Článek
Ochota naslouchat a být vstřícný — dovednosti, které si zdánlivě může osvojit každý, ale tam, kde chybí přirozené vlohy, zůstávají jen povrchním nástrojem k dosažení nějakého cíle. V typologii osobností, kterou zde dlouhodobě rozvíjím, označuji pojmem Empatie zcela specifický mentální vzorec — vrozený, hluboký a spontánní. Pro jeho nositele není třeba tréninku v tom, jak druhým rozumět a brát ohledy na jejich potřeby, je to pro ně samozřejmost. A byť je to obecně považováno za dar, není snadné s ním žít.
Empatie je dnes skloňována téměř jako povinnost — ale než ji přijmeme jako normu, stojí za to se zamyslet nad tím, kdo tuto povinnost hlásá? Okázale po ní volají ti, kdo jí sami nedisponují, ale mají silnou potřebu stavět se do pozice někoho, kdo má právo schvalovat chování druhých — a dělají to zcela bezděčně, tedy bez potřeby skutečného porozumění. A proč těmto panovačným gestům naslouchá většina populace? Protože pro tři čtvrtiny lidí není empatie přirozená, a jejich černému svědomí lze snadno vnutit nějaké to školení o mezilidských vztazích. Ve skutečnosti je empatie hluboká schopnost vnímat, nikoliv hodnotit, natož dovychovávat druhé. Skutečně empatický člověk nikoho nenapomíná pro nedostatek ohleduplnosti — protože kárat druhé je samo o sobě neempatické. Právě tím se empatie nejsnáze odliší od svých hlasitých napodobenin: je nenápadná a zcela postrádá potřebu sebeprosazování.
Všichni jsme se narodili s konkrétními dispozicemi. Svou vrozenou mentalitu můžeme v průběhu dospívání buď rozvíjet, nebo potlačovat, podle toho, nakolik ji okolí přijímá a podporuje. Nikdy ji však nedokážeme efektivně nahradit něčím jiným. V typologickém rámci, který zde používám, tvoří základní osu osobnosti vždy dvě protichůdné mentality, mezi nimiž jedinec viditelně osciluje. Zhruba polovina populace se tak pohybuje mezi mentalitou sebelásky a sebejistoty, zatímco druhou polovinu tvoří protiváhy empatie a autonomie. Vyjasnění těchto pojmů možná působí jako slovíčkaření, ale ve skutečnosti jde o praktický základ orientace ve vlastním nitru. Na první pohled mohou rozdíly mezi mentalitami splývat, ale jejich komplexní projevy vás rychle přesvědčí o opaku. Komu se podaří tuto složitost prohlédnout, získá nejen vnitřní stabilitu, ale také schopnost lépe rozumět druhým.
Každý člověk má vlohy pro jednu z výše uvedených čtyř mentálních strategií — je to zdroj jeho geniality a trvalá životní opora. Její protikladná poloha zůstává v pozadí, ale aktivuje se pokaždé, když primární strategie selhává. Pro osobní růst není třeba výcvik ani výchova, jen čas, bezpečí a příležitost získat vlastní zkušenosti. Druhá dvojice strategií zůstává dlouho mimo náš dosah — používat je dokáže jen ten, kdo dosáhl vyšší úrovně vědomí. Jsou to většinou lidé středního a vyššího věku, kteří mnohdy jen intuitivně chápou, že skutečná změna nepřichází zvenčí, ale z vlastní moudrosti, ke které si každý musí dojít sám. Právě tato vyrovnanost však bývá rozčilující pro ty, kdo sami v sobě stále zápasí — protože se nedá napodobit ani ničím přebít.
Jung zdůrazňoval propojení protikladů:
„Myslící je přesvědčen, že to, co si nemyslí, neexistuje, a rovněž cítící je přesvědčen, že neexistuje to, co necítí. Celost začneš tušit, když dosáhneš svůj protikladný princip, protože celost spočívá na dvou principech, vyrůstajících z jednoho kořene. … Jakožto myslící jsem byl jistě chytrý v myšlení, ale ne v životě. Tam jsem byl dokonce pošetilý a předpojatý. … Tvá jinakost tě osvobodí k životu. Tvé bytí tě táhne k zemi jako olovo. Nemůžeš žít najednou obojí, protože se to vzájemně vylučuje. Ale na cestě můžeš žít obojí. Proto tě cesta osvobodí. Sice nemůžeš být zároveň na kopci a v údolí, ale tvá cesta tě vede z kopce do údolí a zase z údolí na kopec.“
Svou dominantní mentalitu můžeme v dospívání buď rozvinout až do extrému, nebo naopak potlačit a zpochybnit natolik, že člověk zůstane bez stabilní identity a jeho projevy budou labilní, ve smyslu střídání projevů dominantní a protichůdné mentality — obě cesty nakonec vedou k psychickému vyčerpání a kolapsu. Ideální vývoj spočívá v tom, že v dospívání rozvíjíme silné stránky své dominantní mentality, ale zároveň se učíme vnímat i její opak — protikladný princip, který se v náročných situacích spontánně vynořuje na naši obranu. Teprve když mu porozumíme, přestane nás vyvádět z míry a stane se vědomou součástí naší osobnosti. Kolem věku 35 let bychom tak měli dospět k vnitřní rovnováze, která nám umožní plně využívat vlastní potenciál bez vnitřního chaosu.
Jung vycházel z toho, že druhá polovina života představuje kultivační fázi – období, kdy se přehodnocují životní priority a je třeba se věnovat rozvoji dosud zanedbaných stránek osobnosti. Podle jeho myšlenek nelze žít pouze jednou dimenzí našeho bytí; když se upneme pouze na jednu stranu, zanedbáváme druhou, která je stejně součástí nás. Tímto jednostranným přístupem se vytváří vnitřní nerovnováha, kdy jednu část své osobnosti přesycujeme, ale i druhá - „hladová“ si nárokuje podíl na našem životě. Jung proto zdůrazňoval, že k pravému sebepřijetí je nutné uznat a integrovat oba protiklady. „Co je syté, lenivý, co je hladové, slábne. A tak se dusíme v sádle, sžíráni nedostatkem. To je chorobné, vidíš však mnoho takových. Musí to tak být, ale také to tak být nemusí.“
Klíčovou technikou empatie v mezilidských vztazích je skutečné naslouchání — hluboké, plné pozornosti, bez potřeby převzít slovo nebo korigovat směr rozhovoru. Empatický člověk si pamatuje detaily, vnímá drobné proměny nálad, zajímá se o pokračování příběhů, které mu někdo svěřil, a v tichosti nese starosti druhých, jako by byly jeho vlastní. Jeho angažovanost je opravdová — a právě proto ji okolí vítá a rychle si na ni zvyká.
Empatie nechce nikoho zatěžovat a vše si raději řeší sama. Dlouhodobě upozaďuje vlastní potřeby, řeší problémy a absorbuje negativní emoce druhých, až jí nezbývá žádná síla pro sebe. Když se obklopí lidmi, kteří její péči vyžadují, ale nic nevracejí, upadá do kruhu sebe-vykořisťování. Co je horší — čím víc ji druzí potřebují, tím méně je schopná odmítnout pomoc. Empatie v takových podmínkách směřuje k extrému a ztrácí přístup ke všemu, čím disponují ostatní mentality (autonomie, sebeláska i sebejistota). Nejde přitom o slabost, ale důsledek dlouhodobého vnějšího tlaku, který ji vmanipuluje do role nepostradatelného opěrného bodu, pro který má empatie všechny potřebné dispozice, a navíc se k tomu sama i nabízí. Svou pozici proto bez výčitek přijímá jako spravedlivou a nezpochybnitelnou.
Je to už víc než rok, kdy jsem zde publikovala článek o tom, že empatické děti je třeba učit sebeobraně. S odstupem bych dnes upravila jen drobnosti v gramatice — nikoli v obsahu. Naopak, má pozorování a zkušenosti mě mezitím utvrdily v přesvědčení, že empatičtí lidé jsou společností zneužíváni v každém věku. Dítě s vrozenou empatií téměř nikdy nevyrůstá v prostředí, které by jeho dispozice rozvíjelo v jeho vlastní prospěch — je-li tomu tak, jde o vzácnou výjimku. Vývoj empatie navíc naráží na vnitřní překážky, které jsou pro tento typ osobnosti typické. Zejména u chlapců se objevuje napětí mezi vrozenou citlivostí a záblesky protichůdné mentality autonomie, která se projevuje vzdorem a siláckými postoji. Tyto obranné reakce však nebývají akceptovány a empatie zažívá silnou vnitřní frustraci z „vlastní špatnosti“ — a protože empatie nechce druhým přidělávat starosti, ustupuje. Přijímá demonstrovanou autoritu okolí (včetně vrstevníků) a přizpůsobí se, často mlčky a s pocitem, že jinak to nejde. Tím ale ztrácí oporu v sobě samé — a tak se nejzřetelněji ze všech preferencí oslabuje nejen vnějšími vlivy, ale i vlastními mechanismy sebezáchovy.
Pokud rodiče vědomě neposilují empatické dítě ve schopnosti stát si za sebou, vytvářet si vlastní hranice a zdravě projevit nesouhlas, nedokáže si vybudovat obranu s pomocí vrozených mechanismů autonomie, ale rozvine si náhradní strategii přežití. Ta spočívá v přijetí viny za cizí chování — v sebeobviňování, díky kterému dokáže snáze akceptovat příkoří. Současně si začne idealizovat jak vlastní existenci, tak záměry lidí, kteří mu ubližují. Tím si chrání iluzi bezpečí a vnější harmonie, v níž zůstává jeho hodnota podmíněná tím, že „není druhým na obtíž“. Lehce se tak stává rukojmím nálad a rozmarů druhých, což se děje už v dospívání.
Neempatické prostředí tuto mentalitu dlouhodobě zraňuje a vede do závislých vztahů. Zlomená empatie se ve své extrémní poloze posouvá k černo-bílému vnímání a kolektivní propagandě. V takovém nastavení začne být důležitější emocionální a sociální soudržnost než pravda nebo možnost svobodné volby. Identita člověka se rozpouští ve jménu „dobra společenství“ — a každý, kdo tuto konstrukci narušuje, je vnímán jako hrozba, kterou je třeba umlčet nebo odstranit.
Dětská empatie často nenaplňuje představy dospělých o citlivosti a ohleduplnosti — zkrátka proto, že ještě nemá odpovídající kvalitu. Chybí jí zkušenosti i emoční kapacita k udržení odstupu. Její vývoj prochází obdobími zmatků a zkoušek, v nichž se objevují výbuchy frustrace, přehánění, zveličování i nevděčné chování. Dítě přebírá a testuje různé taktiky z okolí — ovšem pokud vnímáte osobnost skrze vzorce, nelze si empatii splést s jiným základem. Tyto vzorce se totiž vzájemně vylučují. V dospělosti lze empatii zaměnit s mentalitou sebejistoty, která se přetěžuje a sbírá úkoly, ale motivace a směr jejich jednání se zásadně liší. Věřím, že plnější pochopení a vhled do těchto vzorců přinese představení poslední mentality — autonomie (již brzy).
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022). Uvedené citace pocházejí z Červené knihy (Portál; 2013).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
