitimních variant komunikace: jaká je naše motivace mluvit, čeho se tím snažíme dosáhnout, a jak to ovlivňuje způsob, jímž nasloucháme druhým. Pro přehlednost se přidržíme zavedené terminologie MBTI, s pomocí které se dlouhodobě snažím propojovat obsah svých článků do komplexního výkladu typologie osobností.
Rétorika, která funguje
Přesvědčivost, autorita, orientace na konkrétní cíle a fokus na objektivní fakta — to vše se skrývá v balíčku extrovertního myšlení, neboli racionality. Pokud je to vaše dominantní psychická funkce, jste typ osobnosti ESTJ nebo ENTJ. Pokud je to vaše druhá preferovaná funkce, jste typ osobnosti ISTJ nebo INTJ. Rozdíl spočívá v introvertní stránce vaší osobnosti (viz dále).
Racionalita je v typologii úplným protikladem empatie a do značné míry je charakteristická absencí všeho, co obsahuje tento protikladný balíček. To pochopitelně platí i naopak. Lidé s preferencí racionality říkají věci, které nemyslí osobně, a nic si příliš osobně neberou. Při interakci se soustředí především na vlastní myšlenky, méně na emoce, a spíše na obecné souvislosti příčin a důsledků. Tento přístup jim umožňuje být efektivní v samořízení a rozhodovat se neutrálně. Komunikují otevřeně a v jednání postupují rasantně – na ostatní to však může působit jako arogantní chování.
Všechny čtyři varianty těchto osobností disponují stabilní kompetenční základnou, která jim umožňuje komunikovat především pomocí projekce — tedy strategie, kdy se vlastní přesvědčení systematicky a neochvějně vkládá do prostoru druhého. Tento způsob komunikace málo přihlíží k reakcím okolí a necílí na dialog; jeho hlavním účelem je upevnění vlastní pozice.
Lidé s preferencí extrovertního myšlení mluví především tehdy, když potřebují organizovat druhé — což je na první pohled patrné. Co však zůstává skryté, je skutečnost, že mluvením si zároveň třídí vlastní myšlenky. Teprve když věci vysloví nahlas, dokážou se v řešení problému posunout dál. Mluvení tudíž potřebují, protože v jejich případě spouští myšlenkový tok a umožňuje formulaci konkrétního postupu.
Monolog zpočátku vnímají jako užitečnější než dialog: od svých posluchačů totiž očekávají pouze plnění a výkon. Cizí myšlenky a nápady jim komplikují jejich vlastní záměry – faktické připomínky jsou schopni integrovat až s odstupem. V dialogu navíc snadno ztrácejí nit, protože se soustředí především na své myšlenkové pochody a druhé příliš neposlouchají.
Je to logické — mají silnou potřebu mluvit, ale nemají stejně silnou potřebu být slyšeni, protože ve skutečnosti si chtějí najít vlastní cestu, a tak předpokládají, že to tak mají i ostatní. Podobně jako většina extrovertních balíčků je zde nutkání skákat druhým do řeči a k tomu navíc necitlivě měnit téma podle vlastních záměrů.
Pokud je někdo poslouchá příliš pozorně, mohou se tím cítit zaskočeni nebo dokonce ohroženi — i proto sami druhé příliš neposlouchají. Neusilují o organizování ostatních, pokud k tomu nemají formálně nadřazenou pozici, své záležitosti si totiž dokážou zařídit sami. Díky své orientaci na fakta a logiku jsou navíc mimořádně odolní vůči verbální manipulaci, mají „tah na branku“ a do vedoucích funkcí bývají obvykle nominováni druhými.
Racionalita v extrémní poloze ztrácí nejen kontakt s realitou, ale i schopnost skutečného vztahu s druhým člověkem. Tento vývoj nelze zvrátit zásahem z vnějšku — jedinou možnou cestou je rozvoj sebeuvědomění. Komunikace zde slouží pouze jako varovný signál: jak přemíra, tak naopak výrazný útlum mluvení naznačují, že se jedinec dostal do psychické nerovnováhy, kterou sám nevidí.
Vnější korekci pak brání dva silné obranné mechanismy. Pokud je dotyčný ve své racionalitě úspěšný a sebejistý, nikoho dalšího příliš nebere vážně a v mluvení se nedá omezovat. Jestliže naopak jeho racionalita selhává, aktivuje se automaticky vyvažující balíček introvertního cítění. To do popředí vynese silný pocit křivdy, který paradoxně posílí jeho racionální bojovnost. Výsledkem je ještě hlubší zacyklení ve vlastních postojích, ztráta odstupu a neschopnost efektivně řešit problém. Navenek však dotyčný mlčí, nechá mluvit druhé, ale ani tak nikoho neposlouchá.
Optimální stav přichází zpravidla až s věkem a životní zkušeností — přibližně kolem 35. roku, kdy už racionalita dospěje do schopnosti skutečného dialogu. V této fázi si její nositelé potřebují vybírat diskusní partnery, s nimiž je výměna názorů nejen bezpečná a konstruktivní, ale i oboustranně obohacující. Takový dialog se pak stává nejen užitečný, ale i příjemný — a pro zachování duševní rovnováhy racionálních typů osobnosti naprosto nezbytný.
Myšlenky rychlejší než slova
Potřeba porozumět věcem do hloubky, silný vnitřní prožitek, komplexní strategické myšlení a zaměření na význam spíše než na pojmenování — to vše se skrývá v balíčku introvertní intuice, neboli myšlení vizionářů. Pokud je to vaše dominantní psychická funkce, jste typ osobnosti INFJ nebo INTJ. Pokud je to vaše druhá preferovaná funkce, jste typ osobnosti ENFJ nebo ENTJ. Rozdíl spočívá v extrovertní stránce vaší osobnosti.
Kompetenční základna vizionářů vychází ze schopnosti tvořit komplexní mentální vzorce — chcete-li mentální mapy, ve kterých se dokonale orientují, avšak jen velmi obtížně své myšlenkové pochody vysvětlují druhým. Mluví váhavě, nesouvisle a reagují se zpožděním, přestože mají vnitřně jasno. Vizionáři se v interakcích soustředí na význam sdělení, a proto „neslyší“ to, co druhý doslova říká — reagují spíše na to, co ze sdělení sami vytušili. Otevřený dialog je pro ně energeticky náročný; dlouhé rozhovory je vyčerpávají, a proto mohou působit odtažitě nebo nezúčastněně.
V dětství vizionáři působí dojmem, že se neumějí vyjádřit, jsou soustavně „mimo“ a jejich reakce často působí neadekvátně. Zároveň však dokážou vytvářet vlastní slova a originální pojmenování, která jsou překvapivě trefná a vystihují podstatu situace. S přibývajícím věkem se jejich verbální projev zjednodušuje — sdělují jen minimum slov a stále více si vybírají, komu své myšlenky svěří. Hledají partnera, který dokáže jejich sdělení „dešifrovat“ a vnímat za slovy jejich hlubší význam. S takovým člověkem pak mohou rozvíjet skutečný dialog, zatímco ostatním se raději vyhýbají.
Vizionáři vstupují do dialogu připraveni — soustavně sledují informační toky a do rozhovoru přinášejí pečlivě zpracované myšlenky. Totéž očekávají od druhých, které během debaty pozorně a soustředěně poslouchají. Pro vizionáře je dialog téměř posvátným územím: nevnášejí do něj zbytečnosti a chtějí si z něj odnášet podnětné a kvalitní informace. Tento přístup však na druhé může působit povýšeně, zvláště pokud sami vnímají konverzaci spíš jako příležitost k uvolněnému „tlachání“. Na svou obranu se proto vizionáři učí ve vyjadřování vynechávat některé logické mezikroky, čímž zároveň testují, zda jejich partner chápe věci stejně do hloubky jako oni. Ve společnosti navíc vynikají nezaměnitelným, originálním humorem.
Řád jako jazyk
Potřeba jasné struktury, stabilita, preciznost, důraz na fakta a schopnost udržet kontinuitu — to vše se skrývá v balíčku introvertních smyslů, neboli myšlení šikulů. Pokud je to vaše dominantní psychická funkce, jste typ osobnosti ISTJ nebo ISFJ. Pokud je to vaše druhá preferovaná funkce, patříte mezi ESTJ nebo ESFJ. Z laického pohledu se tato psychická funkce v dospělosti projevuje extrovertně, takže i introvertní dvojice bývá velmi společenská, což může být matoucí.
I tento balíček poskytuje svému nositeli pevnou kompetenční základnu, kterou si můžeme představit jako kartotéku osobních zkušeností. To, co šikula zná a zažil, velmi dobře chápe a může o tom mluvit donekonečna, protože si informace snadno vybavuje z paměti. Naopak, to, co nezažil, pro něj prakticky neexistuje a bavit se o tom nechce. Tento „balíček“ zároveň funguje jako zdroj předsudků a archiv osobních traumat, která mohou výrazně ovlivňovat chování zejména u typů, jež mají introvertní smysly na třetí či čtvrté pozici svého osobního pořadí, což je myslím užitečné vědět.
Šikulové při mluvení pečlivě reprodukují informace a detaily, které jim nikdo nevymluví. Možnost sdílet své zkušenosti je nabíjí, zatímco povinnost improvizovat je vyčerpává a paralyzuje. V interakci reagují pomaleji, protože si vše nejprve vnitřně „ukládají“ a analyzují. Přesto je baví i rychlá výměna názorů, pokud se odehrává na poli jejich faktických kompetencí. Při vyjadřování jsou přesní a od druhých také vyžadují věcnou správnost. Často druhé opravují, upozorňují na nepřesnosti a vracejí se k tématům, která nepovažují za dostatečně vyjasněná — což může působit puntičkářsky a hlavně otravně.
V dětství potřebují šikulové nejprve získat osobní zkušenosti; do té doby jsou v konverzaci spíše zdrženliví a raději poslouchají druhé. S přibývajícím věkem se jejich verbální projev postupně rozvíjí a stávají se stále hovornějšími, až nakonec se mluvení stává jejich štítem tak, aby nemuseli druhé vůbec poslouchat.
Mluvení je pro introvertní smysly důležité a rovněž je zde potřeba být slyšen, protože ve skutečnosti se tito lidé všemožně snaží „zapisovat svou pravdu do interní kartotéky druhých“. Naopak při poslechu druhých vše automaticky porovnávají se svou vlastní kartotékou — nesoulad se známými informacemi okamžitě rozporují a neznámé skutečnosti stále rasantněji odmítají. V balíčku introvertních smyslů se navíc nachází silná tendence k lpění; dotyčný se nerad vzdává myšlenek, věcí i lidí, čímž limituje svou vnitřní kapacitu. Konverzaci stáčí ke stále stejným tématům, bojí se změn a aktivně brání inovacím. Toto lpění ho fixuje na minulost, řád a čistotu v každém ohledu.
Pokud jde o duševní stabilitu tohoto balíčku, hlavním ukazatelem je právě vztah k čistotě a otevřenost k novinkám. Čím méně jsou šikulové ochotni opustit své rituály a vyzkoušet něco nového, tím větší psychický tlak na ně působí, aniž by si to sami uvědomovali. Drží se své kartotéky a realita jim začne unikat. Důraz na vnější čistotu, odvádí pozornost od nutkání „uklidit“ si svou vnitřní kartotéku a zbavit se nežádoucích obsahů. Určitým způsobem si to uvědomují — nestále otevírají konkrétní témata, aniž by nalezli soulad a pocit klidu — lpění jim totiž brání vzdát se své pravdy, bez ohledu na to, odkud pramení. Depresivní ladění, které se objevuje ve středním věku, pak snadno přechází v pocit marnosti a opravdovou depresi.
Naladění na druhé
Diplomacie, citlivost na náladu druhých, potřeba udržovat harmonii a orientace na mezilidské vztahy — to vše se skrývá v balíčku extrovertního cítění, neboli empatie. Pokud je to vaše dominantní psychická funkce, jste typ osobnosti ESFJ nebo ENFJ. Pokud je to vaše druhá preferovaná funkce, patříte mezi ISFJ nebo INFJ. O empatii jsem tohoto již napsala hodně, proto dnes jen ve stručnosti.
Empatie rozumí emocím, preferencím a motivaci druhých lidí, což jí umožňuje efektivně spolupracovat a hledat kompromisy, které sledují společné cíle a podporují soudržnost kolektivu. Umí naslouchat druhým, aktivně se zajímá o jejich záležitosti a nezištně pomáhá tam, kde vidí řešení. Interakce vnímá jako osobní a zavazující, a proto do nich vstupuje s respektem a citlivostí. Naslouchání pro ni představuje důležitější součást komunikace než samotné mluvení, přesto dokáže působivě hovořit, pokud se pohybuje na poli své kompetenční základny, prožívá silné osobní poslání, nebo když baví kolektiv — což dělá s radostí a lehkostí.
Když někdo hovoří, empatie naslouchá a sleduje i neverbální signály a citové nuance, reaguje nejen na obsah, ale i na emocionální podtext sdělení. Vyhýbá se konfliktům, vyvažuje názory a hledá kompromisy. V interakcích tlumí vlastní potřeby a absorbuje frustrace druhých, aby zachovala soulad ve skupině. To samé očekává od druhých. Nakolik je empatie spolehlivá, natolik bývá vůči druhým důvěřivá. Reakce ostatních ji okamžitě ovlivňují. Kritika, odpor nebo neklid druhých ji rychle znejistí, zatímco pozitivní odezva ji motivuje.
Pokud nemá empatické dítě vhodný vzor a bezpečné podmínky v dospívání, snadno ztrácí vlastní orientaci. Má pak tendenci upínat se na autority, které ho dokážou stejně snadno nadchnout pro věci, s nimiž vnitřně nesouhlasí, jako ho odradit tam, kde by jinak cítilo jistotu. Když empatie selhává, otevírá se automaticky vyvažující balíček introvertního myšlení — z něho vystupuje pasivita v podobě sebe-paralýzy a agresivita v podobě verbálních i fyzických výpadů, které jsou v ostrém kontrastu k běžným projevům dotyčného. Jde o instinktivní a do jisté míry adekvátní způsob obrany, kterého však empatie vzápětí lituje — a je-li za něj navíc veřejně kritizována, ztrácí nejen orientaci, ale i schopnost se v budoucnu účinně bránit.
Platí zde jednoduché pravidlo: čím více empatie, tím méně autonomie, a naopak. Ve společnosti orientované na výkon je pro tento typ lidí obzvlášť náročné udržet duševní stabilitu. Jejich přítomnost je pro druhé příjemná a užitečná, což vede k tomu, že bývají zneužíváni — a často i přesvědčováni, že jejich vstřícnost a laskavost je slabostí a známkou selhání. Ve skutečnosti je však slabostí a morálním selháním společnosti to, že vrozené dispozice empatických lidí mohou být zneužívány.
Zdá se, že vyhrazený prostor jsme vyčerpali prvními čtyřmi balíčky psychických funkcí — dvě extrovertní a dvě introvertní, které spolu tvoří páry představující osm z celkových šestnácti typů osobností. Jde o polovinu populace, pro kterou je typická silná kontinuita v jednání. Druhou polovinu si představíme v následujícím článku. Do textu jsem zároveň vložila odkazy na související články, které jednotlivá témata dále rozvíjejí a doplňují.
Každý si zde může všimnout, že i jednotlivé extrovertní a introvertní stránky osobnosti samy o sobě vyžadují značnou míru vnitřního balancu — a navíc i mezi sebou mohou vytvářet napětí, které nám v závislosti na jejich pořadí způsobuje další potíže. Být sám sebou tak nemusí být vůbec jednoduché. Ovšem snažit se být zároveň plně empatický, jindy lhostejný a občas autoritativní je nemožné – naším cílem by proto nemělo být přepínání mezi rolemi, ale hledání rovnováhy v rámci té, která je nám vlastní.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
