Článek
V tomto světě konformity a pohodlných mainstreamových názorů, se svobodná mysl člověka stává spíše raritou nežli pravidlem, a často se musí skrývat jako vzácný artefakt, chráněný před zraky ostatních. Každý z nás chce pro své děti lepší svět, málokdo si ale uvědomuje, že takový svět mohou stvořit pouze „lepší“ lidé.
Tématem tohoto článku ale není „lepší svět“, dnes budeme mluvit o tom, jací jsme doopravdy a co s tím reálně můžeme dělat. Je třeba vše „osekat na dřeň“ a dostat se k podstatě. Jedině tak můžeme uvidět pravé příčiny problémů a navrhovat možnosti řešení. Já už se o to nějakou dobu snažím, proto se dnes budu opět částečně odkazovat na své starší články, abychom se společně posunuli dál.
Chci se zaměřit na prvních 15 let života každého z nás, které jsou klíčové z toho důvodu, že dítě je plně odkázáno na péči svých rodičů a/nebo společenského systému. Jsem zastáncem Typologie osobností a tvrdím, že každý člověk se narodí, jako určitá konkrétní osobnost. „Být sám sebou“ je dovednost, kterou můžeme rozvinout jedině, pokud k tomu máme podmínky. Zní vám to hloupě? Tak to řeknu jinak, „být někým jiným“ nikdo dlouhodobě nedokáže, ani kdyby opravdu chtěl. Snaha „být někým jiným“ je vyčerpávající, marná a má extrémně negativní dopad na naše duševní zdraví.
V nejobecnější rovině je každý z nás pro život vybaven určitým potenciálem. Pokud máme „dobré“ podmínky, můžeme rozvíjet svou genialitu a roztáhnout křídla. Pokud máme špatné podmínky, automaticky rozvíjíme svou „temnou stránku“. Ano, každý z nás má temnou stránku, která nám pomáhá přežít. Máme jí už od narození a nikdo nám nemůže zabránit v tom, abychom ji používali, pokud vyhodnotíme své životní podmínky, jako nepříznivé.
Abychom se zorientovali, musíme si nyní představit, že žijeme ve světě, ve kterém všichni používáme jenom svou temnou stránku. Naše podmínky jsou tedy dlouhodobě nepříznivé. Je to modelová situace, abychom se dostali „na dřeň“. Není našim cílem, ukazovat na někoho prstem, jde nám o pochopení principu a základních vzorců. Tradičně se nám společnost rozděluje na 8 základních typů. Vytvořila jsem si nové názvosloví a předesílám, že není třeba identifikovat sám sebe. Vybraná označení vystihují temnou stránku každé osobnosti tak, jak přirozeně reaguje na ony nepříznivé podmínky. Máme tedy Rebela, Diverzanta, Otroka, Sluhu, Podvodníka, Zabijáka, Manipulátora a Predátora.
Doposud jsem nikdy neměla příležitost vysvětlit, proč v Typologii osobností vždy platí, že v jakékoli základní skupině 4, jeden vybočuje. Nebudu to dělat ani dnes, protože důvod není důležitý, jednoduše je to tak. Sami můžete vidět, že mezi prvními čtyřmi osobními strategiemi vzdoru (domnělé či skutečné podřízenosti), vybočuje Rebel tím, že se neskrývá. V druhé skupině strategií (snaze převzít nějakým způsobem otěže) vybočuje Podvodník tím, že se naopak skrývá. Důležitá informace rovněž zní, že druhá skupina osobností je (v reálném životě) podstatně odolnější vůči stresu a dokáže svou temnou stránku, před ostatními, lépe skrývat. V našem modelovém světě ale nikdo nic neskrývá.
Nyní se podíváme na výchovu. I v Typologii osobností platí určité vztahové stereotypy. Vezmeme si dva příklady, které tvoří páry dlouhodobě a mají silnou tendenci si brzo pořídit potomka. První pár představuje spojení dvou Otroků. V reálném životě je pro tyto dvě osobnosti dítě radostí a mají velmi pečující přístup, nyní jsme však ve světě, kde Otrok je Otrokem a svému dítěti prezentuje otroctví, jako legitimní životní strategii. Otrok se i ke svému dítěti chová jako otrok a očekává, že dítě se přizpůsobí (takový přístup můžeme pozorovat i v reálném životě, jde totiž o přirozený postoj, který je důkazem toho, že rodič Otrok je ve stresu).
Přáním Otroka je vychovat dítě jako Otroka, protože tato strategie se mu v životě osvědčila. Je to naprosto logické a přirozené. Jde o nevědomou snahu, kterou lze změnit pouze vědomým rozhodnutím, vychovávat dítě jinak. To se v reálném životě děje často, ale Otrok, který se rozhodne vychovávat dítě z pozice třeba Rebela, to nevydrží dlouho. Neustále bude sám sebe trestat za mentalitu Otroka, ke které bude tíhnout, zejména, pokud bude ve stresu. Takový přístup nemá smysl, ani když je dozorován a usměrňován skutečným Rebelem, jeho reálným důsledkem je totiž ještě vyostřenější prezentace otroctví.
Otázka tedy zní, jaké dítě se narodí? Kombinací je totiž mnoho. V našem případě se narodí Manipulátor. Přes veškerou snahu se nikdy nemůže naučit chovat jako Otrok. Čím bude starší, tím více se bude chovat jako Manipulátor. Nemůže jinak, bude se tak chovat i ke svým rodičům, protože i on žije v objektivně nepříznivých podmínkách. Navzdory péči, pozornosti, obětování a snaze rodičů, bude dítě na nepříznivé podmínky reagovat převážně jako Manipulátor, nemůže totiž jinak.
Druhý vzorový pár tvoří dva Predátoři. Tyto dvě osobnosti jsou pro sebe jako stvořené a je to jeden z nejběžnějších párových stereotypů. V reálném životě je pro ně dítě přítěží, proto je i tento příklad, svým způsobem, velice blízko realitě. Ale v našem modelovém případě existují i jiné, objektivně nepříznivé podmínky. Platí totéž, co u Otroků. Rodiče se ke svému dítěti chovají jako predátoři (a to myslím naprosto vážně, zkuste si to představit, resp. rozhlédněte se a uvidíte to i v reálném životě). Očekávají totiž, že jejich dítě bude Predátor, ale není. Chce to určitou domýšlivost, ale každý si může postupně dosadit dítě každé osobnosti a představit si, jak by vypadala taková rodina.
Bez ohledu na osobnost dítěte, bude rodič ve všech situacích běžného života používat k řešení problémů svou primární strategii. Nešťastní rodiče všech osobností jednoho dne své děti pošlou do školy. Sejde se zde úplná škála osobností. Ve výhodě budou ty děti, jejichž osobní strategie je v souladu s hlavním pečujícím rodičem, což platí i v reálném životě. Tyto děti jsou totiž v naší modelové mizérii spokojené a své rodiče milují. Dokonce i dítě Predátor, své Predátoří rodiče miluje. Dali mu totiž do života něco úžasného, dovolili mu „být sám sebou“ a naučili ho být dokonalým Predátorem.
Všechny děti chápou, že životní podmínky jsou děsivé a se svou mizérií jsou smířené. Povinnosti a teror jsou jejich denním chlebem, proto není jak „přitvrdit“. Berou vše, co se nabízí a platí jednoduše právo silnějšího. Otázka zní, jaká osobnost je jejich učitel? I v reálném životě je dnes základní škola někdy bojiště a osoba učitele může být pod tlakem. Je dobré vědět, jaké strategie v tomto případě používá, nemyslíte? Pokud se přidržíme reality, tak do školství nejvíce směřují (bohužel) Predátoři a Manipulátoři, v menší míře Diverzanti a Sluhové. Pochopitelně se tam může objevit i kdokoli další.
Zde bych si dovolila vsuvku na téma dobrý učitel v reálném životě. S ohledem na Typologii osobností je nejkvalifikovanějším učitelem dětí Rebel, ten se ale školství obloukem vyhýbá, reálně se vyskytuje až na úrovni SŠ nebo VŠ. Nejlepším učitelem je pak Podvodník. Tato osobnost miluje děti, rozumí jim a je mezi nimi oblíbená. Práce s dětmi tuto osobnost přitahuje jako magnet, ale trpí nepřijetím v pedagogickém sboru. Na jeho přístup je zde pohlíženo s despektem a závistí, jeho schopnost stát na straně dětí, je ostatními osobnostmi učitelů cíleně sabotována. Podvodníci se nejhojněji vyskytují na úrovni MŠ. Čím je vyšší stupeň vzdělání, tím méně Podvodníků se na něm podílí, neboť oni sami nesnášejí povinnosti beze smyslu.
Vraťme se nyní do našeho nešťastného modelového světa, kde platí právo silnějšího. Nejsilnější osobností (v každé realitě) je Zabiják. Další pořadí vypadá zhruba takto: Rebel, Podvodník, Diverzant, Predátor, Manipulátor, Sluha a Otrok. Říkám zhruba, protože je zde určitá škála. Vynikající Diverzant může být totiž (v konkrétním případě) silnější osobností než nepovedený Rebel apod.
Představme si nyní, jak bude vypadat jednání učitele Diverzanta s rodičem Predátorem a Manipulátorem, kde se budou řešit problémy dítěte Zabijáka? Zkuste zapojit fantazii, ale nejspíš se shodneme, že dítě má problémů nad hlavu a tato kombinace dospělých na tom nic nezmění tím, že se mu pokusí „zavařit“. Bude to velice nepříjemné jednání, ale bude prosazeno řešení učitele, jednak je ve výhodě, zároveň je silnější osobností a rodiče si navíc dobře uvědomují, že dítě (přes veškerou snahu) nezvládají a ani zvládat nemohou.
Teď se přeneseme zpět do reality. Základní vzorce platí, jen zde existuje mnohem větší škála možností. Některé osobnosti své temné stránky vůbec nepoužívají, což z nich dělá lákavé sousto pro osoby, které mají své temné stránky dobře rozvinuté. Vše, co je výše popsáno, se odehrává na nevědomé úrovni. Určité osobnosti se navzájem iritují i naprosto běžnými projevy. Vzájemná tolerance ve skutečnosti není charakterová vlastnost, jde o osobní citlivost, projev síly konkrétní osobnosti a vědomé rozhodnutí, či snaha druhým skutečně rozumět.
Dříve bylo nalezení partnera a početí rodiny povinností určitého druhu. Lidé spolu zakládali rodiny ve strachu z odsouzení společností. Dnes je tomu jinak. Podobně jako v minulosti, mohou tvořit pár i osobnosti zcela nekompatibilních strategií. Jejich soužití však může být funkční a vzájemně obohacující.
Čím větší je rozdílnost osobních strategií, tím hlubší je vnitřní přesvědčení každého z nich, že pořídit si spolu dítě, je ve skutečnosti chyba. Toto přesvědčení se stane realitou, pokud rozhodnutí není vědomé a není doprovázeno jasnou a dlouhodobě udržitelnou dohodou o rozdělení kompetencí a vzájemné podpoře, při výchově dítěte. Dříve bylo rozdělení kompetencí opět spíše věcí společenského tlaku, dnes je to soukromé rozhodnutí dvou lidí, což je nepochybně lepší varianta, ale svoboda vyžaduje převzetí odpovědnosti a schopnost samostatného rozhodování.
To se nedaří, protože zde existuje ohromný společenský deficit. Lidé NEJSOU vedeni k samostatnosti a odpovědnosti, neboť svoboda člověka je pouze prezentována mocenskými strukturami, nicméně není pro tyto struktury žádoucí. Jednotlivci jsou neustále regulováni a šikanováni nesmyslnými povinnostmi, aby bylo dosaženo poslušnosti. Naše společnost je ovládána mentalitou Predátorů, kteří ze všeho nejvíce touží po moci. Jejich přáním, je řídit společnost Sluhů a Otroků. Neboť to je jejich přirozená strategie přežití, pokud jsou pod tlakem a je naprosto lhostejné, jaké mají vzdělání!
Dítě, které dostane možnost rozvinout svou genialitu a udrží si svobodnou mysl, je pro společnost nežádoucí a vždycky bylo. Jen možnosti, jak toto dítě zachytit, zlomit mu páteř a vymýt mozek, jsou čím dál více omezené, protože lidem se nabízejí různé možnosti ochrany toho, co je pro ně v životě nejcennější. A to mne osobně naplňuje mírným optimismem, pokud jde o vizi lepšího světa.
Těším se na příspěvky do diskuse všech, s výjimkou Predátorů a Manipulátorů, těm děkuji předem za účast. Předem hlásím, že zde prezentuji určité poznání, ale nikoho k ničemu nenutím, proto nemám potřebu a ani prostor, zde každé jednotlivé tvrzení obhajovat. Výše uvedené informace využijte dle vlastního uvážení.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy, ale tentokrát se opírám především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka.
