Článek
Navzdory obecnému materiálnímu blahobytu není každý jedinec v české společnosti obdařen blahobytem. Současně se obecné společenské a morální hodnoty nachází ve stavu, který vyžaduje vážné zamyšlení. Většina společenských systémů, jako je důchodový, zdravotní péče, vymahatelnost práva či školství, slouží spíše svým vlastním zájmům než občanům tohoto státu. Demokracie zřejmě vyžaduje cosi, co společnost trvale opomíjí. Domnívám se, že je to aktivní účast, nikoli však každého z nás.
Já jsem propagátorkou Typologie osobností, ve vazbě na celosvětově používanou metodiku MBTI. Už jsem o tom napsala mnoho článků, prostřednictvím kterých dávám k dispozici užitečné poznání. Základem tohoto poznání je skutečnost, že lidé nejsou stejní. Situaci ve společnosti proto vnímám optikou základních vzorců lidského chování.
Rozpoznat osobnost člověka není obtížné, protože naše přirozená komunikační strategie odhaluje mnoho o našem charakteru. Nejde tedy ani tak o to, co říkáme, ale jak to říkáme. Způsob, jakým komunikujeme s druhými, zřetelně ukazuje, co je pro nás důležité, jak uvažujeme a jak se budeme chovat v budoucnosti. Je to cenný nástroj pro budování vzájemné důvěry, porozumění a dlouhodobě vyvážených mezilidských vztahů.
Dnešní článek chci věnovat lidem, kteří tvoří zhruba 25% populace. Jde o čtyři typy osobností, které preferují způsob myšlení „vizionáře“. Již v minulosti jsem napsala podobný článek, který se však věnoval jinému „osobnostnímu klubu“. Vizionáři jsou nejdůležitějšími „hráči“, pokud jde o reformu společenského systému, s pomocí rozvahy, píle a vzájemné důvěry.
Zdá se mi, že lidová moudrost, tradice a legendy v sobě nesou něco hodnotného, co se vědeckým zkoumáním nedá zcela nahradit. Řeknu vám tedy něco o členech klubu vizionářů. Schválně jestli také uvidíte tu paralelu s blanickou legendou, která mimochodem není tak úplně jen českou záležitostí. V různých obdobách existuje v mnoha evropských zemích a asi nepřekvapím tím, že údajně pochází odněkud z Asie.
Vizionáři druhým naslouchají, nikoli ze zdvořilosti nebo ze strachu, aby nemuseli prozrazovat něco o sobě, jde jim o pochopení druhého. Nevyzvídají, ale chtějí druhému porozumět. Od dětství doslova nasávají informace. Zaměřují se na povahu a esenci informací spíše než na jejich vnější podobu a způsob prezentace. Podstatu každého podnětu zpracují a ihned se zabývají perspektivou dané informace pro budoucnost. Své myšlenky však zpracovávají v nadčasové formě, a přitom se soustředí hlavně na tvorbu strategií. Co to znamená? Že to bývají mimořádně vzdělaní a inteligentní lidé, jejichž způsob myšlení je celkem obtížné pochopit, pokud nejste vizionář.
Vizionáři se neustále snaží prohlubovat své znalosti a zdokonalovat své dovednosti, jsou zruční a pracovití. Pomaleji než jiné osobnosti však rozvíjejí svou motoriku, proto mohou sami sebe snadno přesvědčit o tom, že jsou nemotorní, ale k dětství se ještě dostaneme.
Vizionáři jsou mírumilovní a málo průbojní, neustále čekají na to, až je druzí ocení. Na druhou stranu jsou ve svých záležitostech doslova umanutí a chtějí dotahovat své myšlenky za každou cenu i v situaci, kdy jejich původní představy přestanou dávat ostatním smysl. Velmi rychle se totiž naučí vnímat realitu takovou, jakou ji oni sami potřebují vidět. Věci jim totiž musí dávat komplexní smysl. Libují si v paradoxech a mnohoznačnosti. Jednu situaci umí chápat i vykládat různými způsoby. Bývají pronikavými inovátory, protože rozumí věcem do hloubky. Jejich největší slabinou je fakt, že neradi předvádějí své intelektuální schopnosti, své myšlenky obtížně prezentují, chybí jim pohotovost verbálních reakcí, protože zvažují, co přesně chtějí říci a druhým se zdají být podivní.
Vizionáře nejčastěji potkáte mezi doktory, soudci, učiteli vysokých škol, vědci, podnikateli a poradci všeho druhu. Jsou to samostatní, spolehliví a nenápadní lidé, kteří se snaží být druhým užiteční. Jsou to právě členové tohoto klubu, kteří stojí v pozadí skutečného společenského pokroku. Jsou však zvyklí na to, že zásluhy si připisují jiní. Zástupci tohoto klubu se bez výjimky obávají moci nad druhými. Byť jsou to ti nejchytřejší z nás, s věkem spějí k onomu rčení „vím, že nic nevím“ a mají silnou tendenci se upozaďovat. Až na vzácné výjimky se proto vyhýbají politickým funkcím a v tom já osobně spatřuji největší problém současné společnosti.
Vizionáři jsou naopak těmi, kdo by měl v politice převažovat, pokud jde o poměr zastoupení „klubů“. To by však vyžadovalo značné ústupky ze strany vládnoucího klubu „koumáků“. Když hledím na naši současnou politickou elitu, a dokonce i evropské úrovně, bez ohledu na pohlaví, vizionáře tam prostě nevidím, a podle toho to vypadá. Dříve tam rozhodně měli své místo jisté, ale dnes se upřednostňují schopnosti sebeprezentace, které vizionářům prostě chybí. Oni potřebují důvěru a klid na práci. Díky tomu dokáží dosahovat udržitelných cílů v dlouhodobém horizontu, přitom umí rozhodovat i operativně, pokud to situace vyžaduje. Disponují tedy právě těmi vlastnostmi, které v politice nezbytně potřebujeme.
Typologie osobností nám říká, že nikdo nedokáže efektivně rozvinout dovednosti, které mu nejsou přirozené. Přesto nás k tomu společnost neustále vybízí, abychom se trvale cítili nespokojeně. A naopak, že pro rozvoj svých nejsilnějších stránek potřebuje každý člověk vhodné podmínky. Čemuž brání zejména uniformita vzdělávacího systému, jehož hlavním účelem je, aby se nikdo nemohl cítit spokojeně. Tento režim posiluje jedinou z osmi základních životních strategií. Nejspíš nikoho nepřekvapí, že je to strategie predátorů. My všichni žijeme v systému nastaveném a řízeném predátory této společnosti. Někdo to zvládá lépe, jiní hůře. Zdá se však, že ani predátoři už nevědí, jak dál.
Určité charakterové vlastnosti, životní priority, komunikační strategie a projevy spolu souvisí a jiné se vzájemně vylučují. Zorientovat se v těchto zákonitostech není těžké, ale diagnóza je pak příliš definitivní. Kdyby to dokázal každý, zavedený společenský systém by se zhroutil. Nikoli proto, že lidé by si přestali navzájem věřit. Jde o to, že by začali věřit sami sobě a přestali věřit lidem, kteří toho zneužívají. A to je důvod, proč typologie nikdy nemůže prorazit.
Vraťme se nyní k vizionářům. Byla bych nesmírně ráda, kdyby každý z nich poznal svou výjimečnost a pokusil se být více aktivní v prosazování základních společenských pravidel, inteligence a morálních hodnot, ve svém nejbližším okolí. Rozhodně by bylo skvělé, kdyby se vizionáři rozhlédli kolem sebe a našli jiné vizionáře, se kterými má smysl se spojit a vzájemně se podporovat. A nakonec, kdyby si všichni vzpomněli na své dětství a podali pomocnou ruku všem malým vizionářům této společnosti, kteří dle mého názoru rozhodně potřebují ochranu.
Není náhoda, že vizionáři opustili mocenské struktury. Šikana ve školách je také namířena převážně proti vizionářům, zejména těm empatickým. I dětem se zdají být podivní, už v dětství jsou málo průbojní a je tu ta mírumilovnost. Vizionáři jsou úžasné děti, ale málokdo jim dokáže rozumět. Podepisuje se na nich všeobecný shon i jejich vlastní rodiče. Co tedy osobně považuji za problém, jsou „moderní diagnózy“, v případě vizionářů jsou to konkrétně poruchy soustředění a autistického spektra.
Moderní společnost je zdá se postižena „závažnou poruchou trpělivosti a schopnosti milovat své vlastní děti“. Vizionáři drží největší schopnost soustředění ze všech typů osobností. Doslova se ponořují do světa vlastních myšlenek a velmi špatně snášejí vyrušování. Pokud se narodí do chaosu, improvizace a hektiky života ne-vizionářské rodiny, je to zlé. I v dětství totiž potřebují převážně důvěru a klid na svou práci. Nejšťastnější jsou, když mají své bezpečné doupě, kde mohou být sami.
Vizionář je introvertní potenciál, byť to může být i extrovertní dítě. Důležité je to, že vizionáři si všechny podněty potřebují v klidu zpracovat uvnitř. I úplně normální děti, po delší sociální interakci mohou dočasně utíkat mimo realitu. Najednou neslyší, že na ně někdo mluví, nereagují, chovají se chaoticky, ztrácí věci, jsou nemotorné a špatně komunikují. Není na tom nic divného, je to jen známka přehlcení vnějšími podněty. Pokud dítě vyrůstá v nevhodných podmínkách, má pochopitelně mnohem menší kapacitu a naopak. Je docela přirozené, že v hektické moderní společnosti se z vizionářských dětí stávají „infantilní blázni“ a z dospělých vizionářů „asociální vědátoři“. A to se mi zdá zbytečné.
Pro úplnost uvádím, že do „klubu vizionářů“ řadím empatickou dvojici INFJ a ENFJ a racionální dvojici INTJ a ENTJ. Jde o označení typu osobnosti dle metodiky MBTI.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
