Článek
Říká se, že všechno se vám jednou vrátí na dětech – a málokterá lidová moudrost má takovou váhu. Rodičovství je opravdovou radostí jen pro některé z nás. Možná jste si už sami všimli, že skutečný zdroj rodičovské pohody neleží v projevech dítěte, ale ve vnitřním nastavení rodiče. Na první pohled se může zdát, že sama spokojenost rodiče generuje hodné dítě, ale tak jednoduché to není. Navenek vidíme jen malý zlomek – to podstatné se ukáže teprve tehdy, když pochopíme souvislosti. Pohodové rodičovství je ve skutečnosti spíše výhrou v loterii než důkazem výjimečných rodičovských kompetencí.
Dlouhodobě usiluji o popularizaci Jungovy typologie osobností, o čemž svědčí téměř stovka článků: některé detailně nahlížejí určité aspekty lidské povahy, jiné vysvětlují chování konkrétních osobnostních typů a další přinášejí srovnávací přehledy k vybraným tématům. Jde o metodu obsáhlou a zdánlivě složitou, ale jakmile jí porozumíte, získáte jasný vhled, který funguje téměř instinktivně. Navíc pochopíte, kdy má smysl do vztahové dynamiky vstupovat a kdy je naopak lepší přijmout realitu, kterou změnit nelze.
Typologie umožňuje vnitřní výbavu člověka nejen uchopit, ale i objektivně posoudit. Z rozdílnosti, kterou si vůbec nechceme připustit, lze dokonce vygenerovat pořadí osobnostních typů podle jejich vnitřní síly a psychické odolnosti. A právě toto schéma přináší nový rozměr do chápání rodinných interakcí a jejich dlouhodobých důsledků. Každý člověk vidí ze své pozice svět jinak, a přesto předpokládá, že ostatní vnímají a prožívají věci stejně. To je však zásadní omyl – i základní emoce prožíváme různě.
Ve skutečnosti je naše prožívání srovnatelné přibližně jen se šesti procenty populace – a stejného člověka mezi ostatními nerozpoznáte, natož abyste ho vědomě vyhledali. Paradoxně vám může být dokonce nesympatický. Tím spíše se upínáme k iluzi, že věci prožíváme všichni podobně. U vlastních dětí však tato představa nabývá zvláštní síly: předpokládáme, že musí být stejné jako my, a právě proto bývá střet s jejich odlišností tak bolestný. Chci říci, že i kdyby mělo vaše dítě naprosto stejný typ osobnosti jako vy, nelze se s ním zcela ztotožnit – vy jste dospělý se zkušenostmi, zatímco ono je teprve dítě, jehož projevy zákonitě vypadají jinak.
Soustřeďme se nyní na naše pořadí síly a odolnosti, které čítá celkem šestnáct pozic. Ti, kdo stojí výš, mají větší odstup, či chcete-li nezávislost – ostatní lidé je neohrožují, neuráží je, když si jich někdo nevšímá, snesou víc, a tak se snadno chovají hruběji, než si sami uvědomují. Naopak ti z opačného konce žebříčku vnímají svět mnohem citlivěji, jejich síla spočívá mimo jiné ve vrozené přizpůsobivosti – a tu marně očekávají i od druhých.
Pořadí psychologické síly prozrazuje především to, jaký druh zátěže si z rodiny odneseme. Může to znít skandálně, ale žena může stát výš než muž a nezřídka bývá nejsilnější osobností rodiny dítě! Není to ničí vina, má to své předvídatelné důsledky a nedá se s tím vůbec nic dělat – je to karma. Čím větší je rozdíl mezi jednotlivými členy domácnosti, tím větší napětí vzniká a tím citelnější deformace se promítají do „nejslabšího“ člena rodiny – což vůbec nemusí být dítě.
Každý z nás si svou pozici alespoň částečně uvědomuje: dobře víme, kdo je pro nás skutečnou a kdo jen formální autoritou – a vůbec to není otázka vychování. Nejzřetelněji se tento nesoulad odhaluje v období puberty, kdy se psychologická síla dítěte projeví bez ohledu na snahy rodičů – ovšem jen tehdy, pokud ji dítě skutečně má a zároveň cítí potřebu ji ukázat. Sluší se dodat, že jsou to osobnosti z pozic 9 a 11, kdo nejhlasitěji trvá na vnějších projevech úcty a respektu – a od nichž se nabídky na tykání dočkáte jen zřídka.
Teorie citové vazby
Jednou z populárních psychologických metod je teorie citové vazby. Rozlišuje čtyři základní typy – bezpečnou, vyhýbavou, úzkostnou a nejistou – a poměrně elegantně tvrdí, že náš vlastní styl je důsledkem rodičovského přístupu. Přidává k tomu i lákavou myšlenku, že když na sobě zapracujeme, dokážeme jej změnit – dokonce na generace dopředu! V praxi však naráží na potíže: lidé se sice poznávají v popisu, ale popis chování, který je připisován jejich rodičům, často vůbec nesedí. Neuspokojivě vyznívají i pokusy vysvětlit rozdílné nastavení mezi sourozenci, a především mezi dvojčaty.
Jungovská typologie k tomu přináší odlišný pohled: nastavení citové vazby je vrozené a odpovídá preferované introvertní stránce naší osobnosti – shoda v počtu čtyř základních variant je dokonalá. Vliv má pochopitelně i extrovertní stránka naší osobnosti, což vytváří celkem osm možných kombinací – a výsledkem je originální koktejl terminologie v podání této teorie. Asi není náhoda, že nejvášnivějšími propagátory této teorie bývají lidé s vyhýbavou či nejistou citovou vazbou – z pozice 9 až 12 našeho žebříčku – typy, které své potíže vykládají vždy s důrazem na vnější zavinění, soustředí se na hledání viníků a potřebují publikum, jež jim jejich roli oběti následně potvrdí.
Vrozená dispozice matky sama o sobě problém nepředstavuje – pokud se setká se stejnou dispozicí dítěte. Velmi přísná a citově nedostupná matka může dosáhnout výchovného úspěchu u dítěte, které rovněž preferuje introvertní myšlení. Reálně se stane jen to, že autoritativní výchovný model, s nejistou citovou vazbou, se pro matku i dítě stane normou, již budou přirozeně praktikovat a veřejně obhajovat, protože jim oběma dává vnitřní smysl a ze zkušenosti vědí, že je rodičovstvím/dětstvím provedl s pozitivními výsledky. Rovněž jejich vzájemný vztah zůstane pozitivní a příležitostné fyzické tresty budou navždy považovat za legitimní prostředek výchovy. Pokud se však v další generaci narodí dítě jiného typu, může to vést až k vývojovému traumatu. Takový generační zlom pak může působit jako blesk z čistého nebe, protože příčina není vůbec tak zjevná, jak bychom v podobném případě očekávali – vlastně není ani co komu vytýkat, protože doposud byli všichni v pohodě.
Nesoulad dispozice matky a dítěte v první generaci se projeví okamžitě a dopadá na „slabšího“ z nich. Hovoříme zde o vzorcích chování, z nichž nelze vystoupit – zejména pod tlakem. Tyto vzorce jsou však pro dítě naprosto klíčové. Domnívám se dokonce, že dítě si v tomto ohledu dobře uvědomuje, do čeho se narodí – a právě proto je psychická pohoda matky v době těhotenství tak nesmírně důležitá. Znalec typologie si těchto souvislostí dokáže všimnout už při svatbě, kdy snadno posoudí dispozice matky, jejích rodičů, jejich vzájemný vztah i to, jak se bude vyvíjet soužití s vybraným partnerem – ale o takový posudek dopředu nikdo nestojí. Navíc nikdo nedokáže odhadnout, jaký typ dítěte se narodí, tak proč malovat čerta na zeď, dokud je stále ve hře možnost, že bude dostatečně silné. Chci tím říci, že tento odhad možný je – a že se blíží instinktu, který u dětí nemůžeme vyloučit.
Teorie citové vazby vychází z předpokladu, že univerzálně nejvýhodnější je bezpečná citová vazba a že jí může dosáhnout každý. Musím uznat, že její popis skutečně vystihuje většinu duševně vyrovnaných jedinců. Jenže mateřství – a rodičovství obecně – je v určitých obdobích obrovským náporem na psychiku. Dítě je velmi brzy konfrontováno s obrannými mechanismy své matky i otce, a po narození zase oni s těmi jeho. Nikdo se to nemusí učit, protože tyto vzorce jsou hluboko v nás – a jde o realitu lidského chování, kterou se veřejně nikdo nechlubí. Bohužel se to děje v době, která je pro psychiku dítěte nejvíce formativní. Odtud pramení ono „černé rodičovské svědomí“, jež se v kombinaci s neuspokojivými výsledky výchovy stává tak lukrativním prostorem pro různé poradce. Povahu člověka však nelze „léčit“; efektivně ji může regulovat jen on sám, pokud o to stojí. V opačném případě – kdy si své chování ani jeho důsledky není ochoten připustit, natož je regulovat – nezmůže s tím nic ani ten nejuznávanější odborník.
Navíc bezpečná citová vazba není univerzálně přínosná – pro některé typy dětí může být dokonce vývojovou přítěží. To, co je skutečně univerzálně hodnotné, je duševní rovnováha rodičů – a tu si s bezpečnou citovou vazbou nelze zaměňovat.
Navzdory blahobytu a teoretické osvětě zůstane škála citových vazeb ve společnosti vždy vyrovnaná. Své místo v ní bude mít jak autoritativní, respektující, tak i zcela volný výchovný přístup – a stejně tak i děti, které si z dětství odnesly především rozvinuté obranné mechanismy a pocit méněcennosti. To ovšem neznamená, že by jejich rodiče postrádali schopnost milovat. Potřeby dítěte totiž nejsou univerzální – a stejně tak neexistují ani univerzální chyby ve výchově. To, co jednomu dítěti poskytuje pevný základ a pocit jistoty, může být pro druhé příležitostí k morálnímu úpadku nebo zdrojem hlubokého vnitřního zranění – a to vše dává prostor pro nekonečné diskuse o výchovných metodách mezi lidmi, jejichž reálná zkušenost sahá jen k vlastnímu dětství a vlastním dětem.
Dosadíme-li členy rodiny do pomyslného žebříčku psychické síly a odolnosti, ani zde nenajdeme univerzální vzorec. Na první pohled se zdá výhodné, když matka stojí výš než dítě – jenže právě to má na dítě destruktivní vliv. Tato konstelace však v matce právem vzbuzuje dojem, že mateřství je snadné a přináší jí pocit štěstí a naplnění. A platí to i naopak. Všímám si, že životního partnera chceme mít na podobné pozici, jakou zaujímala naše matka vůči nám – bez ohledu na naše pohlaví či osobní hodnocení vlastního dětství. Patrně nám to přináší pocit jistoty a možná je to tedy další způsob, jak na náš život dopadá karma – a možná to také vysvětluje, proč bývají tchyně podstatně větším zdrojem vášní než tchánové.
Význam socializace
Prvotní socializace je pro rozvoj dítěte zásadní – vliv rodičů má ustoupit v zájmu osobního růstu dospívajícího dítěte. Některé typy osobností se samostatnosti přirozeně brání, jiné se brání proto, že vyrůstaly v prostředí, které je na samostatnost nemohlo dostatečně připravit – není to ničí chyba, jen mezník, který je třeba zvládnout.
Dětský kolektiv je cenný v tom, že nabízí celou škálu osobností v ryzí podobě – pokud víme, kdo je kdo, dokážeme lépe rozumět vztahům i konfliktům – a být dětem skutečným průvodcem, nikoli jen dozorcem, řešitelem sporů či animátorem zábavy. Praxe ukazuje, že nejlépe fungují kolektivy, v nichž dominantní pozici obsadí dívka – bývají přirozeně stabilnější a klidnější než ty, kde dominuje chlapec. Jde o neviditelné vazby, které mezi dětmi vytvářejí soudržnost namísto rivality a bezpečí místo konfliktů. Je to tedy další náhoda, kterou rodič nebo dosazený vychovatel ovlivní jen stěží.
Poznat, kdo v dětském kolektivu zaujímá dominantní pozici, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jakmile však tuto informaci máme, zásadní je navázat s daným dítětem partnerský vztah – právě tím efektivně vstoupíme do dynamiky celé skupiny. A protože k partnerství jsou vedeny spíše dívky, potvrzuje se výše zmíněný poznatek, že s dominantní dívkou jde všechno snáze.
Nemyslete si, že být dítětem jedné z prvních šesti pozic našeho typologického žebříčku je snad zárukou snadného života, protože není – a zvlášť pro dívky. Ze základní školy si téměř jistě odnesete nepříjemné vzpomínky – nikoli kvůli selhání rodinné výchovy či vlastní intelektuální nedostatečnosti, ale prostě proto, že pro učitele bude těžko zvladatelní a svými přirozenými projevy jim budete vadit. Váš osobní vliv na ostatní děti je totiž bude soustavně ohrožovat.
Učitelské sbory tvoří převážně jen dva typy osobností, které se nacházejí na středu žebříčku síly a odolnosti. Jejich výhodou je schopnost kolegiální spolupráce – nevýhodou to, že reálně podporují jen velmi úzké spektrum dětských povah. Není divu, že psychicky nejodolnější osobnosti se v českém základním školství prakticky nevyskytují a děti těchto typů zde tudíž nenacházejí oporu. Navzdory svým vrozeným dispozicím jsou tlačeny zpět do rodin, je jim odepírána možnost plnohodnotné socializace – pravého zdroje osobního růstu – a jejich přirozený potenciál je tak uměle tlumen. Školnímu prostředí a umělým strukturám obecně se proto raději vyhýbají i v dospělosti, kdy se z nich často stávají samotáři a dobrodruzi, kteří dávají přednost přírodě před civilizací a hledají v ní opravdové hodnoty.
Tématem tohoto článku ovšem zůstává psychologická síla a odolnost člověka, která neviditelným způsobem ovlivňuje vše. Není to něco, co bychom mohli v dětech vypěstovat nebo regulovat – tuto vrozenou dispozici si každý kultivuje sám prostřednictvím toho, jaké zrcadlo mu nastavují druzí. Vše, co je vrozené se postupně ladí jedině kontaktem s reálným světem. Není snadné si přiznat, že naše dítě může mít menší psychickou sílu než my sami, nebo naopak, že nás svými možnostmi přesahuje - aniž bychom s tím mohli cokoliv dělat.
Širší kolektiv vrstevníků však dítěti poskytuje životně důležitou zpětnou vazbu, která může stát v kontrastu s obrazem, jenž mu dosud vykreslovali rodiče – ať už pozitivně, či negativně. Reálná socializace je pro rozvoj každého jedince nezbytná; naopak omezené interakce nebo defektní kolektivy mají nepochybně devastující dopad.
V době, kdy jsou vědomosti snadno dostupné online, by proto měla základní škola poskytovat především něco jiného: kvalitní a řízenou socializaci – prostor, v němž si každý, včetně učitelů, uvědomí své silné i slabé stránky, odlišnosti i hodnotu, kterou v sobě nosí každý z nás – jen každý trochu jinou. A právě schopnost vidět svou vlastní hodnotu i hodnotu druhých je cestou, jak vystoupit z neviditelných rodinných vzorců, které se jinak neúprosně přenášejí z generace na generaci.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
