Článek
Osoba, která vládne silnou empatií, se mistrně pohybuje v mantinelech etických pravidel. Snadno se otvírá lidem a navazuje nové vztahy. Bývá oblíbená, protože z ní vyzařuje účast, přátelství, takt a vřelost. Pocity ostatních jsou pro ni důležité, často důležitější než její vlastní potřeby. Usiluje o harmonické vztahy a je tomuto souladu ochotna mnoho obětovat. Empatie je klíčem k vytvoření důvěrných vztahů mezi lidmi. Většina z nás skutečnou empatii přirozeně rozpozná a k lidem s touto dovedností nás to táhne.
Prokletí jménem empatie
Přirozená schopnost empatie umožňuje okamžitě vnímat, co se odehrává v mezilidské oblasti. Kdekoliv se empatický člověk objeví, rychle vycítí aktuální nálady ostatních lidí a nevyhnutelně se podřizuje jejich momentálnímu emocionálnímu stavu. Jakmile je přítomen někdo naštvaný nebo smutný, je to pro empatického člověka zátěž, bez ohledu na to, jaká je skutečná příčina vzteku nebo smutku dotyčného. Pocitu vnitřní pohody tedy empatický člověk dosahuje pouze o samotě nebo v přítomnosti pozitivně naladěných lidí. To je jeden z důvodů, proč je nezbytné aktivně učit empatické dítě sebeobraně. V opačném případě se lehce stane rukojmím emocí a rozmarů druhých. Snaha o harmonii za každou cenu ho bude nutit ustupovat, bude se snažit věci urovnávat, bude usilovat o vzájemné porozumění. Svou vlastní zlost si bude nechávat pro sebe, aby situaci nekomplikovalo, ale jeho zadušené emoce a stres se budou průběžně ukládat v jeho těle. Přesto, že je empatie mocná dovednost, může z vašeho dítěte udělat bezbranného obětního beránka, který bude k dispozici každému, kdo si potřebuje ulevit. V dospělosti pak bude extrémně přizpůsobivé, bude se vyhýbat konfliktům, bude mít tendenci snášet příkoří, vykořisťovat samo sebe a k tomu si veškeré vztahy i vlastní život idealizovat. Do popředí se v jeho životě budou dostávat vždy a znovu jen potřeby druhých.
Panika na pochodu
Schopnost dokonalé empatie je příčinou toho, že dotyčný od dětství důvěřuje primárně neverbální složce komunikace. V přítomnosti autoritativní osoby, či blízké osoby, která má vůči němu (z jeho pohledu) nepřiměřená očekávání či projevuje netrpělivost, se okamžitě cítit pod tlakem. Přesto, že celá situace může probíhat v naprosté tichosti, empatický člověk rychle propadá panice a strachu. Navzdory tomu, že bývá plně kompetentní a za všech okolností připravený a ochotný podat maximální výkon, může selhat. Pro ostatní, neempatické lidi, je to těžko pochopitelné. Empatický člověk je přirozeně extrémně vztahovačný, negativním projevům druhých nedokáže rozumět jinak, než že neplní jejich očekávání. Nepohodu druhých proto vnímá jako kritiku své osoby a je schopný se začít doslova hroutit kvůli maličkostem. Pod domnělým tlakem začne snadno propadat pocitu bezmocnosti, podléhat vlastním emocím, zmatkovat a panikařit. Navenek někdy začne přehnaně ustupovat, nadbytečně se omlouvat, dělat vše, jen aby se nestal terčem negativního hodnocení druhých. Představa, že druhého člověka nedokáže uspokojit, je pro empatického člověka doslova vnitřním terorem.
Vysvobození jménem poslání
Empatický člověk je opravdu cílevědomý, snaživý a pracovitý. Zvládá toho víc než ostatní, pokud má na obzoru vytyčen cíl, téměř vždy ho dosáhne. Splnění plánu, či dokončení úkolu v činnostech, pro které je přirozeně disponovaný, je pro něj velmi motivující, stejně jako vědomí, že mohl druhým ukázat, jak je dobrý. Pokud plní nějaké poslaní ve prospěch někoho jiného, má k dispozici veškerou průbojnost, odvahu a sebevědomí. Jde-li však o jeho vlastní potřeby, je situace naprosto opačná. Všechny výše uvedené předpoklady dělají z empatického člověka snadný cíl pro využívání druhými. Jako vždy platí pravidlo, že jak se s dítětem zachází v dětství, takový osud mu rodiče připraví do dospělosti. Budovat si „empatickou sebeobranu“ v pokročilém věku je opravdu náročný úkol, který dotyčnému může zabrat zbytek jeho života.
Obvykle spíše žije jako na špičkách, vykořisťuje sám sebe, vlastní zdravotní potíže přehlíží a zpravidla pouze odstraňuje symptomy, aby mohl co nejdříve znovu pracovat. Dlouhodobá pracovní neschopnost je pro něj zoufalou situací, protože se nezbytně potřebuje vrátit k práci a podávat výkony. Zřídkakdy pochopí signály své duše a začne pracovat na skutečném uzdravení. Pociťuje radost, když může být druhým užitečný, a cítí se prázdný, bezcenný a osamělý, když to není možné. Dospělý empatický člověk se může dopracovat změny pouze tehdy, když si uvědomí, že jeho chování je sebedestruktivní. Často vnímá sám sebe v roli oběti a nedokáže rozpoznat, kdy je pachatelem a zdrojem svého vlastního utrpení. Vraťme se ale k našim empatickým dětem.
Rodičovská opatření ve věku do 6 let
Přijímejte všechny jeho emoce, dítě nemusí být stále spokojené, ale musí mít prostor své emoce prožít a naučit se s nimi pracovat. Pro zklidnění emocí se zapojte do emocionálního prožívání s dítětem, aby pocítilo, že jeho emoce uznáváte a chápete. Ponechte logické uvažování stranou a nechte dítě vyjádřit své emoce bez snahy ihned řešit problém. Někdy se situace může uklidnit samovolně, když dítě získá pocit úlevy. V případě malého dítěte je klíčové pojmenovat danou emoci, maximálně rozvíjet schopnost dítěte uvědomit si, co právě cítí a prožívá, neboť to bude v jeho životě důležitý kompas. Musí se naučit rozhodovat podle toho co samo cítí, nikoli podle toho, co říkají druzí!
Porozumění vlastním emocím automaticky vede k jejich zklidnění. Logický rozbor problému má pro dítě význam až tehdy, je-li emočně zcela v pohodě. Při rozhovoru však nesmí cítit, že jeho přirozené prožívání zpochybňujete, nesmíte mu vyčítat, že se chová iracionálně. Dítěti za všech okolností rychle odpouštějte a nikdy ho netrestejte tím, že s ním přestanete mluvit. Snažte se mu věnovat skutečnou pozornost, abyste mu dokázali opravdu porozumět, takový přístup chápe empatické dítě jako projev lásky. Pokud se cítí milované, projevy jeho emocí se stabilizují, neboť jeho sebeúcta roste. V opačném případě je pro empatické dítě typické, že je během chvíle buď naplno šťastné nebo hluboce nešťastné, což lze opravdu vnímat jako iracionální chování.
Empatii můžete projevit i dodatečně, pokud se v první chvíli snažíte pomoci nevhodným způsobem. Pro některé osobnosti je obtížné opustit roli řešitele a být dítěti pouze průvodcem v tom, aby se naučilo situace zvládat naprosto odlišným, ale sobě vlastním způsobem. Jejich automatickou reakcí bývá spíše ochrana jejich vlastní sebeúcty, tváří v tvář vlastní bezmocnosti. Empatické reakci se musí teprve naučit. Zpočátku tedy postačí konstatování toho, co vidíme a projevy pochopení. Rozhodně se vyhněte dotazům jakéhokoliv směřování. Pamatujte, že hodnocení, odsuzování, zlehčování, popírání či zakazování emocí vyvolává pouze další vlnu emocí, často ještě silnějších.
Dovolím si zde malou vsuvku. Ne každé dítě, které je řekněme velmi emotivní, je zároveň i empatické. Pokud se dítě často vzteká, je tedy spíše hlučné než emotivní, a je k tomu i agresivní a útočné, pak zcela jistě není empatické. Ani v případě, že se dítě často něčeho domáhá s pomocí viditelně hraných emocí, a zároveň se uklidní pouze za předpokladu, že dosáhne svého, nejde o empatické dítě. Rovněž mnoho dospělých má nesprávný dojem, že ovládá empatii, i když to není pravda. Empatické dítě ustupuje druhým, snaží se vycházet vstříc, omlouvá se, někdy i přehnaně a má viditelný strach, aby svým chování nenarušilo „dobré vztahy“. Pokud se mu emoce vymknou, potřebuje ujištění, že se na něj nikdo nezlobí. Ostatní emotivní děti celkem nemají pochybnost, že by se na ně někdo mohl zlobit. Mají obvykle pocit, že jsou v právu a omlouvat by se jim měli ostatní.
Obecně však platí, že pokud je dítě v panice, bolesti a zmatku ponecháno samo sobě, vede to často k rezignaci. Dítě se naučí, že mu nikdo nepomůže, a v budoucnosti bude pro takového člověka těžké pomoc přijmout. Kdo je nešťastný, potřebuje pochopení a útěchu. Ale zpět k empatickým dětem.
Je velmi snadné malé empatické dítě chválit za vše. Riziko závislosti na pochvale je u něj však veliké. Pochvaly zakládají závislost na autoritě a omezují vnitřní svobodu člověka. Pozornost dítěte bychom měli zaměřovat na to, aby realisticky hodnotilo samo sebe a svůj úspěch vztahovalo k tomu, co samo prožívá. Pokud dítě uvidí dobrý výsledek vlastní práce, nemělo by vyžadovat hodnocení okolí. Učte dítě zaměřovat se na samotnou činnost, na vlastní pocity, které prožívá. Potěšení může být přítomno po celou dobu, nebo se dostaví nakonec. Názor okolí pak bude pro dítě čím dál méně důležitý. Pomáhejte dítěti ujasňovat si jeho vlastní hodnoty a formulovat vlastní názory. Zejména je třeba modelovat situace, aby se nebálo vyjádřit nesouhlas s názorem autority. Ukažte mu, že respektování jeho rozhodnutí neznamená narušení vzájemných vztahů, naopak, že možnost vyhovět jeho potřebám je vítaný projev zájmu a lásky.
Pokud dítě o něco žádáte, dávejte si záležet na tom, aby žádost vždy obsahovala možnost volby. Pokud se dítě rozhodne spíše ve svůj prospěch, ujistěte ho, že je to v pořádku a vaše vzájemné vtahy se tím nezmění. Je třeba učit dítě, aby necítilo vinu, pokud se rozhodne ve svůj prospěch. Pamatujte, že jeho přirozenou strategií je obětovat se pro druhé, tomu však musíte stanovit jasné hranice.
Dítě je třeba naučit, že konflikty mohou být cestou k tvořivosti a efektivnosti, a že ve valné většině případů nejsou namířené proti němu. To je pro empatické dítě obzvlášť neuvěřitelné. Především zdůrazňujte dítěti, že skutečnost, že se na něj někdo jiný rozčiluje, je vůči němu hrubý, a dokonce i když poukazuje na jeho chyby, ještě vůbec neznamená, že udělalo něco špatně. Ve většině případů jde především o to, že dotyčný nemá dobrou náladu a pravděpodobně se na dítěti snaží pouze odreagovat. Empatičtí lidé se pro tyto situace podvědomě druhým nabízejí, a to je třeba si uvědomit. Dítě se musí co nejdříve naučit takové situace rozpoznávat a pokud možno se jim nepodvolovat. Vždy je potřeba hledat hranici mezi oprávněnou a neoprávněnou kritikou. Učte dítě přecházet neoprávněnou kritiku sebevědomě a s hrdostí.
Ve věku do šesti let se směrodatným způsobem rozvíjí osobnost každého člověka. Láska a pozornost rodičů utváří základ pro vlastní pocit hodnoty, tedy naši sebeúctu. Empatické děti jsou úžasně schopné, cílevědomé a pracovité. Právem na sebe mohou být hrdé, protože empatie jim dává schopnost rozvinout „interpersonální inteligenci“, která jim umožní porozumět emocím, preferencím a motivaci druhých. To jim usnadní efektivní komunikaci a přesvědčování. Bez zvláštního úsilí se mohou dostat do vedoucích pozic, případně budou nedocenitelní v pozicích zaměřených na udržování dlouhodobých obchodních vazeb. Empatické děti si velmi rychle osvojují širokou slovní zásobu. Jejich myšlenky mají konzistenci a umí se vyjadřovat výstižně. Mají literární vlohy a rády čtou. V dospívání si snadno osvojují cizí jazyky. Navzdory tomu všemu si z dětství mohou odnést tíživý pocit méněcennosti a zcela nevhodné strategie ochrany vlastní emoční stability.
Pokud vyrůstá empatické dítě v nevhodném prostředí, pravděpodobně se (mimo jiné) naučí velice přehánět, aby své osobě dodalo na důležitosti, bude na sebe strhávat pozornost nevhodným chováním, výbuchy emocí a může mít problémy i s fyzickými potyčkami. Typická je pro takové děti prostořekost, narušování osobního prostoru ostatních a velmi dominantní (leč pouze hrané) postoje. Vnitřní nepohodu tyto děti obvykle zahánějí tím, že se sami začnou odměňovat, tedy vědomě přejídat sladkostmi a pochutinami. Všech těchto osobních či společenských zlozvyků se budou později jen velmi těžko zbavovat.
Ve věku do šesti let mají rodiče rozhodující vliv na budoucnost svého dítěte. Bylo by chybou implantovat dítěti pocit, že s ním není něco v pořádku, pokud přikládá důležitost potřebám jiných lidí a ustupuje jim. Je to jeho přirozenost, naopak „empatická sebeobrana“ je pro něj nepřirozená. Naučit dítě v zásadě opačným postojům a pevné sebedůvěře, může být „běh na opravdu dlouhou trať“. Rodiče by to však měli dělat s láskou, neboť jde o budoucnost jejich dítěte. První krok přitom znamená nezneužívat ochoty dítěte a podporovat ho v nezávislosti na potřebách druhých. Výše uvedené zásady jsou důležité pro budování sebeúcty v dětství. Co lze pro dítě udělat v pozdějším věku, nebo jak na sobě mohou pracovat empatičtí lidé, si řekneme v navazujícím článku.
Empatická sebeobrana – II. část (Coming soon.)
Zdroje: Cesty z úzkosti a deprese, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2012) a Závislé vztahy, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2011).
