Článek
Jsem častým čtenářem všech možných zpráv ať již ze světa nebo z domoviny a zrovna tak pravidelným čtenářem „Seznam Médium“. Pamatuji si, kdy tato platforma nebyla, a také v článcích, které přináší klasické zprávy, které si můžeme poslechnout v rádiu, nebo televizi nebylo příliš těch, které by se zabývaly psychoterapií či psychologií. Což mne vede k otázce, kde se najednou z čista a jasna vynořilo toliko odborníků na psychické zdraví?
Vzhledem k shora popsanému, ani mně jako konzumentovi všech možných zpráv neunikl fakt, že psychologů, psychoterapeutů máme nedostatek. Čekací lhůty bývají velmi dlouhé s nejistou zárukou, že se na každého potřebného dostane. Což mne vede ke konstatování, že se u všech těchto a jiných článků zabývajících se „psychohygienou“ jedná o autory, kteří nemají ani náznak vzdělání a patřičné odbornosti se k tomu vyjadřovat.
O postojích správné a nesprávné výchovy vedou lidé nekonečný dialog prolínající se historickými názory a zvyky s těmi moderními a NE a NE nalézt toliko kýženou shodu a tu jedinou „univerzální pravdu“. Tedy je třeba brát jakýkoliv pohled jedince jako pohled pouhého jedince z jeho vlastního vnímání dané problematiky, avšak vždy s uvědoměním, že pravda toho jedince není pravdou univerzální. Nikdo z nás nesnědl Šalamounovo exkrement, aby se mohl prezentovat jako znalý určité problematiky bez patřičné edukace a jeho názory by mohl někdo brát vážně na základě jeho vlastního pocitu, případně informací čerpaných od všech možných autorů všech možných knih, ať již se zabývají tou či onou problematikou.
A nyní k věci. Patřím do generace „mileniálů“, tedy té starší verze, je mi více než 40 let a v mnoha názorech a postojích bych se spíše hodil do generace X. Zde by chtělo poznamenat, že společnost jako taková udělala v roce 1989 obrovský krok do svobodného prostoru a mnozí bohužel nepochopili, jak obrovský rozdíl je mezi uměle učesanou, monotónní a autoritativní společností ( před rokem 1990) a společností svobodnou, demokratickou, kdy postoj jedince je čistě jeho záležitostí v rámci psaných zákonů. Nebo-li, dělej si co chceš, pokud svým jednáním neporušuješ psaná pravidla. To je také mé hlavní životní „motto“, kterým se řídím já. A mám pro to své pádné důvody.
Každý z nás má své svaté právo rozhodnout se, co bude dělat, kde bude dělat, za jakých podmínek bude dělat, zda bude v partnerském vztahu, či „single“,zda své děti bude trochu rozmazlovat, nebo zaujme křečovitý postoj těžké „autority“ a pojede ve vzorcích svých rodičů. Každému dle jeho gusta a to do té míry, která je ohraničena psanými pravidly. Všechny cesty jsou možné a u všech cest bychom jistě našli mnoho otazníků, zda je takový či makový postoj ten správný a jediný správný a tedy univerzální pro všechny. Naštěstí tomu tak není a proto zůstává názor vždy jenom názorem a jediný kdo by se jim měl řídit je tvůrce názoru, nikoliv ostatní. Dnes jsme si mohli přečíst rozhovor s pěti doktory, kteří pracují v zahraničí a kde jsou uvedeny i důvody, proč tak učinili a odešli pracovat do Německa či Rakouska.
I přesto, že fakta, předložená zmíněnými lékaři jsou pravdivá, zakládají se na jasných faktech, stačí otevřít diskuzi a číst. Tolik žluči, toliko nenávisti, toliko označování za sobce, narcisty, zbabělce, že si šli svou vlastní cestou na základě jejich vlastního rozhodnutí a ještě ke všemu zcela legálně a dle práva EU zůstává člověku rozum stát. Kde se to v těch lidech bere? Proč prostě a jednoduše nejsou přející, proč hledají všechny možné důvody a označení druhého za psychicky narušeného jedince jenom proto, protože neskáče podle toho, jak si druhý píská? Není to náhodou i problém k přístupu výchovy dětí? Ten samý přístup? Každý rodič dělá pro své děti to nejlepší co může, co on pokládá za správné. V tomto týdnu jsem četl hned 3 články o rodičích postavených před soud za psychické a fyzické týrání dětí. Když jsem četl co se jim dělo, přiznávám, oči se mi zaplavily slzami, tolik krutosti, tolik odpornosti, tolik zla a přesto se od vyslýchaných dozvíme, že si ani neuvědomují, ba dokonce své jednání nepovažují za trestuhodné. Nicméně od toho jsou zde právě ty hranice, ustanovené zákony, a jejich počínání tyto hranice překročilo a proto jsou dnes souzeni. To je to, co jsou hranice, jsou to pravidla, které si určila konkrétní společnost. Nicméně žádná společnost nemůže určovat, zda svým dětem koupíte nejlepší model autíčka, nebo nejnovější panenku a jenom proto, protože na to jiný rodič nemá, nebo jednoduše takovýto přístup ke svým potomků nechová utvářet prostředí, kdy budeme očekávat, že tak bude činit každý rodič. Kde jsou tedy ty hranice? Odpovím jednoduše, v těchto záležitostech žádné hranice nejsou.
Smutným faktem zůstává, že naše společnost je dodnes protkána žlučovitými autoritami napříč celou společností, závist a nepřejícnost jsou hlavními tahouny stejně jako před rokem 1990. A každý kdo se z této názorové konzervy chce trhnout je prohlášen za narcistu, sobce, psychicky nemocného, dětinského, nevyzrálého materialistu, který vidí jenom sám sebe a vůbec nebere ohled na druhé.. viz. lékaři.
.Věnujme energii do něčeho, co přináší potěšení každému jednotlivci, nelpěme toliko na párování mužů a žen v dnešní společnosti. Každý druhý chlap Vám řekne, že ženit se je totální průšvih, že se to nevyplácí, že se dokonce nevyplácí při dnešní rozvodovosti zakládat rodiny, že rovnoprávnost nemůže být postavena na slovech emancipace, či feminismus, ale na činech. Přestaňme soudit druhé pro jejich vlastní postoj, přestaňme druhé prohlašovat za blázny, sobce, narcisty, materialisty, když šiřitelé těchto údajných pravd sedí na zahradě a sousedovi závidí kozu. Zameťme si každý před svým prahem a nesnižujme se k praktikám bývalého režimu v rámci hesla „kdo není s námi, je proti nám“. Nechme lidi se svobodně rozhodnout jak chtějí žít, jaký mají názor na danou problematiku a nechme každého řídit se jeho vlastním názorem, necpěme mu názor druhého.
Všem čtenářům přeji hezký den a slunce v duši.
