Článek
Narcismus je psychologický pojem, kterým se označuje určitá forma narušení zdravého vývoje osobnosti člověka. To samo o sobě by mělo vyvolat soucit s dotyčným, který si svůj osud rozhodně sám nevybral. O narcistické poruše osobnosti mluvíme tehdy, jestliže je potřeba lásky, obdivu a uznání od druhých, chorobně vystupňovaná. Postižený se proto chová bezohledně a sobecky. Vyjádřit pochopení někomu takovému není tak snadné, jako třeba někomu s depresivní poruchou osobnosti. Navzdory tomu, že v obou případech se jedná o psychické problémy člověka, Narcismus se stal oblíbeným tématem k veřejnému pranýřování.
Jaký to má ale smysl? Řada autorů bije na poplach, aby varovala před Narcisty v naší společnosti a vyjádřila pochopení jejich obětem. Narcismus mezi lidmi údajně narůstá a určitou formou této poruchy prý trpí až 20 % populace. Ano, tomu věřím, ale v posledních cca pěti článcích na toto téma postrádám jakýkoliv návrh řešení nebo reálné pomoci. Tedy se o to pokusím sama.
Na prvním místě chci zdůraznit, že nadpis, obsahující pojem „narcismus“, zcela jistě neupoutá pozornost skutečného Narcisty, ale je adresován převážně jeho obětem. Tito lidé skutečně jen velmi těžko Narcistu změní, ale k tomu se dostanu později. Poznávacím znamením narcisticky narušených lidí je neschopnost uvěřit, že by někdo myslel právě je, pokud mluví o nějakém nevhodném chování. Jsou naprosto zaslepení, pokud jde o jejich vlastní osobnost a působení na druhé. Sami sebe totiž vnímají nadmíru pozitivně a s naprostou samozřejmostí vyvyšují své vlastní potřeby nad potřeby ostatních. Ve svých myšlenkách se ztotožňují s ideálním obrazem, který o sobě mají. Veškeré své negativní vlastnosti vytěsňují a promítají je na druhé lidi, které potom zavrhují, aby se s vlastními nedostatky, jak se patří, vypořádali. Sami sebe proto nikdy za problém nepovažují, ale to neznamená, že nemají problémy, které by eventuálně nebyli ochotni řešit.
Narcistická porucha osobnosti se totiž s postupem času prohlubuje. Úroveň idealizace vlastní osoby se postupem času natolik vzdaluje realitě, že Narcista není schopen zřetelně rozpoznat, kým ve skutečnosti je. Nedokáže vnímat sám sebe ve své celosti. Ale ani jiné osoby není schopen vidět takové, jaké skutečně jsou, a proto jim neumí opravdu porozumět. Jeho vnímání je omezeno pouze na určité části osobnosti, které posuzuje podle jediného hlediska. Tím je momentální užitečnost dotyčného. Ta se však může velmi často proměňovat, resp. přecházet z extrému do extrému. To si Narcista velmi dobře uvědomuje, ale přirozeně volí nesprávné strategie řešení. Problém totiž zásadně hledá v druhých lidech, které se snaží „převychovat“ nebo je odehnat.
Příležitost k nastartování změny se týká zdravotního stavu Narcisty. Je známo, že Narcista své tělo sleduje s velkou pozornosti a často přehnanou péčí. V každé bolístce vidí životu nebezpečnou chorobu a má tendenci sám sobě naordinovat (mnohdy velice kuriózní) léčbu. Jedinečnost, kterou sám sobě přisuzuje se hroutí, při sebemenším zdravotním problému. I když na sobě nedává nic znát, uvnitř prožívá dramatické existencionální úzkosti. Nemoc a smrt v něm vyvolávají velký strach. Zesilující paniku prožívá i v souvislosti s příznaky stárnutí. Představa, že by ho nemoc uvrhla do závislosti na druhých, u Narcisty nabývá hororových rozměrů. Naprosto typické je, že Narcista vyžaduje pro sebe velkou ohleduplnost a pochopení, ale naopak dokáže vyvinout jen málo soucítění pro zdravotní problémy druhých. Množící se bolístky Narcisty proto otevírají reálnou možnost psychoterapie a s tím související úlevy pro něj i jeho okolí.
Zdá se to těžko uvěřitelné, ale Narcista hluboce trpí sám sebou. Je uvězněn ve svém nitru a nedokáže se cítit svobodný a spokojený. Lidem, postiženým touto poruchou, bylo během jejich raného vývoje poskytováno příliš málo opravdové lásky. Proto se neustále snaží tento deficit různými způsoby vyrovnat. Drama jejich dětství se odehrálo tak brzy, že se zdá nemožné na něj vzpomínat. Narcisté mají obecně málo konkrétních vzpomínek a neradi o své minulosti hovoří. Mnoho z nich je dokonce přesvědčeno o tom, že jejich dětství bylo spokojené. Navzdory tomu mívají hluboce narušené vztahy s vlastními rodiči, nebo alespoň s jedním z nich.
Rodiny postižených působí navenek obzvlášť dokonale, ale uvnitř vládne studené a odmítavé klima. Dítě, které dostává lásku a pozornost pouze, pokud se přizpůsobí požadavkům rodiče, je vedeno k potlačování vlastní identity. Oprávněně pak věří tomu, že v životě lze obstát pouze, pokud se mu podaří druhé oklamat. Nepravé (oceňované, falešné) Já se stává životním postojem, který dítě považuje za správný, neboť se mu v dětství osvědčil, jako nezbytný pro přežití. Cena za popření vlastní identity je však vysoká. Rodiče, kteří tolik touží dát svému dítěti lásku, jenom kdyby více odpovídalo jejich představám, jsou diktátory svého druhu. I dospělému dítěti předkládají především vlastní pocit zklamání (nad jeho kariérou, výběrem partnera, vnoučaty apod.).
Rodinnou atmosféru tohoto druhu není možné přečkat, bez lživých a bezohledných strategií. Vlastní svědomí postiženého je zakrnělé, dotyčný nedokáže nikomu důvěřovat, necítí lásku k sobě ani k nikomu jinému. Sobecká cesta za naplňováním vlastních potřeb a získáváním osobních výhod, nepřináší žádné skutečné uspokojení. Vše musí být stále dokonalejší, nadlidské nároky jsou kladeny zejména na životního partnera.
Lidé, kteří jako malé děti nebyly láskou nasyceni, později často v lásce ztroskotávají. Chybí jim prvotní důvěra v druhého člověka. Cílený teror, důmyslně převlečený za „opičí lásku“ je naučil jediné řešení. To, po čem nejvíc touží, musejí rozbíjet. Narcista utíká před opravdovým a hlubokým vztahem, protože jeho vnitřní okovy působí s brutální jistotou. Je ponížený, zraněný, nesmírně zklamaný, a tak mu zbývá jen útěk do jeho světa, který je daleko od lidí. Heslo zní: nikoho nepotřebuji a postarám se o to, aby to tak i zůstalo.
Narcista je pozoruhodným způsobem vzdálený skutečnému mezilidskému denní. Obehnal se zdí, kterou dokáže prolomit pouze on sám. V partnerském vztahu bývá nemluvný, citově chladný a podprahově, případně i otevřeně vyjadřuje zlobu. Čím bližší je soužití Narcisty s druhým člověkem, tím obtížnější je navázat s ním opravdový vztah. Bariéry jsou čím dál vyšší a vzájemná příkoří vedou do začarovaného kruhu, který se udržuje neustálým obviňováním.
Z toho vyplývá první pravidlo soužití s Narcistou: dejte mu důvěru a volnost. Narcista nezbytně potřebuje volnost, protože musí aktivně bojovat s vnitřními přízraky. Těmi jsou především pocit prázdnoty a nudy, vnitřní nepřítomnost lásky, chlad a neživost. Nedělat nic, pro něj znamená zoufalství a beznaděj. Při důkladnějším zkoumání však zjistíme, že nejde o opravdový smutek, celou bytostí Narcisty vládne především zlost. Agrese a msta jsou nástroje k řešení veškerých problémů a stávají se chorobnými. V jeho nitru se nachází propast, do které upadá vše pozitivní. Úspěch, láska ani uznání Narcistu neobměkčí, nedokáže je přijmout, protože nikomu nevěří, proto nemá ani možnost si tyto pocity udržet. Musí o ně každý den znovu bojovat, a to je zoufalé.
Vědění, chvála, moc, majetek, peníze atd. neposkytnou Narcistovi skutečný pocit svobody. Naopak, zvláště úspěšný člověk, kterému se dostává odměny za to, že se chová tvrdě a bezohledně, těžko přistoupí na terapii. Chorobné chováním mu poskytuje uspokojení, a to mu brání vidět pravdu. Nasazuje čím dál více aktivity, agresivity a zlosti, což způsobuje čím dál větší frustraci a rozčílení. Problémy se neřeší, ale narůstají. Každé nové příkoří prožívá jako útok na svou existenci, i konstruktivní kritika ho zasahuje až do morku kostí.
Narcista očekává, že chybějící vnitřní jistota, že si zaslouží být milován a sám sebe může milovat, přijde odněkud zvenčí a vyplní díru, kterou má uvnitř. Je závislý na potvrzení, obdivu a důkazech lásky, které si však nedokáže vychutnat. Vzbuzují v něm pouze větší touhu po dalších a větších důkazech.
Neschopnost mít sám sebe rád, vede k mimořádnému a na výkon orientovanému zápalu. Narcista často vydrží být neobyčejně dlouho disciplinovaný a vyniká v sebeovládání. Narcista vnímá pestrý svět kolem sebe, vidí, jak jsou druzí šťastní, a ještě silněji pak cítí, že je z toho vyloučen. Právě ve společnosti emotivních, živých a veselých lidí se nebude nikdy cítit dobře.
Vidím, že než jsem se propracovala k podstatě terapeutického procesu, naplnila jsem únosný limit textu, který však považuji za neméně důležitý. Koho z Vás zaujal, může se těšit na pokračování s názvem „Proces uzdravení Narcisty“.
Do té doby pouze předesílám, že v přítomnosti Narcisty je třeba si připomínat následující: Tvrdá, studená fasáda je pouze maska, za kterou se skrývá krajní pocit ohrožení. Ale nelitovat!
Narcista se dokáže změnit pouze, pokud se k tomu sám rozhodne. Pokud pochopí svůj dosavadní život, jako zradu na sobě samém. Bude ho to stál velké úsilí, neboť ranné poruchy osobnosti není snadné odstranit. Mnohdy ale postačí, pokud se s nimi dotyčný naučí lépe žít. Zjevně se však nejedná o příliš atraktivní cíle, pokud se nabízí víra, že postačí vyhledat ideálního partnera, který nám věnuje lásku a učiní nás dokonale šťastným. Hledat řešení na nesprávném místě, to je právě ta potíž Narcistů.
Zdroj: Ztráta kontroly, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2021). Narcismus, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2016).
