Článek
Tento článek uzavírá čtveřici textů věnovaných hlubšímu porozumění sobě i druhým. Cílem celé série bylo ukázat, že lidé jsou i nejsou ve své podstatě stejní — a i když nikdo nic netají, skutečné poznaní provází mnoho pochybností. V druhých totiž hledáme kus sebe, a když ho najdeme, chceme věřit, že i motivace, priority nebo chování budou odpovídat těm našim. Zapomínáme, že lidé mohou mít důvod na moment ukázat přesně to, co od nich očekáváme — ne proto, že by lhali – je to instinkt, který usnadňuje vzájemnou interakci. Nakonec se však vždy vrátí k tomu, co je pro ně přirozené. Snažila jsem se nabídnout typologii nejen jako popis rozdílů, ale jako systém s vnitřní logikou, která nevyžaduje zvláštní odbornost — jako mapu, díky níž lze rychleji pochopit, co v nás i druhých spolehlivě funguje jinak.
Už víme, že existují pouze dva páry mentálních strategií, které se navzájem vyvažují — a že povahu každého člověka lze pochopit podle toho, kterou mentalitu preferuje. Tím je dáno nejen pořadí dostupnosti zbývajících strategií, ale i vzorce chování, ke kterým bude daný člověk intuitivně tíhnout. Mentalita autonomie stojí v protiváze k Empatii, kterou C. G. Jung vystihl slovy: „Je to stav duše, ve kterém se svěřuji svým bližním s velkou bázní a váháním a s největším úsilím v naději, že všechno půjde dobře.“ Autonomie je přesným opakem tohoto nastavení. Neopírá se o blízkost, ale o odstup, který si buduje s cílem chránit vlastní myšlení. Empatie i autonomie jsou ve své podstatě vztahové — nevyhýbají se lidem, ale tlaku přizpůsobit se. Zatímco sebeláska a sebejistota se chrání tím, že dokáže být zcela neosobní, tyto dvě strategie neustále hledají rovnováhu mezi sounáležitostí a individualitou.
Empatické i autonomní děti mají skutečně přesný vhled do chování lidí. Pokud je ovšem pravda bolí, začnou ji nahrazovat bezpečnější interpretací, které pevně věří. Dítě s preferencí empatie hledá útočiště v autoritě, která mu řekne, jak věci jsou. Dítě s preferencí autonomie obrací nejistotu navenek: systematicky zpochybňuje úmysly, slova i činy ostatních. Zatímco empatie přirozeně hledá porozumění skrze otevřenou komunikaci, autonomie se naopak stahuje do sebe a začne své pocity i plány tajit.
Člověk s dominantní autonomií neustále analyzuje lidi kolem sebe. Pasivní postoj mu slouží jako test: sleduje, kdo a jak reaguje na jeho odmítnutí, co jsou druzí ochotni udělat, aby ho přesvědčili a zjišťuje, jaké výhody mu to přináší. Tíhne k těm, kdo se chtějí zavděčit, vyhovět nebo převzít zodpovědnost a zároveň rychle odpouštějí. Autonomie má výborný cit pro optimalizaci vlastního úsilí, a jakmile pochopí, že vlastních cílů lze dosahovat i skrze druhé, začne to dělat s nezdolným přesvědčením, že je to pro jejich dobro. Nejde o obranu ani reakci na zranění — autonomie podvědomě vnímá svět jako bojiště, kde přežívá ten, kdo se umí prosadit. Tvrdá výchova ji v tomto přesvědčení jen utvrzuje a postupně legitimuje nátlak či násilí jako přijatelný způsob jednání.
Dospívající autonomie sbírá zkušenosti a buduje si pevné přesvědčení, že je vždy v právu. Přirozeně staví vlastní potřeby nad cizí a vnímá vztahy spíše jako nástroj kompenzace než prostor pro sdílení. Propojení s druhými vnímá jako ohrožující: otevřenost, emoce a zranitelnost vyžadují důvěru, kterou uděluje jen výjimečně. V takovém vztahu pak může nevědomky usilovat o izolaci protějšku, aby si zajistila pocit bezpečí — to ovšem narušuje přirozenou dynamiku vztahu a každý nezdar tak jen posiluje její vnitřní přesvědčení, že důvěřovat se nevyplácí. S přibývajícím věkem se sama učí chránit své zdroje a energii vydává jen tam, kde vidí výhodnou návratnost.
Hlavní komunikační technikou autonomie je modelování. Nejde o interakci v pravém slova smyslu — pouze sleduje, jak lidé přemýšlejí, a vytváří si jejich vnitřní mapu. Potřebuje vědět, jak kdo uvažuje, co ví, jak se rozhoduje, jaké má priority a motivaci. Používá k tomu přirozené schopnosti empatie, proto nedůvěřuje příliš tomu, co lidé říkají – přihlíží k tomu, co dělají. Nejde jí o sdílení, proto zůstává zdrženlivá a odtažitá — nikoli z nezájmu, ale proto, aby si uchovala čistý obraz. Její komunikační styl je přísně účelový: mluví, jen když ví, že to má smysl a že jí nic nehrozí. Když je silná, postupuje tam, kde vnímá příslib, ale necítí odpor — když je slabá, volí náhradní strategii a snaží se působit jako hrozba.
Komunikační strategie autonomie bývá mimořádně atraktivní pro všechny ostatní mentality — právě díky svému klidu, odstupu a diskrétnosti. Její schéma lze přitom pozorovat už u velmi malých dětí, které se prosazují činy nebo provokací a poté pozorně sledují reakce okolí. Zůstávají pasivní, nic nevysvětlují, neprojevují lítost a odpovědnost přenechávají druhým. Již od raného věku tak dokážou nenápadně ovlivňovat dynamiku v kolektivu vrstevníků: s intuitivní přesností rozlišují, koho si připustí k sobě, a kdo jim může být nebezpečný. Takové děti pak z kolektivu vytlačují — nikoli otevřeným konfliktem, ale absencí pozornosti a odmítavými gesty.
Autonomie cíleně vyzařuje agresivní postoj a trpělivě si kolem sebe vytváří prostředí, které jí umožňuje vyhýbat se vnějším požadavkům a nechtěné zodpovědnosti. Lidé v jejím okolí se postupně naučí přebírat praktické záležitosti, tolerují nevyřčená pravidla a dělají vše, aby předešli konfliktu. Tak se etablují škodlivé vzorce mezi lidmi, kteří se sami odměňují výkonem nebo službou druhým — a právě jejich ochotu dokáže mentalita autonomie dokonale vytěžit.
Chtěla bych zde vyjádřit všechny směry, kterými se tato vrozená životní strategie sama deformuje — jak uvnitř, tak navenek. Nejde o obvinění, ale o vyjádření vzorce, který zcela přirozeně a logicky plyne, aniž by bylo možné do toho vstupovat zvenčí: v případě autonomie můžeme sledovat, jak se vnitřní pocit ohrožení proměňuje v hlubokou podezíravost, až paranoidní smýšlení. Čím dál víc se soustředí na nedostatky a slabosti druhých, které pak slouží jako záminka pro obvinění i jako opora iluze vlastní nedotknutelnosti. Schopnost využívat druhé bez přímého zadání a konfrontace slouží jako důkaz pro iluzi vlastní kompetentnosti a umožňuje přisvojovat si zásluhy druhých. Přesvědčení o intelektuální převaze se udržuje zpochybňováním názorů druhých, bez úmyslu předkládat lepší návrhy nebo jejich umlčováním. Kritický postoj, vyhýbání se odpovědnosti a potřeba kontroly vytvářejí uzavřený systém, který dotyčný vnímá jako logický a oprávněný — ač v něm zároveň narůstá napětí, které sám neumí pojmenovat. Klid, který demonstruje navenek, nakonec zoufale postrádá uvnitř.
Tento cyklus se nedá přerušit změnou chování okolí. Je zakořeněný v samotné mentalitě autonomie, která nemůže připustit pochybnosti o vlastní logické integritě, proto se intelektuálně izoluje a vyhýbá sebereflexi i riziku veřejného odhalení. Uklidňuje se tím, že demonstruje výkonost v bezpečném prostředí mimo kompetence svých blízkých nebo vstupuje do nových vztahů, kde se její obezřetnost a uzavřenost jeví jako rozumná. Jenže čím déle se brání pohledu dovnitř, tím silněji věří tomu, že lidé nejsou dostateční — a že chyba je vždy na jejich straně. Vlastní chování si interpretuje jako akt sebeobrany proti nepochopení nebo ohrožení a od druhých dokonce očekává omluvu. Přesto v hloubi duše cítí strach z osamělosti. Tento strach ji paradoxně vede k emočnímu odtažení a dotyčný se vžívá do role toho, kdo musí bojovat o svou existenci. To ho opravňuje stále více brát, což dále prohlubuje vnitřní i vnější napětí a podněcuje odmítání na obou stranách. Jiným lidem se to může zdát zcela nepochopitelné.
Heslo zní: nikoho nepotřebuji — a postarám se, aby to tak zůstalo. Život se mění v tichý boj s prázdnotou, chladem a bezútěšností, kde nečinnost znamená propad do zoufalství. Dotyčný si vytváří soukromý svět iluzí a z nich pramenících obav, a proto potřebuje neustálé potvrzení vlastní důležitosti — skrze status, moc nebo kontrolu. Uvnitř cítí nárok brát, ale zároveň pohrdá těmi, kdo dávají nebo něco potřebují, až nakonec ztrácí schopnost akceptovat druhé, jako rovnocenné partnery. Navzdory tomu se ve společnosti, kde zůstává anonymní, může chovat empaticky, galantně a vstřícně.
Pokud žijete v blízkosti autonomního člověka a cítíte se vyčerpáni jeho způsobem života, vězte, že jste dobrovolně součástí systému, který je mimo vaši kontrolu. Autonomie vás má přečtené. Vaše vstřícnost je pro ni známé území. Chcete-li tuto dynamiku skutečně změnit, museli byste nejprve přerušit neviditelnou vazbu, kterou s vámi udržuje — a po nějaké době se vrátit jako někdo nový. Tím vás rozhodně nechci nabádat ani deprimovat. V tomto textu jde především o pochopení: jaký mechanismus zde funguje, a proč zůstává tak odolný vůči změně.
Závěrem chci zdůraznit, že jednotlivé mentality nelze chápat jen jako soubor vnějších projevů, ale jako hluboce zakořeněné dispozice, s nimiž nemá smysl bojovat. Jsem si vědoma, že tento pohled narušuje tradiční pojetí výchovy, nicméně každou mentální strategii lze kultivovat pouze podporou její přirozené protiváhy – a to se děje spontánně, pokud vývoj neblokuje chronické přetížení, trauma či zcela nevhodné vnější podmínky. Ovšem i navzdory narušenému vývoji, lze stále rozpoznat typ osobnosti a vědomě přistoupit ke kompenzaci toho, co je třeba, a to v jakémkoliv věku.
Může působit matoucím dojmem, že zcela opačné strategie vykazují překvapivou podobnost. Například sebeláska a autonomie jsou dvě odlišné formy orientace na sebe. Podobně empatie a sebejistota sdílejí tendenci budovat hodnotu skrze kumulaci kompetencí, i když k ní přistupují z opačných směrů. Přesto bylo hlavním cílem této série ukázat, že za každým opakujícím se vzorcem chování stojí srozumitelná vnitřní logika – nikoli charakterový nedostatek. Každá mentální strategie může vést k sebedestruktivním extrémům, pokud není vyvažována vědomým osobním růstem. A že porozumění těmto vzorcům otevírá prostor k hlubšímu pochopení sebe i druhých — bez potřeby hledat viníky, cítit se jako oběť nebo propadat sebelítosti a obviňování. Vzorce chování nejsou osobní – ale pokud s nimi zacházíme osobně, míjíme jejich podstatu a zůstáváme jejich vězni.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022). Uvedená citace pochází z Červené knihy (Portál; 2013).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
