Článek
Zaujal mne jeden příspěvek od čtenáře předchozího článku, který si klade otázku: „Jaký typ člověka je správný?“ Už jsme si řekli, a já to zopakuji, že: „Narcista se chová sobecky a vystupuje arogantně. Vykazuje přehnaný obdiv k sobě samému, přitom nemá pochopení pro druhé. Snaží se ostatní využívat a ovládat. Žije ve vnitřním vězení a nikoho si doopravdy nepustí k tělu. Namísto skutečné lásky umí praktikovat pouze výměnný obchod.“ K otázce čtenáře tedy doplňuji velmi kontroverzní myšlenku: „A co je na tom špatného?“ Jedině snad, že to vadí ostatním. To ale také není úplná pravda. Narcistická porucha osobnosti (podobně jako řada dalších) se vyvíjí postupně. Přechod mezi „nápadným“ a chorobným chováním je plynulý. Narcistů by mělo být ve společnosti okolo 20 %, proto ve svém okolí určitě nějakého znáte. Sami proto musíte uznat, že dokáže docela normálně ve společnosti fungovat, a dokonce mít i přátele. Pokud sám chce! Chování Narcisty tedy evidentně vadí jen někomu.
Protiklady se přitahují
V psychologii máme několik nosných témat. Jedno z nich se zabývá otázkou: „na základě čeho si vybíráme životní partnery?“. Zdá se, že některé osobnosti se doslova magicky přitahují. Milují se, protože se navzájem potřebují. Láska je slepá, ale myslí to s námi dobře. Nevědomě hledáme to, co nám chybí, abychom se mohli změnit k lepšímu. Navzdory tomu, se mnozí z nás cítí podvedeni, ihned, jak opojení vyprchá.
V případě Narcisty, bývá toto procitnutí zvláště brutální. Kdo je tedy opakem Narcisty? Je to člověk citlivý, obětavý, ohleduplný, skromný, dobrosrdečný a přátelský. Nebo se tak alespoň na začátku tváří. Už jsme si řekli, že Narcista neměl jednoduché dětství, to samé však můžeme předpokládat i u jeho partnera, protože jinak by pro sebe nebyli vzájemně atraktivní. Na začátku není nic poznat, ale psychické poruchy se časem prohlubují, pokud člověk ustrne.
Narcista hledá někoho, komu bude moct konečně začít důvěřovat. Neuvědomuje si, že tuto schopnost zcela postrádá, nechápe, že se to musí teprve naučit. Spoléhá na to, že se to prostě stane, pokud najde někoho opravdu hodného a „bezelstného“. Přitahují ho lidé, kteří projevují emoce a jsou schopni opravdových citů. To vše pro něj „shání“ jeho nevědomí. Doufá, že pokud bude mít Narcista někoho takového stále „na očích“, něco se od něj naučí.
Na druhé straně vztahu se pravděpodobně nachází někdo, kdo hledá jistotu a bezpečí u dominantního partnera. Někdo, kdo si z vlastního dětství odnáší pocit, že si v životě sám neporadí a zároveň, že lásku je třeba si zasloužit. Naučil se vycítit potřeby druhého a přináší mu potěšení, pokud může takové potřeby „beze slov“ naplnit. Nevědomě hledá někoho, kdo ho konečně naučí, jak se postarat sám o sebe. Jak se odpoutat od potřeb ostatních a začít se soustředit na své vlastní potřeby.
Dokud jsou oba zaslepeni láskou, všechno funguje. Ale co pak? Pokud se od sebe nic nenaučí, pokud promarní příležitost a oba zůstanou u toho, co si odnesli z dětství. Oba partneři si hluboko v sobě nosí urážky, kterými trpěli jako děti. Narcistu to vede k tomu, aby vědomě i nevědomě kritizoval a ponižoval svého partnera, protože si potřebuje připadat větší. Napomíná ho za chyby, nedbalost a nepozornost. Dělá to však způsobem, který koresponduje se sebeponižováním, jakého se ve vlastních myšlenkách dopouští sám jeho partner. Ten ponižování integroval a v dospělosti se sám vychovává pomocí stejných urážek, které poslouchal v dětství. Narcista ho tedy utvrzuje v tom, co si o sobě sám partner myslí. Proto je to pro něj tolik bolestivé a pro Narcistu tolik uspokojivé. To je to neviditelné pouto, které je drží spolu. Nerovnost jejich postavení se tím však neustále prohlubuje. Snaha o skutečné sblížení je marná. Zdá se nemožné překonat propast, která v partnerském vztahu vznikla. Narcista se nakonec od vztahu odvrátí a půjde za vlastními zájmy. Svého partnera však neopustí, dokud si neobstará jiného pečovatele.
Každý z partnerů by měl najít vlastní cestu k tomu, aby si osvojil část strategie toho druhého. Oba musí bezpodmínečně dospět. Jeden z nich musí konečně převzít odpovědnost za vlastní život a pracovat na své nezávislosti. Ten druhý musí opustit dětské nároky na bezstarostný život, který žije na úkor někoho jiného, převzít povinnosti dospělého člověka a učit se skutečnému partnerskému životu. Každý by tedy měl pracovat sám na sobě, podle vzoru toho druhého. Nikoli aby se pomstil, ale aby sám dosáhl toho, co potřebuje. Vztahové poradenství je ale mnohem složitější, proto jej prosím v této podobě berte jen jako udání směru. Ve vztahu s Narcistou může být pochopitelně i někdo neempatický a sebejistý. Ten bude patrně řešit odlišné problémy. Jejich zaklad bude ale stejný. Psychické problémy jednoho, vedou toho druhého k jeho vlastním psychickým problémům.
Zpět k uzdravení Narcisty
Východisko, které se postiženému nabízí, zahrnuje pevné rozhodnutí o odmítnutí pohrdavé kritiky, agrese, soutěže a konfliktu v mezilidských vztazích. Je třeba cvičit nenásilnou komunikaci, což zahrnuje respektování druhých. Být součástí rovnocenných vztahů, chápat slabosti druhých a nevnímat je jako důvod k pohrdání. Dále je důležité vzdát se okamžitého uspokojování vlastních potřeb a naučit se milovat.
Znovu je třeba připomenout, že utrpení, kterým si člověk prošel v dětství, vedlo k tomu, že se stal tím, kým je. Není třeba hledat vinu u druhých, je třeba pouze pracovat na seberozvoji. Probudit se, znamená vědomě odložit své falešné Já. Začít pracovat na respektu k druhým, k jejich svobodě a individualitě. Začít vidět druhé takové, jací jsou a nikoli jaké bychom je chtěli mít. Převýchova druhých není na místě, protože dokonalost neexistuje. Zejména dokonalost Narcisty je pouhou iluzí. Klíčové je naučit se druhým důvěřovat, vzdát se kontroly nad druhými, ze které dříve pramenil falešný pocit bezpečí.
Důležitým krokem je i napravení vnitřního obrazu vlastních rodičů. V mnoha případech však rodiče očekávají, že by se i dospělé dítě mělo neustále podřizovat jejich vůli. Domáhají se poslušnosti s pomocí (mnohdy svérázných) morálních principů. Rovnost a skutečné smíření je v takové situaci nemožné. To je zátěž, která trápí mnoho dospělých lidí. Je to důležité téma, které si určitě zaslouží rozpracování v samostatném článku.
Narcista by měl pracovat na nalezení vlastní identity a vdát se závislosti na mínění druhých. Pokud se člověk cítí ve svém nitru svobodný a sebejistý, něco z toho vždy vyzařuje navenek. Jedině člověk, který žije svůj život autenticky a má se rád, může dosáhnout pocitu štěstí. Takový člověk nemá nejmenší potřebu povyšovat se nad druhé, nebo někoho jiného ponižovat. Každý člověk se hluboce stydí za to, že nedokáže být sám sebou, že žije vlastní život způsobem, který mu není vlastní, tedy podle cizích měřítek. Právě v tom je třeba hledat skutečný kořen pocitu méněcennosti.
Lásku k sobě samému můžeme získat, jen když se přestaneme honit za uznáním. Kdo nemá rád sám sebe, nedokáže opravdu milovat ani druhé. Mnoha lidem je však sebeláska podezřelá. Pletou si jí s egoismem, sobectvím a ctižádostivostí. Touha po majetku, moci a takzvané prestiži skutečně nepatří k tomu, co bychom na lidech měli rádi. Láska by se přitom nikdy neměla koncentrovat na jediného člověka, takový model totiž není výsledkem skutečné schopnosti milovat, nýbrž pouze jiná podoba vlastnického nároku. Tento druh láskyplného spoutání je jen další formou emocionálního zneužívání, kdy je objekt lásky znovu ovládán strachem a pocitem viny.
Skutečné sebepoznání je těžké a mnozí lidé se ho bojí. Mají strach z pravdy o sobě samých. Mohlo by to zničit ideální představu, kterou si o sobě vytvořili. Téměř každý by se nejraději viděl v tom nejlepším světle. Tato představa o sobě samém se vyvinula v průběhu dětství. Možná je falešná, neúplná a brzdí nás v seberozvoji. Je to tedy představa velice nevýhodná, ale přeci jen dává jakýsi zdánlivý pocit jistoty.
Poznámka k terapii
Pokud budete Narcistu nutit k terapii, bude se přirozeně distancovat, bude odmítat právě ty věci, které naléhavě potřebuje, neboť přijetí terapeutické pomoci považuje za osobní ztroskotání. I pokud se Narcista pro terapii rozhodne sám, prožívá ji jako osobní příkoří. Přesto se snaží být dokonalým pacientem, neboť stále znovu hledá obdiv a uznání. V tom ho však terapie nesmí podporovat.
Nelze nevidět, že Narcistická porucha osobnosti, zejména pocit nadřazenosti, neomylnosti a snaha druhé „převychovávat“, se zdá být dokonalým předpokladem pro práci terapeuta.
Narcista má nadání rozpoznávat a obnažovat chyby a slabosti druhých. Nezkušený terapeut bude reagovat nepřiměřeně, zejména jestliže doposud sám nezpracoval vlastní nacistické zranění. V tom případě vyvstává nebezpečí, že pro pacienta se budou opakovat známe vzorce chování, což je terapeutická chyba.
Nebyla bych to já, kdybych nenavázala na typologii osobností. Nuže, narcismus je konečná úroveň temné stránky introvertního myšlení, tedy našeho potenciálu Koumák. Do narcismu směřují především osobnosti ISTP a INTP. Narcistické rysy vykazují i osobnosti ESTP a ENTP. To jsou ale extraverti, kteří více potřebují kontakt s lidmi. To je celkem čtvrtina všech osobností, proto s odhadem 20 % osobností, které inklinují k této psychické poruše, mohu souhlasit i podle této teorie.
Zdroj: Ztráta kontroly, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2021). Narcismus, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2016).
