Článek
Z diskuse k minulému článku o nastavování hranic ve výchově pro mne vzešel podnět k zamyšlení nad těžko zvladatelnými dětmi. Jedna situace se objevuje znovu a znovu – dítě chce hračku, jiné mu ji nechce dát, ono ho udeří a hračku si vezme. Jak má rodič reagovat? Téma, které na mateřských fórech vyvolává vášnivé debaty. Přitom to není otázka pohlaví ani věkového rozdílu, některé děti se tak prostě chovají a málokdo rozumí tomu, proč?
Když si rodiče nevědí rady, často hledají univerzální návod, jak jednat efektivněji. Typologie osobností, se kterou pracuji, nenabízí pouhé návody, ale něco mnohem cennějšího – hluboké porozumění. Jakmile pochopíte své dítě – a hlavně rozdíly mezi vámi – žádné návody už nebudete potřebovat. Děti, které se prosazují nekompromisně silou, preferují psychickou funkci Introvertní myšlení, což je přirozený způsob myšlení asi čtvrtiny populace. Problémy obvykle nastávají, pokud jejich hlavní pečovatel uvažuje jiným způsobem. Taková kombinace bývá zdrojem velkého nedorozumění a frustrace na obou stranách.
Dítě s dominantním introvertním myšlením obtížně akceptuje vnější autoritu a vůbec vše, co říkají druzí. Ve svém životě se řídí vlastními zásadami, které si buduje na základě pozorování a osobních zkušeností – už od narození. Neustále si hledá svou vlastní cestu. Výroky druhých pro něj nejsou závazné ani definitivní, vždy v nich objeví alternativu. Když mu řeknete „to nesmíš“, nepřijme to jako zákaz, ale nanejvýš jako podnět k nalezení jiného řešení. Tento typ dítěte jednoduše vnímá slova jako zbytečnou zátěž, proto se snadno obejde bez konverzace a na pokusy o vysvětlování reaguje nechápavě. Pokud samo něco provede, necítí potřebu nic doopravdy vysvětlovat, zajímá ho jen skutečná reakce druhých.
Když rodič vyhodnotí chování dítěte jako problematické a snaží se mu svůj postoj vysvětlit, dítě s tímto způsobem myšlení to vnímá jako projev slabosti, který snadno ignoruje. Čím více na něj budete mluvit, tím rychleji se od vás odpojí. Možná teď máte dojem, že tímto naznačuji potřebu fyzického trestání. To ale rozhodně není můj záměr, nicméně se zde zastavíme s krátkým pohledem do budoucnosti.
Lidé, kteří preferují introvertní myšlení, často upřednostňují velmi přísnou výchovu a fyzické tresty, bez ohledu na to, jakou výchovou si sami prošli nebo jak se chovají jejich děti. Fyzické tresty jsou pro tento typ lidí prostě srozumitelné a účinné, protože nevyžadují konverzaci ani snahu o porozumění druhému. Pokud preferujete introvertní myšlení, jste člověkem, který nedokáže v emocích myslet jasně, komunikovat přiměřeně a rozumět druhým. To ale není vše – emoce druhých jsou pro vás extrémně nakažlivé, což pro vás činí sociální interakce velmi vyčerpávající. Pocity a slova ostatních vám začnou připadat jako obtěžující, a tak se vám fyzický trest nakonec může jevit jako přijatelnější řešení než výčitky nebo zbytečné dialogy. Pokud se podíváte na rodiče tohoto typu, uvidíte, že jejich výchovné metody zahrnují především gestikulaci, chvaty a stručná hesla. Se svými dětmi hovoří obvykle jen v případě, kdy je vše v pořádku a všichni jsou v naprosté emoční pohodě.
Dítě, které preferuje introvertní myšlení, je tichým pozorovatelem. Na lidi, kteří příliš vysvětlují a moralizují, začne postupně pohlížet s despektem, přirozeně přestane iniciovat konverzaci, nechce se svěřovat, začne odmlouvat, a tak bych mohla pokračovat. Je to jeho přirozený vývoj, nejde o výchovné selhání, není třeba nikomu připisovat vinu. Abyste tomu rozuměli, tak lidé s tímto způsobem myšlení se zaměřují na logické souvislosti, sbírají klíčové informace, vše důkladně analyzují a neustále pátrají po „funkční“ logice, kterou mohou jednoduše aplikovat. Jsou to mistři optimalizace, kteří se plně soustředí na vlastní myšlenkové konstrukce. Od dětství usilují především o nezávislost, proto principiálně odmítají vše, co jim osobně nedává smysl. Vysloveně nesnáší pocit, že musí něco dělat proti své vůli nebo zbytečně. Tento pocit je pro ně obzvlášť nepříjemný, pokud je doprovázen silnými emocemi druhých, citovým vydíráním nebo iracionální argumentací.
Jelikož je pro ně obtížné vnímat sociální atmosféru a přirozeně vyjadřovat své emoce, spoléhají se na přesné uplatňování společenských pravidel, které je nikdo nemusí učit. Bez ohledu na výchovný přístup, kterým si prošli se v dospělosti obvykle chovají s pozoruhodnou galantností a zdvořilostí. Společenské normy a formální struktury se snaží prosazovat s nekompromisní důsledností, protože je považují za klíč k hladkému fungování mezilidských vztahů.
Vše je naprosto logické – tento typ lidí se pokouší překonat své vnitřní omezení s pomocí přísného uplatňování vnějších, celospolečenských pravidel. Dělají to nejraději mlčky a nekompromisně, jak můžete vidět, jejich způsob myšlení se s věkem nezmění, ale prochází přirozeným vývojem.
Výchova v dětství má na tento typ dětí přesto určitý, snadno předvídatelný, vliv. Pokud dítě vyrůstá v nevhodných podmínkách, kde není plně akceptováno ve svých potřebách a projevech, postupně roste jeho pochybnost o sobě samém. Vnitřní nejistota vede k rozvíjení vrozených obranných strategií, jako je pasivita, vzdor a pohrdání druhými. Tyto vrozené obranné postoje se v dotyčném postupně etablují a v dospělosti brání nalezení vnitřního klidu a schopnosti přirozeně akceptovat druhé. Výsledkem je neadekvátní prosazování vlastní důležitosti, narcistické projevy a nezřídka i despotické či agresivní chování vůči blízkým nebo v anonymním prostředí. Na veřejnosti se tito lidé chovají vždy jinak než v soukromí.
K úplnému pochopení introvertního myšlení by bylo zapotřebí mnohem podrobnějšího rozboru. Možná se teď ptáte, jaký způsob myšlení používáte vy sami? Typologie osobností je nástrojem, který nevyhnutelně vede k sebepoznání. Existují čtyři různé způsoby myšlení, které formují naše chování a vnímání světa velmi odlišně. Každý člověk již od narození preferuje pouze jeden z nich. Tento přístup k psychologii je praktický, logický a snadno pochopitelný i pro laiky. Pomáhá nám porozumět každé interakci a zejména usnadňuje hledání vlastní duševní rovnováhy a harmonie ve vztazích.
Soužití s introvertním myšlením vyžaduje přísnou neutralitu a diplomatický přístup. V pozici rodiče je užitečné působit jako pevný, klidný bod, který situace nehodnotí, ale zároveň je přítomen a připraven pomoci. Neptejte se, co se stalo ani co dítě prožívá, a nechte mu prostor, aby samo zpracovalo situaci v bezpečném prostředí. V případě střetu mlčky a s úsměvem zasáhněte, udělejte, co je třeba a počkejte, až se situace uklidní. Pokud dítěti nebude něco jasné, zeptá se. Nezlobte se na něj, pokud bude své chování opakovat, je to jeho způsob, jak situacím lépe rozumět. Není to útok na vás a ani to nemyslí nijak zle. Nepotřebuje vědět, co si myslíte, chce zjistit, co uděláte. Zvlášť, pokud se chováte pro něj nesrozumitelným způsobem.
Základní potřebou tohoto typu dětí je, aby byly vnímány jako samostatné, schopné a odpovědné osoby. Jakýkoliv zásah do jejich autonomie nebo nadměrná pozornost věnovaná jejich selhání může tuto potřebu narušit. Možná se vám nyní zdá, že to je snad ten nejproblematičtější způsob myšlení, ale pokud mohu soudit, tak nezvládnuté Introvertní cítění je ještě o něco náročnější.
Pro úplnost dodávám, že ve smyslu Typologie dle MBTI zde hovoříme o typu osobnosti INTP a ISTP, které mají Introvertní myšlení na prvním místě ve svém osobním pořadí. A dále typ osobnosti ENTP a ESTP, u kterých tato psychická funkce nastupuje mezi třetím a čtvrtým rokem života, tedy se v jejich pořadí nachází na druhém místě.
Pokud jste dočetli až sem, posuneme se v tématu ještě dvěma důležitými směry. C. G. Jung v rámci svého celoživotního bádání zjistil, že každý člověk má ve svém nitru k dispozici všech osm základních psychických funkcí. Důležité je však jejich pořadí, které je vrozené a do konce života se nezmění. Detailní popis vnějších projevů všech psychických funkcí je k dispozici již mnoho let. V typologii se díky tomu může zorientovat každý a zároveň se díky typologii může každý zorientovat sám v sobě a v mezilidských vztazích. Přesto je určitá odbornost zapotřebí, protože existují případy, kdy dítě vykazuje projevy psychické funkce, kterou ve skutečnosti nepreferuje. To je nepřirozený vývoj, ve kterém se skrývá velký potenciál a zároveň i velké riziko. Mentální vývoj takového dítěte je extrémně náročný, proto navenek můžeme vidět, že oproti vrstevníkům zaostává.
Je to právě introvertní myšlení, které nejčastěji stojí za touto vývojovou deformací. Jedná se totiž o nejsilnější introvertní psychickou funkci, která v určitých vnějších podmínkách zřetelně vystupuje do popředí i ze třetího nebo čtvrtého místa v pořadí. Může to být pouze dočasný stav, ale je to složité. Vstupovat do této dynamiky je velice choulostivé a já to zde zmiňuji pouze okrajově, jako varování, že nemusí být vše tak jednoduché, jak to zde podávám.
Chtěla jsem se dostat k jinému tématu. Povahu člověka tvoří vždy preferovaná introvertní a extrovertní stránka jeho osobnosti, kterou s přibývajícím věkem vyrovnávají jejich přirozené protiváhy. Již víme, jak se zhruba projevuje introvertní myšlení, a že je to nejsilnější introvertní funkce. Z logiky věci vedle ní stojí i nejsilnější extrovertní psychická funkce a zde se skrývá síla, na kterou upozorňuji v názvu článku. Preferovat tento způsob myšlení znamená, že extrovertní stránku vaší osobnosti tvoří buďto psychická funkce Extrovertní smysly (typ osobnosti ESTP nebo ISTP) nebo funkce Extrovertní intuice (typ osobnosti ENTP nebo INTP). Všichni tito lidé se sami považují spíše za introverty, ale v dětství bývají opravdu těžko zvladatelní.
Úkolem dospívání těchto dětí je zvládnout ten nejsilnější vnitřní konflikt, který se navenek může projevovat destruktivně nebo sebe-paralýzou. Za výbuchy emocí však stojí vnitřní tlak a ztráta sebekontroly, které pramení z nepochopení vlastních pocitů a motivací. Pokud rodiče ovládají chování těchto dětí přísnými pravidly nebo důslednou kontrolou, brání jim rozvíjet schopnost samostatně regulovat své emoce a reakce. Vnější nepochopení a nepřijetí nemůže vést k pochopení sebe sama, které je zde nezbytné pro dosažení duševní rovnováhy. Toto obecné pravidlo dopadá zvlášť brutálně právě na děti, které preferují introvertní myšlení. Je to tím, že psychická funkce, která nese schopnost sebelásky se nachází v jejich osobním pořadí na nedostupné sedmé nebo osmé pozici. To je důvod, proč jsou tito lidé po celý život odkázaní na lásku druhých, ale zároveň mají omezenou schopnost tuto lásku přijímat a trvale integrovat, dokud nedosáhnout duševní rovnováhy.
Důsledná vnější regulace posiluje introvertní stránku osobnosti těchto dětí a jejich přirozené obranné strategie, které jsem již zmínila. Byť se chování těchto dětí daří tímto způsobem ovládnout, v jejich nitru narůstá nerovnováha, která hledá ventil v náhradních strategiích, jako je agresivita, únik mimo realitu, závislosti či různé nekonvenční projevy. Výchovný úspěch je tedy pouze iluzí, protože tito lidé mohou být druhým i sami sobě nebezpeční.
Zdůrazňuji, že tento článek se zabývá pouze interakcí dítěte, které preferuje psychickou funkci introvertní myšlení s rodičem, který preferuje odlišný způsob myšlení. Nejde tedy o univerzální pojetí. V opačném případě by situace vypadala jinak, a v případě, že rodič i dítě preferují stejný způsob myšlení se situace rovněž vyvine jiným směrem. To je důvod, proč univerzální rady ve výchově neexistují. Pointa je v tom, že každý člověk má pouze jeden typ osobnosti a jeho děti rovněž, zabývat se ostatními možnými kombinacemi tudíž není třeba. Odbornost v oblasti typologie spočívá ve schopnosti správně rozpoznat typ osobnosti konkrétního člověka, což lze s jistotou již v průběhu dětství. V nalezení vlastní duševní rovnováhy vám mohou napomoci pouze rodiče a to jen do určité míry. Zbytek je na vás. Očekávat efektivní pomoc zvenčí je marné a mimochodem je to typický příznak psychických problémů určité skupiny osobnostních typů, ale to je zase úplně jiné téma.
Ohledně zdrojů informací musím tradičně přiznat, že článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
