Článek
Jednou z nejhorších nevýhod společnosti nadbytku je to, že lidé mohou nepromyšleně zahrnovat své děti hračkami a sladkostmi. Rozmazlování, i když je často považováno za normální, má povážlivě negativní dopad na vývoj osobnosti dítěte. Rodiče, kteří své děti rozmazlují nebo z jejich životní cesty odstraňují každou překážku, si neuvědomují negativní dopady, které to má na život jejich dítěte. Rozmazlování a nadbytečné úlevy brání dítěti v rozvoji klíčových psychických dovedností. Můžeme zde snadno pozorovat ventil pro uvolnění či uspokojení emocionálních potřeb dospělých. Ti se snaží koupit si lásku dítěte, je pro ně příjemné cítit, že má dítě radost, že projevuje vděčnost a závislost. Škodlivá forma rozmazlování sleduje egoistické cíle dospělé osoby, a to především potřebu „být dítětem milován“.
Nebudu vás obtěžovat vlastními názory, na které se nikdo neptal. Jako obvykle přináším tematický přehled poznatků z oblasti psychologie a zejména terapeutické praxe. Jedná se o lety prověřená fakta, o kterých lze jen stěží diskutovat. Předkládám je pouze k zamyšlení a k využití v rámci vaší vlastní rodinné politiky.
Následky rozmazlování se obecně podceňují. Mnoho psychických poruch má však příčiny právě v něm. V případě, že se dítěti nevěnuje náležitá pozornost, dítě není podporováno v rozvoji dovedností ani omezováno výchovnými zásahy, a přitom je permanentně rozptylováno nadbytečným materiálním zajištěním, není divu, že ve srovnání s vrstevníky zaostává (typicky v rozvoji řeči, sociálních dovednostech, ale také motoricky i intelektuálně). Ze svého dětství si totiž odnáší především hluboce zakořeněný pocit vlastní důležitosti, cítí se nedotknutelné, má silnou potřebu strhávat na sebe pozornost, a především touží získávat obdiv vrstevníků, zejména prostřednictvím materiálního zabezpečení. Jeho opožděný rozvoj dovedností je ze strany rodičů obvykle bagatelizován nebo potírán falešně pozitivní zpětnou vazbou.
Ačkoli se rozmazlené dítě zdá být sebejisté, trpí extrémně špatným pocitem vlastní hodnoty. Podobně jako může někdo zpustnout sociálně, může následkem rozmazlování zpustnout také emocionálně. Reálné potřeby kohokoliv jiného, včetně rodičů, jako kdyby přestaly existovat. Rozmazlené dítě nemá prostor naučit se úsilí, odhodlání natož námaze. Není překvapením, že v průběhu dospívání čím dál silněji hájí své právo zůstat v roli malého dítěte a chová se asociálně. Je důležité si uvědomit, že dítě mnoho jiných možností ani nemá. Každý pokus usměrnit dítě, vnímají rodiče jako útok na vlastní identitu a projevují se nadmíru ochranitelsky. Dítě nemá nejmenší důvod projevovat ochotu, úsilí či se angažovat v nějakých nepříjemnostech. Nastává trvalý boj o moc mezi dítětem a autoritami.
Objevuje se silně konkurenční chování, které se liší od zdravé soutěživosti tím, že dítě reaguje nepřízní, jakmile druzí dosahují lepších výsledků. Bytostný pocit vlastní důležitosti je neustále přítomen a často generuje negativní emoce jako nespokojenost, nenasytnost, závist, zahořklost a zlost. Dítě v kolektivu demonstruje, že se nenechá ovlivnit a vyniká nad ostatními. Napětí a negativní dopady na kolektiv vrstevníků s postupem času prakticky není možně řešit. V přítomnosti takto vychovaného dítěte celý kolektiv stagnuje nebo kolabuje.
Z hlediska vývojové psychologie se to dá pochopit, když si uvědomíme, že lidé, kteří nedokázali zvládnout určité vývojové stupně bez problému, zůstávají fixování na tuto část života. Jako kdyby se jejich duševní vývoj zastavil na jednom místě. Tělo se dále rozvíjí v podstatě normálně, uvnitř však tito lidé zůstávají bezmocní jako děti. Oddalování vlastní samostatnosti je pomstou svého druhu. Tito lidé se neustále snaží donutit druhé, aby přijali odpovědnost za jejich život. Ve svém protějšku se snaží aktivovat mateřské, resp. otcovské pocity. Vydávají se za bezmocné a vyzývají tím druhé, aby pro ně něco dělali. Svou pasivitou provokují druhé, aby se ujali role zachránce. Neustále pátrají po lidech, na které tato strategie působí, těmito lidmi se obklopují a dál hledají přímou cestu k uspokojování vlastních potřeb. Ve svých požadavcích bývají agresivně naléhaví. Může se to zdát pohodlné, jde však o parazitní způsob existence, který si dotyčný zřetelně uvědomuje. Žije v absolutní závislosti na druhých, neboť postrádá schopnost přiměřeně si poradit s vlastním životem.
Rozmazlení lidé dostávali během svého dětství falešné a škodlivé informace, a proto věří mnoha životním bludům. Osoba, která je v dětství nejvíce rozmazlovala, zaujímá trvale místo nejdůležitějšího člověka v jejich životě. Reálně to vede k tomu, že rozmazlený člověk není schopen vlastního vztahu a samostatného života. Když rozmazlující osoba zemře nebo se jinak ztratí, hroutí se dotyčnému celý svět. Obvykle to bývá začátek jiné chorobné závislosti. Mimo to dotyčný očekává rozmazlování takřka ve všech životných situacích. Nachází si partnera, který ho rozmazluje, nebo je dominantní, nebo obojí. Vnitřně se zaměstnává především pocity závisti. Sám sebe vidí v roli oběti a bývá přehnaně sebelítostivý. Vinu a odpovědnost hledá vždy u druhých. Snaží se rozmazlovat své vlastní děti. Sám se přitom všemožně brání dospívání a stárnutí. Naprosto fatálním bludem je pak přesvědčení, že láska znamená něco dostávat. Toto hluboké přesvědčení je později velice těžké korigovat a vede k neschopnosti opravdové lásky k druhému člověku.
Rozmazlené děti, z nichž rodiče všechno snímaly, se nenaučily být aktivní také proto, že to nebylo žádoucí. Vždyť kdyby bylo dítě samostatné, rodiče by ztratili na významu. Takoví rodiče obvykle ani sami nemohou brát pravidla vážně, podle hesla: „když je to pro mě výhodné, můžu přivřít oko“. Nahodilost, chaos a svévole při výchově, to je způsob, jak si trvale udržet moc nad dítětem. Tito rodiče chtějí především získat potvrzení toho, že jsou ve své roli důležití. Jedině tehdy cítí, že má jejich život smysl, a věří, že za svou péči (mnohdy přehnanou), budou milování do konce života. Nevnímají, že ignorují oprávněné potřeby dítěte a sledují jen své vlastní zájmy. Pokud u dítěte očekávání, že bude rozmazlováno, neustále sílí, protože rodiče nejsou schopni stanovovat jakékoliv hranice, pak se z dítěte stává malý tyran, z něhož mívají sami rodiče strach.
V posledních letech se objevuje zřetelná tendence dospívajících, brát zavděk všemi výhodami rodičovské péče, a zároveň nevázaně realizovat svou svobodu ve všech ohledech. Žijí v bytě rodičů a nechávají se zaopatřovat. Nejprve netrpí omezením, neboť je nikdo neomezuje. Následkem rozmazlování jsou sebestřední a bezohlední. Zvykli si prosazovat své nároky a požadavky. Emocionální zpustnutí pak negativně působí v jejich partnerský vztazích. Vnitřně trpí prázdnotou a jsou naplněni záští, protože si uvědomují svoji závislost. Totální uspokojení potřeb, o němž sní, se nedostavuje. I když jsou profesně úspěšní, svou emocionální závislost a nenasytnost pociťují stále silněji. Navzdory tomu chtějí vidět jen pozitivní stránku své závislosti, například optimální zaopatření dobrým jídlem, vyžehleným prádlem, nemluvě o finančních výhodách. Blahobyt a zejména jídlo se v těchto případech stává náhražkou za nenaplňovanou sexualitu a jejím vyvážením. V naprosté závislosti na rodičích zůstává nesplněná především potřeba partnerského vztahu.
Materiální luxus vede u mnoha lidí k vnitřní prázdnotě, pocitu nesvobody a neschopnosti podávat vlastní výkony. Ti, kteří nemusí nic dokázat, jimž je všechno dáno a nic se za to od nich neočekává, jsou okradeni o oprávněnou hrdost nad vlastními výkony. Ranná, určující zkušenost totiž říká jasně: „spokojenost se může dostavit, jen když druzí uspokojí mé vlastní potřeby“. Jenže i když to dělají, opravdová radost a spokojenost se nedostavuje. Nezbývá než využívat veškerých možných forem rozptýlení, jen aby se odvrátila pozornost od nepříjemných pocitů. Problém vnitřní nesvobody a prázdnoty se však nevyřeší turistikou, povrchními známostmi, sportem ani úspěšnou kariérou.
Je třeba sebekritického postoje, abychom rozpoznali vlastní rozmazlenost. Ještě mnohem těžší je však napravit následky takové výchovy. U rozmazlených lidí se vnitřní struktury, co chvíli propadají do chaosu. Vyžadují po druhých, aby jim stanovovaly hranice. Ale kdykoli se tak stane, začnou proti těmto hranicím protestovat. Pravidla jim dávají jistotu, ale když už jistotu mají, mohou se s potěšením proti pravidlům prohřešovat, zejména proto, aby demonstrovali svou hranou nezávislost. Zůstávají fixováni na svá vlastní přání a nedaří se jim uzavírat kompromisy. Životní partner bývá především obětí dětského nároku na zaopatření. Partner má v první řadě vyřešit problém vnitřní prázdnoty a nespokojenosti. Rozmazlený člověk přitom není schopen vnímat, že má vůči druhým falešná očekávání a klade si přehnané nebo nesplnitelné nároky. Přijde mu zatěžko držet se pravidel, brát ohled na druhé a dovolit, aby se mu druzí přiblížili. V rovnoprávném vztah se napřed cítí jako v kleci. Bouří se proti řádu, cítí se ke všemu nucen, i k chování, o kterém rozumně ví, že je pro něj samotného výhodné.
Nedostatek vnitřních struktur je příčinou toho, že je dotyčný zatížen fenoménem takzvané nedělní deprese. Její podstata spočívá v tom, že pracovní dny poskytují určité struktury, které stabilizují duši. Na víkend člověk o tyto vnější struktury přichází, a tak dotyční padají do depresivních pocitů a vnitřní prázdnoty. Zřetelněji pak vnímají nenávist k sobě samým, nemožnost opravdového vztahu a nesmyslnost všeho bytí.
Abraham Maslow, jeden z otců transpersonální psychoterapie, vehementně zdůrazňuje nezbytnost dalšího rozvoje osobnosti. Jeho poselství je následující: „když úmyslně plánujete být méně, než být můžete, pak na vás varuji, že po zbytek života budete hluboce nešťastní.“ Už snaha změnit se v pozitivnějším směru má smysl a působí uspokojivé, i když se výsledky nedostaví okamžitě. Nová konstruktivní cesta je zpravidla těžší než stará, sice bídná, ale přece jen známá rutina. Je třeba se zřeknout rychle úlevy, okamžitého uspokojení a nerealistický způsobu řešení. Nejde o nahromadění nějakých důkazů výkonnosti nebo majetku, ale o vnitřní růst. Toho dosahujeme zvlášť pomocí porozumění sobě samému. Jde o proces dospívání, ve kterém je třeba získat pevnou strukturu pro vlastní život.
Nepříjemné pocity oslabují, když se podaří najít uspokojivou odpověď na otázku po smyslu vlastního života. To dokáže v podstatě každý člověk, který může uvažovat o sobě samém. Protože však obvykle nevidí jednoduché řešení, otázka znovu zmizí. Bývají to životní krize, které nabízejí šanci rozšířit cit pro realitu a napojit se na univerzálnější zdroje. Je třeba vědomě redukovat sebestředné tendence ve prospěch rovnováhy mezi bráním a dáváním. Dospělí lidé, kteří se ujali odpovědnosti za svou rozmazlenost, protože v ní poznali příčinu svých emocionálních problému, na sobě musí tvrdě pracovat. Pro své duševní uzdravení musí udělat víc než mnozí jiní, to je však třeba přijmout jako svůj osud.
Zdroj: Cesty z úzkosti a deprese, Heinz-Peter Röhr (Portál, 2012).
