Článek
Toto je třetí část textu, který jsem věnovala empatickým lidem. Empatie je vrozená dovednost, kterou aktivně používá zhruba čtvrtina populace. Je to dar, ale zároveň i prokletí, pokud si člověk v dětství neosvojí určité strategie sebeobrany.
Vnitřní postoje empatické sebeobrany
Empatický člověk si musí být vědom toho, jak snadno podléhá náladám a očekáváním druhých lidí. Velmi užitečné pro něj bude vnitřně formovat a posilovat myšlenky tohoto druhu: „Je nepříjemné, že někdo druhý prožívá špatnou náladu, ale já si chci zachovat svou vlastní nezávislou identitu a dobrý pocit.“ „Sice cítím, že se na mě snaží někdo přenést své závazky, ale vidím to jako příležitost bránit své vlastní hranice.“ „Mohu respektovat pocity druhých, ale zároveň si ponechat právo na své vlastní emoce.“ „Pokud se objeví problém, mohu se zapojit do hledání vhodného řešení. Prvním krokem bude objasnění příslušnosti problému. Komu náleží problém, tomu náleží povinnost ho řešit. Osobně budu řešit pouze své vlastní problémy. Můj čas má stejnou cenu, jako čas druhých a své schopnosti hodlám užívat ve svůj prospěch, stejně, jako to dělají ostatní.“
Empatický člověk se musí naučit pracovat se svou zlostí. Přirozenou tendenci empatických lidí k potlačování vlastní zlosti je třeba prolomit. Tady se musím na chvíli zastavit.
V první fázi si empatický člověk svou zlost ještě zřetelně uvědomuje, ale jeho přirozenost mu brání zlost projevit. Polyká svůj hněv a na zlou hru odpovídá dobrotivou grimasou. Dělá, jako by se nezlobil, ale cítí něco jiného. Má obavy z nevýhod, které by mu to mohlo přinést. Empatický člověk v této fázi musí, ve vlastním zájmu, začít s tréningem otevřených a přiměřených projevů vlastních pocitů.
Buďte zvláště opatrní na projevy dítěte v souvislosti s nástupem do pravidelné školní nebo předškolní docházky. Pokud se vám dítě často zdá napjaté, nebo mívá k večeru zažívací problémy, může to být signál, že nezvládá zpracovat negativní emoce. Nechci tím naznačovat, že mu někdo určitě ubližuje. Mohou to být i běžné situace, kdy dítěti není umožněno vyjádřit jeho názor, protože se neodvážilo přihlásit do diskuse, nebo může být svědkem nějakého špatného zacházení s jiným dítětem a podobně. Už v této fázi je třeba s dítětem pracovat na uvolnění stresu, například pomocí dechových cvičení a zároveň mluvit o tom, co v kolektivu prožívá. Znovu ale připomínám: neradit, nezpochybňovat, nepoučovat. Vašim úkolem by mělo být pouze naslouchat a pomáhat dítěti najít jeho vlastní cestu k pojmenování a řešení toho, co mu vadí.
V opačném případě se postupem času pocit zlosti úplně vytratí. To se může vztahovat vysloveně jen na určité osoby. Například prohlášení: „na rodiče jsem se ještě nikdy nerozzlobil“, vyvolává otázku: „Jak je to možné?“ Očividně byl tento pocit velmi brzy tabuizován. Potlačené emoce se v člověku kumulují, a nakonec nacházejí svůj ventil jinde, například v zesíleném strachu nebo v duševní bolesti, která se nakonec promění v opravdové zdravotní problémy. Strach z autoritativního rodiče se generalizuje, to znamená, že se přenáší na všechny osoby, které jsou v nadřízené roli. Nedůvodné obavy se mohou objevovat i v sociálních situacích, například přehnaný strach, že na člověka budu křičet, že bude opuštěn, že se o sebe sám nepostará. Oslabená osobnost je náchylná na záchvaty paniky a úzkostné poruchy. Další typickou obavou je strach, aby člověk někomu neublížil, ten se vyvíjí z přepjaté péče o druhé.
Tu pozornost, porozumění, přijetí, a trpělivost, které empatický člověk věnuje druhým lidem, ale sám sobě si jí odpírá, tu mu nikdo nahradit nedokáže.
Teprve když empatický člověk pochopí, že to on se zlobí na určitého člověka, že je to jeho zlost a rozčílení, teprve pak se může vymanit z role oběti a začít měnit situaci. Může si začít sugerovat nový postoj: „kdo mě může rozčílit nebo urazit, o tom rozhoduji já.“ Je třeba osvojit si jasný postoj, že to nejsou druzí, kteří mají vládu a moc nad mými emocemi.
Pokud se empatickému člověku nedaří potlačit negativní myšlenky, jako je pocit nesvobody, malost, závist apod., snadno přichází emotivní výbuchy, obviňování druhých a nechtěné konflikty. Empatický člověk má v takové situaci tendenci se rozhodovat na základě mylných předpokladů a sporné logiky, pochybným způsobem zdůvodňovat vlastní motivy, iracionálně kádrovat druhé, ignorovat názory, které se mu nehodí a ponižujícím způsobem kárat druhé, za nedodržování společenských norem. Po výbuchu však okamžitě následuje uvědomění, že reakce byla nepřiměřená, že podnět byl marginální, a člověk si uvědomí, že výbuch byl nevhodný nebo nesprávně mířený. Že skutečný hněv souvisel s minulou situací a hromadil se již delší dobu. Následuje pocit viny, vedoucí k dalšímu přizpůsobování a snaze vyhnout se dalšímu výbuchu vzteku. Přizpůsobování, potlačování hněvu a zlosti, vede k nedostatku sebelásky, respektive k dalšímu kolotoči sebe-ponižování.
Neustálé hledání jistoty a bezpečí u druhých má své nevýhody, jde zejména o ztrátu vlastní orientace a zanedbávání vnitřních impulsů. Vnitřní energie se vyčerpává snahou najít oporu pro vlastní názory. Empatický člověk žije v nekonečném kolotoči otázek ohledně toho, zda vše dělá správně, plní očekávání a jestli je dostatečně kompetentní. Extrémní snaha vyhýbat se chybám a neustále dbát na potřeby ostatních vede k vyčerpání a beznaději. Nezůstává prostor pro vlastní zájmy ani energie pro uspokojení vlastních potřeb, což vede ke ztrátě smyslu vlastního života.
Každý člověk je nějakým způsobem odkázán na druhé, ale klíčem je zaměřit pozornost na vnitřní pocit nezávislosti a rovnocennosti. Odpoutat se od mínění druhých a formovat vlastní postoje je klíčové pro pocit vnitřní svobody a sebejistoty. Autentický život a láska k sobě jsou klíčem k dosažení štěstí. Niterní pocit studu, který plyne z neschopnosti být autentický a žít podle vlastních měřítek, odhaluje pravý kořen pocitu méněcennosti. Empatický člověk věří, že vyjadřuje své vlastní názory, ale neuvědomuje si, do jaké míry žije a vnímá skrze názory převzaté od cizích autorit. Právě toto vnímání však není spojeno přímo se schopností empatie, jde o problém i mnoha dalších osobností, které žijí představami o vlastním „nezávislém“ životě, který se však kompletně opírá o potřebu určitého vnějšího „statusu či prestiže“, je tedy pouze domněle nezávislý. Neustálá potřeba sebeprezentace a závislost na názorech druhých, vede k silnému strachu z kritiky, který dotyčný prožívá jako zničující. Z toho lze dovozovat, že se brzy musel křivit, hrát přidělené role, a možná si dokonce myslí, že je hraje rád.
Pro empatického člověka je nesmírně obtížné zbavit se duševní svěrací kazajky, kterou mu navlékli rodiče. Pokud se odhodlá ke změnám, musí nejprve bojovat sám se sebou. Vnitřní změna postojů se však brzy projeví navenek. Jakmile se empatický člověk začne viditelně proměňovat, narazí na typický odpor svého okolí. Druzí jsou totiž navyklí, že se obětuje, ustupuje a tlumí jejich afekty. Pokud to přestane dělat, bude vystaven mnohem většímu tlaku, dokud ostatní nepochopí, že tímto způsobem už se pokračovat nebude. Překonat toto období bude pro empatického člověka opravdovou výzvou.
Na tomto místě zanechám už pouze dvě poselství. První je radikální doporučení, které nepřipouští žádné polovičaté řešení, ale zároveň by mělo být relativně snadno proveditelné. Poselství zní: „stop sebe-ponižujícím myšlenkám“. Vážně, přestaňte s tím! Kdykoliv se přitom přistihnete, doporučují onu „dobrotivou grimasu“, tu vám radí vaše vlastní duše a je to moudrá rada. Jakkoli křečovitý úsměv vám zabrání v negativních myšlenkách. Je to tak, vyzkoušejte to. Pak ihned změňte téma úvah. Ideální je náplast sebechválou. Připomeňte si své úspěchy, milé setkání nebo příjemnou vzpomínku. Zastavte jednou provždy onen kolotoč sebe-ponižujících myšlenek. Není k němu žádný důvod, vy jste totiž mnohem lepší a dobře to víte. Přestaňte čekat, až to někdo veřejně vyhlásí, není to potřeba.
Kdo se sám ponižuje, přitahuje pozornost těch, kteří touží ponižovat druhé. Tito dva extrémy se vzájemně hledají a bohužel neustále znovu nacházejí. A proto se zamyslete nad tím, zda netoužíte po uznání a lásce od někoho, kdo toho jednoduše není schopen! Empatický člověk, v partnerském vztahu, přirozeně vyhledává protiváhu v Narcisticky narušené osobnosti. Vztah, který se zpočátku zdá být naprosto ideální, se postupem času mění ve vzájemně destruktivní závislost. Navzdory všem článkům o Narcistech, ale musím říct, že vztah s nimi není beznadějný. Ale o tom zase jindy.
Říká se, že čas všechny rány zahojí. O tom lze s úspěchem pochybovat. Rány se hojí jen v tom případě, když smutek vede k přitakání vlastním osudu. Když člověk pochopí, jak přemocným silám byl vydán a naučí se aktivně bránit.
Nejde o to, aby se člověk ze dne na den změnil. To pochopitelně není ani možné. Jde především o to, aby se stal autentickým sám sobě. Každý den bude třeba nově se zrodit, říkat pravdu, svou vlastní pravdu, a snášet, že jsme ostatním lidem v mnohém podobní, ale v mnohem jiný než oni. A přitom se spoléhat na vlastní myšlení a cítění.
Abych nezůstala dlužná své oblíbené typologii osobností, musím ještě doplnit, že osobnosti, kterým potenciál Empatie vstoupil do vědomého Já, a kterým byla určena série těchto článků, nesou označení ENFJ a ESFJ (extraverti) a INFJ a ISFJ (introverti). Zajímavostí je i umístění potenciálu Empatie na třetím místě v pořadí (osobnosti ENTP a ESTP), které díky tomu vládnou největším obchodním talentem ze všech. Jsou to lidé, kteří dokáží prodat komukoliv, cokoliv, protože díky Empatii na třetím místě doslova „vidí“ do lidí. Jejich preferovaný potenciál Koumáka, na druhém místě, jim však umožňuje držet vlastní emoce pod kontrolou a navíc dodává potřebu nemilosrdně těžit ve vlastní prospěch.
Zdroje: Cesty z úzkosti a deprese, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2012) a Závislé vztahy, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2011).
