Článek
V nekončícím chaosu působí ticho jako hrozba. Žijeme ve světě neustálého hluku, sdílení, komentářů a vysvětlování – a jsme z toho unavení, zahlcení a vystresovaní. Mlčení v takovém prostředí působí jako narušení řádu, přestože samo o sobě nikoho neohrožuje – na rozdíl od slov, která zaznívají bez rozmyslu.
Pokud zažíváte problém s mluvením nebo mlčením, hledejte jeho příčinu ve zpětné vazbě. Ta byla buď v minulosti podávána nevhodně, nebo je nevhodná v aktuální interakci – o nic jiného nejde.
Mlčení je přirozenou doménou introvertní stránky naší osobnosti – té, která se rozvíjí skrytě uvnitř a obvykle postrádá odpovídající reakci na to, co prožívá. Vidíme jen vnější projev, nikoli celý kontext, a reagujeme podle vlastního uvážení. Pokud je tato zpětná vazba dlouhodobě necitlivá či destruktivní, člověk se postupně uchyluje k mlčení – protože v tichu nachází úlevu. Tento komunikační vzorec ovšem není konstantní; dotyčný reaguje individuálně podle toho, s kým právě mluví! Přesto představuje dlouhodobý trend, který se může v určitém okamžiku zlomit: mlčení pak přestává být volbou a stává se zdrojem utrpení. Dotyčný ustupuje a izoluje se, protože mluvení je pro něj stále obtížnější – často nenávratně.
Mluvení je naopak doménou extravertní stránky naší osobnosti, která zpětnou vazbu aktivně vyhledává, iniciuje a provokuje interakce. Pokud ji nedostává, zesiluje tlak uvnitř i vně: dotyčný mluví více a hlučněji. Ticho druhého pak prožívá jako odmítnutí či trest, se kterým se sám neumí vyrovnat! I zde můžeme vidět podobný trend – postupně dotyčný ztrácí schopnost regulovat své mluvení a potřebu zpětné vazby, která může nabývat extrémní až chorobné podoby. Dotyčný se bez ní však už nedokáže obejít.
Zpětná vazba, kterou jsme zažívali v dětství, v nás vytváří určitou normu, již nevědomě hledáme u druhých, protože nám přináší pocit jistoty – bez ohledu na to, zda byla podpůrná, nebo devastující. Máme-li tedy v interakci problém s mlčením či mluvením, jsme přinejmenším z poloviny jeho součástí. Pravděpodobně máme vystupňovanou potřebu ticha nebo zpětné vazby, kterou si neseme z minulosti a nejspíš to souvisí s chováním někoho jiného. Navzdory tomu není možné očekávat, že nás této „zátěže“ zase někdo jiný zbaví.
Řešení proto neleží v umlčení druhého ani v tom, že ho donutíme říkat to, co chceme slyšet, ale v hledání vnitřní rovnováhy nás samých. Té bohužel nedosáhneme výměnou přátel – jedinou efektivní cestou je sebepoznání a vlastní námaha. Jinak se trend společného ticha či vzájemného překřikování stává jen „hezčí kulisou“ a zkratkou k vlastnímu utrpení.
Mlčení bývá prostým důsledkem toho, že do nitra člověka není vidět. Tento vnitřní svět se začíná formovat už v dětství: dítě sice ještě neumí plně mluvit, ale již vnímá a přijímá zpětnou vazbu od okolí. Ta může vést k tomu, že se obrátí do ticha vlastního světa, nebo začne aktivně vzdorovat vnějšímu prostředí – zejména v interakci s rodiči. Už v této fázi lze rozpoznat jednu ze čtyř strategií, která odpovídá preferované introvertní stránce osobnosti dítěte – včetně dětí extravertních! Výchovný problém pak není selháním jednotlivce, ale „dokumentem“ vzájemného nedorozumění, jež vyplývá z nesouladu mezi typem osobnosti dítěte a hlavního vychovatele. Právě proto se tyto potíže opakují, mají čitelné vzorce a pro znalce jsou do značné míry předvídatelné.
Typologie osobnosti rozpoznává vrozené dispozice a vzorce chování. Jakmile identifikuje určitou dispozici, dokáže objasnit i skryté struktury, které s ní souvisí, a zároveň vyloučit přítomnost jiných dispozic. Její doporučení proto nejsou univerzální, ale konkrétní – v praxi funkční a uzdravující vztahy. V další části se proto zaměříme na čtyři introvertní stránky osobnosti, z nichž každé dítě přirozeně preferuje pouze jednu. Nejde o jeho volbu ani o něco, co by rodiče mohli cíleně ovlivnit – tato preference je vrozená. Shoda mezi dítětem a vychovatelem je přitom poměrně častá a takové rodičovství bývá výrazně snazší, uspokojivější a vývojově velmi příznivé. Tam, kde shoda chybí, však zůstává stále totéž: možnost vytvářet co nejpodpůrnější podmínky pro vývoj dítěte.
Všechno je „dobrý“
Lidé, kteří reagují na většinu situací výrokem: „dobrý“ – jsou pod vlivem autonomie. Tento vzorec má silnou tendenci mlčet, vrozený komunikační blok, chcete-li: lidé s touto preferencí se neradi opakují, nechtějí říkat to, co je zřejmé, a cokoliv o sobě zbytečně prozrazovat. Mluvení, vysvětlování či obhajování se – považují za projev slabosti, ale rádi k tomu podněcují druhé. Jsou to pozorovatelé, nebojí se a rychle odhalují slabá místa druhých. Obvykle dávají před slovy přednost činům. V interakci působí klidně a pasivně, ale ve skutečnosti promýšlejí každý krok – ticho jim přináší uspokojení a pokud je pro druhého „trestem“, nevadí jim to. Jde o vzorec, který se za jiných okolností projevuje jako tréma. Autonomie je protipólem extrovertní Empatie: čím je silnější, tím méně má dotyčný potřebu mluvit, vyhovět druhému či přizpůsobovat se okolí – a naopak.
Autonomní lidé mají silný smysl pro vnitřní logickou konzistenci, kritické myšlení a optimalizaci – svá rozhodnutí tvoří podle vlastních kritérií, která nesdělují. Díky tomu jsou odolní vůči tlaku očekávání i emotivním projevům okolí. Ve spojení s jejich pasivní fasádou jde o přirozený, účinný projev, který je často mylně vykládán jako výchovné selhání a později jako důsledek tvrdé výchovy. Velmi silná autonomie se však projevuje i despektem vůči druhým, selektivním vnímáním (ignorováním), tendencí k nesnášenlivosti či „siláckými“ postoji – pokud není vnitřně korigována, přirozeně směřuje k otevřené agresivitě vůči slabším.
Nevím, co říct
Lidé s preferencí Sebelásky jsou ve svém projevu opatrní – zpočátku bázlivý a stydlivý. Záleží jim, aby jejich slova byla správně přijata, proto dávají přednost interakcím jeden na jednoho nebo naučeným scénářům. Sledují prostředí, zrcadlí chování druhého a říkají to, co cítí, že má být řečeno. Svou přízeň projevují ochranitelskými gesty – nejde však o empatii, ale o schopnost emočního naladění, sebe-potlačení a snahy o souznění. Díky tomu jsou oblíbení: umí druhému dělat společnost, působí mile a snadno navazují nové kontakty.
V jádru tohoto vzorce je však vlastní omezená schopnost sebevyjádření a tendence k „odpojení se“ od sebe. Děti tohoto typu potřebují hodně prostoru, aby řekly, co doopravdy cítí nebo chtějí, jinak snadno ztrácejí vlastní orientaci i tvář a místo autentického vyjadřování jen memorují slova autorit. Pokud nemají podporu pro rozvoj autentického sebevyjádření, postupně u nich narůstá pocit neviditelnosti a přesvědčení, že jsou druhými zneužíváni – stále více se odpojují od sebe i od toho, co říkají nebo dělají.
Jakmile jejich slova přestávají být autentická, opouští je i schopnost důvěřovat tomu, co říkají druzí – tento proces probíhá skrytě. Navenek ovšem můžeme pozorovat, že na většinu sdělení, situací či projevů reagují údivem. Jejich vlastní emotivní projevy – typické demonstrace, při kterých se zřetelně odpojují od sebe a snaží se obstát před reálným i imaginárním publikem – bývají velmi intenzivní, překvapivé a s přibývajícím věkem i obávané. Tito lidé mlčí a nechávají mluvit druhé, protože vnitřně touží po souznění beze slov – špatné zkušenosti je však vedou do sociální izolace, kde hledají sami sebe a sní o dokonalém partnerovi, který je vysvobodí. Sebeláska, která funguje na principu „emočního papiňáku“, tvoří protipól extravertní Racionality, která se naopak projevuje neosobním přístupem, neochotou přizpůsobit se, suverenitou, brutální upřímností a organizačními schopnostmi.
Chráním si svůj prostor
Nový pojem „Zdatnost“ označuje lidi, kteří se v rozhodování i jednání opírají především o vlastní zkušenost. Zpočátku nereagují na nikoho nového, ani když se chová mile. Jde o introvertní preferenci, která roste vším, co bylo vyzkoušeno a zvládnuto. Navenek může tento vzorec působit jako lpění na rutině – odpor ke změně se však projevuje pouze tam, kde chybí jistoty a předvídatelnost. Pokud dítěti s touto preferencí chybí vhodný vzor, rozvíjí své kompetence velmi pomalu a zároveň si může fixovat i výrazně škodlivé projevy, které později považuje za „normální“ a je pro něj obzvlášť těžké je opustit.
V dospělosti však lidé s touto preferencí nemívají tendenci mlčet – naopak bývají velmi komunikativní. Jejich projev má však specifickou podobu: rozhovory stáčejí do oblasti své kompetence – o „nových“ tématech mluvit nechtějí, opírají se o minulost, tíhnou k vyprávění, opakují se a mají silnou potřebu přesvědčit druhé o své pravdě. To vše má své důvody i pozitivní stránky, proto nejde o kritiku, ale o popis. Prostředí, kde nedostávají prostor k vyprávění nebo kde převládají odlišné názory, raději opouštějí a vnitřně se uzavírají diskusi. Tvrdošíjné lpění na zkušenostech a vlastní „pravdě“ zde tvoří přirozený protipól extravertní Kreativity, která je rovněž otevřená komunikaci, ale zároveň i improvizaci, určité míře nedbalosti a v tématech se obvykle vracet nechce.
Moment, hned jsem u vás
Poslední skupinu tvoří lidé orientovaní na Vhled. Nereagují okamžitě, pokud jsou „jinde“ – což je jen těžko pochopitelné, když stojí vedle vás. Mají výjimečnou schopnost soustředění, ale jejich pozornost směřuje dovnitř, k symbolice, významům a neviditelným souvislostem, které se neskládají lineárně, ale jako složitý celek. Tento vzorec se neobejde bez schopnosti odpojit se od reality. Myšlení v tomto vzorci je komplexní: odpověď nepřichází okamžitě, ale až ve chvíli, kdy vnitřní obraz začne dávat smysl. Mlčení zde neznamená nezájem, ale ochranu tohoto vnitřního obrazu – jakýkoli vnější tlak ho může narušit nebo rozbít dřív, než se stihne utvořit.
Mluvit s těmito lidmi může být komplikované a náročné. Společnost druhých jim nevadí, ale zároveň potřebují mít vlastní prostor – velmi konkrétní a ohraničený, např. skrýš nebo bunkr – aby se cítili bezpečně a mohli se ponořit do přemýšlení. Právě v takovém prostoru se jejich vhled prohlubuje a zpřesňuje. Pokud nemají dostatek klidu, vnitřní obraz se místo zrání zplošťuje. Poskytovat těmto dětem vhodnou zpětnou vazbu opravdu není snadné, pokud sám rodič nedisponuje Vhledem. Introvertní vzorec Vhledu tvoří přirozenou protiváhu extravertní Bezprostřednosti, která se orientuje na prožitek „tady a teď“, reaguje okamžitě a dává přednost přímému kontaktu s okolím před hlubším promýšlením.
Snad se shodneme, že kdybychom shromáždili všechna výše uvedená fakta o mlčení, vznikl by na první pohled soudržný obraz – psychologické klišé, které lze snadno vydávat za univerzální pravdu. Každý by v něm poznal něco známého, praktický užitek by však byl minimální. Zprůměrování lidského chování totiž nevytváří porozumění, ale abstrakci: ideologii, dogmata a předsudky. Kdo hledá univerzální normu, nevyhnutelně vyzdvihuje vlastní dispozice a znehodnocuje ty ostatní – takový přístup si vždy najde své publikum, ale pochopitelně i odpůrce.
Neexistuje funkční a dlouhodobě udržitelná norma chování, přestože nám jsou takové normy neustále předkládány. Teprve ve chvíli, kdy dokážeme rozmanitost skutečně poznat – nikoli v podobě lhostejného: „každý člověk je jiný“, ale jako konkrétní porozumění tomu, že tento člověk funguje takto a jiný zcela opačně, což je naprosto v pořádku – má smysl cokoliv doporučovat. Bez tohoto vhledu dáváme rady, které platí pouze pro lidi se stejným typem osobnosti, jaký máme sami, ale pro ostatní jsou jen těžko užitečné. Takové poradenství je bohužel výrazem poněkud „slepé“ odbornosti, která může být i značně riziková.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
