Článek
Otevíráme další okno do naší budoucnosti, ze kterého by mělo být jasné, že pouze prevence nás může ochránit před „soukromým peklem“ naší duše. Navazuji na svůj předchozí článek, ve stejné struktuře a brutální stručnosti, jejímž hlavním účelem je přehlednost a srozumitelnost. Citlivějším lidem se předem omlouvám.
V tomto článku si popíšeme zbývající dva introvertní potenciály a potom si projdeme shrnutí doporučení, která nejsou univerzálně funkční, ale platí právě pouze pro korekci konkrétního potenciálu. Pro zájemce znovu avizuji článek „Psychologie člověka není žádná věda“, ve kterém se dozvíte podrobnější informace a východiska mnou prezentované Typologie osobností, která stojí na původním výzkumu C. G. Junga.
Jsou vaší jedničkou Introvertní smysly neboli potenciál „Šikula“?
Šikulům jsem nedávno věnovala článek, který vás rozhodně nenechá na pochybách, zda preferujete psychickou funkci Introvertní smysly, či nikoliv. Tato funkce, resp. potenciál je velice silný, silnější než jiné. Je proto velice důležité vědět, zda vaše dítě není Šikula. K tomu odkazuji na tento článek. Malý Šikula totiž snadno pociťuje nejistotu a cítí se v ohrožení. Pokud je k tomu odmítán nebo často kritizován, může brzy začít projevovat depresivní symptomy. Kořeny všech psychických problémů najdete v dětství, na tom není nic nového. To, co zde popisuji se může projevit kdykoliv v průběhu dětství i dospívání, je tu však velká šance, že půjde pouze o dočasný problém. Ve věku 40+ už to ale začíná být vážné.
Já sama se hlásím do tohoto klubu, i když mým potenciálem číslo jedna je extravertní Racionalita. Sílu potenciálu Šikula přesto vnímám i z druhého místa v pořadí. V případě nepohody máme my Šikulové tendenci prožívat silné obavy z budoucího vývoje dané situace, tíhneme k pesimistickým scénářům, a naše obezřetnost bývá natolik autentická, že může být i nakažlivá. Býváme paranoidní, ale stále vesele komunikujeme s druhými. Tím chci říct, že jsme hluční, neustále okupujeme konverzaci a snažíme se všechny přesvědčit o „naší pravdě“. Zdůrazňujeme mravnost, protože sami žijeme podle přísných pravidel a předpisů. Je to pro nás přirozené, nedokážeme se toho zbavit, považujeme to za normální a domníváme se, že kdyby to tak dělal každý, bylo by na světě lépe.
Naše negativní myšlenky a emoce postupem času začnou vest samostatný život. Nastane paradox, považujeme se za „lepší“, ale v konfrontaci se „zlým světem“ vnitřně akceptujeme negativní obraz sebe sama, který nás svádí hlouběji do bludného kruhu negativních myšlenek a z toho pramenících nepříjemných pocitů. Nebýváme průbojní a často se přizpůsobujeme, zároveň ale projevujeme svou mizérii stěžováním a naříkáním. Máme problém stanovit si hranice a říkat druhým ne, i když bychom chtěli. Očekáváme, že se nám dostane stejné péče, kterou sami poskytujeme, a to nás vede k sebe-vykořisťování. Svůj hněv potlačujeme nebo ho náhle vybuchneme na nesprávném místě. Moji drazí Šikulové, zní to hrozně, ale to ještě není to nejhorší.
My Šikulové máme rádi minulost, proto snadno uvízneme ve starých záležitostech a nespravedlnostech, které si neustále připomínáme, a to nám kazí náladu. Naší největší slabinou je lpění. Lpíme na věcech, lidech i všeobecné mravnosti. Z našich přání se stávají neústupné požadavky. Nedokážeme se vypořádat s určitými skutečnostmi a naše myšlenky se neustále točí kolem těchto témat. Snadno utíkáme do psychosomatických onemocnění, které jsou následkem naší duševní bolesti a trvalého přetěžování. Může to být migréna, žaludeční vředy, potíže s páteří a podobně.
Nedokážeme se vyrovnat se ztrátou. Obava ze samoty nás připoutává k lidem, kteří již odešli. Jsme schopní se celé měsíce i roky zabývat tím, co jsme mohli udělat jinak. Ostatním lidem to připadá nesmyslné, ale my Šikulové si to nedáme vymluvit. Babráme se v minulosti, což nám umožňuje stupňovat vlastní bolest ze ztrát donekonečna. Namísto rozvoje vlastní nezávislosti se propadáme do životní krize. Bráníme se připustit si to, že náš vlastní smutek ze ztráty se dá zvládnout. Namísto toho nás opouštějí životní impulzy, převládá pocit marnosti, beznaděje, a ještě větší strach z budoucnosti. Naše cílová stanice se jmenuje deprese a úplná ztráta smyslu vlastní existence. Hrůza, úplně je mi z toho zle, ale co naplat, je to tak.
Je vaší jedničkou Introvertní myšlení neboli potenciál „Koumák“?
To nejlepší, co mohu říci o Koumácích je to, že můj drahý muž je Koumák. Jeho způsob myšlení je pro mne fascinující a nepostradatelný. Koumákům jsem věnovala už dva články, takže to teď vezmu opravdu jen stručně a nejspíš to nebude nic nového.
Logické nedostatky nápadů nebo argumentů nedokáží Koumáci přehlížet, chytají za slovo, působí tak, že musí kritizovat vše a že jim není nic dost dobré. Chovají se sobecky a vystupují arogantně. Vykazují přehnaný obdiv k sobě samým, přitom nemají pochopení pro druhé. Očekávají, že ostatní ustoupí, když oni přicházejí.
Neustále vyzařují agresivní postoj, který má druhým bránit v kritizování jejich osoby. Ve slabých chvílích mají potřebu bezohledně ponižovat druhé. Ve svém nitru chovají hlubokou zášť k sobě i druhým. Staví pomyslné hradby, nikomu nedůvěřují, jsou nekomunikativní a odtažití.
Udělejme si teď malou pauzu a pojďme se společně zamyslet nad tím, kdo nás nejvíc štve, zde v diskusním prostoru na Seznamu. Jsou to převážně Koumáci druhého stupně, tedy extraverti tohoto klubu. Zkusme tedy mít trochu více pochopení, jde o projev psychických problémů, takže si to už nemusíme brát tolik osobně a je to. Nuže cílová stanice Koumáků se jmenuje narcismus.
Co můžeme pro sebe udělat dřív, než si vezmeme prášek?
Pokud jste si mysleli, že do teď to bylo drsné, tak teď to bude nejspíš ještě horší. Přichází ta část, kdy je třeba udělat něco, abychom se uzdravili, a to dá rozum, bude to pro nás hodně nepřirozené. Čím později s tím začnete, tím náročnější to bude. Psychické problémy jsou totiž mimo jiné důsledkem toho, že se v životě příliš spoléháme na svůj potenciál číslo jedna. Ve výše avizovaném článku to vysvětlím podrobněji. Zatím si ukážeme hlavní směr a strohá fakta. Vezmeme to od konce.
Východisko, které se nabízí Koumákům, zahrnuje pevné rozhodnutí o odmítnutí pohrdavé kritiky, agrese, soutěže a konfliktu v mezilidských vztazích. Je třeba cvičit nenásilnou komunikaci, což zahrnuje respektování druhých. Být součástí rovnocenných vztahů, chápat slabosti druhých a nevnímat je jako důvod k pohrdání. Dále je důležité vzdát se okamžitého uspokojování vlastních potřeb a naučit se milovat. Ve zbytku odkazuji na výše uvedené dva dřívější články o Narcismu.
Šikulové musí především rozpoznat své vlastní strategie, které postrádají smysl. Zpracování jejich emocionální zátěže začíná otázkou: Čím konkrétně odvádím pozornost od vlastní nespokojenosti a pocitu nesvobody? Je třeba zjistit, jaké omamné prostředky neustále znovu užívám, aniž by vedly k řešení problému. Nejčastěji to bývá konzum, práce, jídlo, či užívání návykových látek, jako je například alkohol.
Nesmyslné činnosti mají odvracet pozornost od našeho vlastního trápení. Nadměrná aktivita Šikulů je útěkem před sebou samými. Problémem je, že hlubší zkoumání vlastní životní situace Šikulové vnímají jako nebezpečí, neboť mají strach ze změny, natož radikální změny, která je v tomto případě nezbytná. Polovičatá řešení nevedou k cíli a umožňují Šikulům pozvolný návrat k dřívějšímu způsobu chování. Primárně se Šikulové nechtějí vzdávat dosavadních lživých jistot. Nepřiměřeně lpí například na svých dětech a nechtějí je ponechat jejich vlastnímu životu, nebo také na vlastním profesním životě a nechtějí odejít do důchodu.
Mít strach znamená mít slabá místa, zejména v případě můžu. A tak Vizionáři své úzkosti skrývají, a to i před sebou samými. Také v tomto případě je prvním krokem uvědomění. U většiny obav a úzkostí Vizionářů se uplatňuje určitý myšlenkový vzorec, který souvisí se strachem ze selhání. Bytostné přesvědčení Vizionářů „nesmím se dopustit chyby“, je třeba nahradit novým, konstruktivnějším „já to zvládnu! A i kdyby se vloudila chyba, i kdybych snad v něčem nevynikal, žádná katastrofa mi nehrozí “.
Vizionáři neustále pracují s myšlenkami a stanovují si různé interní zásady či strategie chování v běžném životě. Je pro ně velice obtížné, svá pravidla odvolat, dokud z jejich pohledu nesplnila svůj účel. Vždy se snaží najít takové vysvětlení svého chování, které je přijatelné jak pro ně samotné, tak pro okolí. To jim pomáhá zvládat úzkostné pocity tak dlouho, dokud je strategie úspěšná.
Vizionáři si neuvědomují vlastní tendenci k hromadění přehnaných úzkostí a strachů, před kterými se snaží uhýbat, čímž je nevědomě posilují. Přehnané úzkosti, sociální fobie nebo i panické stavy tak plíživě naplňují jejich život. Postavit se strachu čelem je nejúspěšnější strategie, která přináší úlevu, zlepšuje emoční stabilitu a oslabuje zbytečné každodenní úzkosti. Úzkost rovněž zeslabuje vždy, když je Vizionář fyzicky aktivní.
Je důležité si uvědomit, že strach a úzkost jsou sice nepříjemné pocity, ale nebezpečné pro tělo nejsou. Trvají jen několik málo vteřin a pokud je sami nepřiživujeme, stačí pouze počkat, až odejdou. I smrtelná úzkost spojená s panickou atakou je pro tělo zcela neškodná. Klíčové je postavit se těmto pocitům odhodlaně, naučit se nesoustředit se na ně a rozpoznat jejich nicotnost. Žít zcela bez úzkosti je nereálné. Někdy však pomáhá své úzkosti odložit alespoň pro dnešek a jednoduše si užívat přítomný okamžik.
Na místě je ptát se sám sebe: Co je to za situace, které ve mě vyvolávají strach, a kterým se vyhýbám? Jaké jsou oprávněné nároky, které neuplatňuji? Jak to, že se neustále dostávám do situací, které mě přetěžují? Když své úzkosti a obavy popíráme, projeví se jinak. Rozpoutají jiné emoce, kterým pak člověk nerozumí a nezná jejich příčiny.
Vizionáři s oblibou utíkají do budoucnosti, aby nemuseli řešit své problémy v přítomnosti. Tento návyk přesouvá jejich strach z přítomnosti, kde ho řešit lze, do budoucnosti, kde ho řešit nelze. Pokoušejí se ovládnout budoucnost tím, že si, pokud možno, dokonale představují a promýšlejí veškeré možné scénáře. Efektivní opatření spočívá v tom, aby Vizionář zaměřoval pozornost na život v přítomnosti. Řešit to, co je skutečné, a soustředit se pouze na aktuální problémy, v ideálním případě pouze problémy vlastní. Být otevřený možnosti budoucích problému, znamená být otevřen životu!
Snílci to také nemají jednoduché. Je třeba aby začali s bojem na „třech frontách“ zároveň. 1. uvědomit si svou tendenci k unáhleným reakcím na druhé a osvojit si upřímnou snahu o to, aby byl vždy nejprve rozklíčován pravý smysl sdělení druhého. Uvědomit si, že není třeba mít vždy plnou pravdu, a pokud při sebeobraně došlo k urážkám a shazování, osvojit si schopnost a ochotu omluvit se. Je také důležité pracovat na vlastní empatii a schopnosti chápat, že urážky druhých často souvisejí s jejich vlastními emocemi a negativními zkušenostmi, což vůbec není třeba vztahovat na sebe.
2. rozpoznat potíže, které jsou důsledkem toho, že „neříkají věci přímo a narovinu“. Jinými slovy vědomě se zříct manipulace a projevů pasivní agresivity. Vhodné je rovněž předem si ujasnit vlastní motivy, pokud jde o potíže v komunikaci s druhými. Snažit se najít způsob, jak konstruktivně komunikovat s lidmi, podporovat vzájemnou důvěru a funkční mezilidské vztahy.
3. postavit se čelem vlastním deficitům v reálném životě. Nedělat jen „dojem“ a začít „dělat něco pořádného“ i když se nám nechce a určitě by to šlo zorganizovat i jinak. Přestat „kličkovat“ před vlastními povinnostmi a neutíkat neustále k činnostem, které nemají skutečný smysl, neboť jejich účelem je pouze trávit legitimně čas o samotě, nezávisle na okolním světě. Snílci by měli minimálně usilovat o udržení trvalých struktur, zejména pokud jde o jejich vlastní domácnost a závazky vůči druhým.
Závěrem chci říct, že veškeré výše popsané chování je NORMÁLNÍ. Je třeba mu rozumět tak, že dotyčný trpí, neboť se nachází na pokraji vlastních možností a nutně potřebuje ulevit. Nemá smysl nikoho „převychovávat“. O vlastní duševní rovnováhu se musí zasadit každý sám. Změnit vlastní přirozené postoje je však nesmírně těžké. Prvním krok proto zní: pozorovat se tak dlouho, dokud si neuvědomím, v čem spočívá můj skutečný problém. Zpočátku není třeba pouštět se do ničeho jiného. Je třeba posoudit vlastní schopnosti, vyhodnotit potíže, se kterými lze počítat a zjistit, co je třeba investovat. Plán dokonalé proměny musí dostatečně uzrát, a teprve potom je zapotřebí zaměřit všechnu energii na jeho realizaci. Výsledek totiž určitě stojí za to!
Uf, je to dlouhé, já vím, a to tam ještě vůbec nemáme extravertní psychické funkce, aneb potenciály Racionalita, Empatie, Talent a Kreativita. Ale to zas někdy jindy.
Jaké je poselství tohoto článku? Pokusím se o vtípek na závěr, zkuste si představit následující scénku. Potkají se dva lidé na chodbě, jeden druhému říká „už zase se babráš v minulosti?“ a druhý namísto toho, aby si pomyslel „no jo, jsem jediný, kdo to furt dělá, co je to se mnou?“ narovná záda a řekne: To víš, jsem Šikula, ale dělám na tom. A co tvoje nutkavé myšlenky, kolego Vizionáři? Víš co, uděláme něco pro sebe, ty jdi makat, já už mám hotovo, tak si dám kafe a vykopnu z kuchyňky všechny Snílky, co se tam zašívají. Pak se vydám zjistit, kde jsou zalezlí Koumáci a trochu je „proroštuju“, ať si nemyslí, že jsou zas nejchytřejší ze všech. Práci zdar, kolego!
Ohledně zdroje informací vás nechci klamat, celý článek píšu z hlavy, a přitom pochopitelně používám myšlenky všech autorů, ze kterých čerpám i pro svou vlastní knihu. Jsou to autoři jako: C. G. Jung, Sigmund Freud, Erik H. Erikson, Daniel A. Hughes, Heinz P. Röhr, D. Keirsey a M. Batesová, Mgr. Šárka Míková a další.
