Článek
Proč si některé ženy nemohou mateřství užívat? Proč ani ta nejupřímnější snaha někdy nepřináší ovoce. Mateřská role se stává řeholí a dítě neprospívá. Proč nejsou všechny matky stejné? Pokud hledáte odpovědi na tyto otázky, upozorňuji vás, že tento článek je jiný. Obsahuje totiž společensky nepříjemná fakta a narušuje mnohé romantické představy matek i otců.
Jsem propagátorkou typologie osobností a už jsem na toto téma publikovala opravdu hodně článků. Nazývám věci pravými jmény a předkládám praktický náhled na psychologii člověka. Tvrdím, že lidé nejsou stejní a jedině touto optikou je možné se ve společnosti zorientovat. Drtivá většina mezilidských konfliktů spočívá v tom, že „podle sebe, soudím tebe“ a to je chyba.
Není snadné si připustit, že lidé jsou různí. Vyvolává to totiž nepříjemné otázky. Kdo jsem já? Kdo je můj partner? Kdo je vlastně mé dítě? Jak bychom se k sobě měli správně chovat? V tomto ohledu je typologie osobností darem. Nabízí ty správné odpovědi, a přitom není třeba odborníků, používat ji dokáže každý. Dnes se tedy podíváme na matky, přesto, že ve slušné společnosti se tato role poněkud vymyká jakémukoliv hodnocení.
Každá matka je od přírody nadána k tomu, aby vychovala své dítě. Ve svém výkladu používám termín „loterie života“. Tímto pojmem se snažím ukázat, že kombinace osobností v jedné rodině, je tou nejvýznamnější okolností, která definuje naši budoucnost, a ve své podstatě jde o náhodu. Rodina je tím nejdůležitějším mikrosvětem. Troufám si tvrdit, že záviděníhodnou pozici má matka, jejíž dítě je podobná osobnost jako ona. Ani ta nejobětavější matka si totiž rodičovství neužívá, pokud má dítě, které má zcela odlišné potřeby než ona. Nebo matka, jejíž děti jsou vzájemně zrcadlovými typy osobností.
Mateřství je životní úkol, který nás matky nutí sáhnout do své vlastní podstaty. Každá matka je od přírody vybavena tím nejlepším výchovným přístupem pro dítě, které je stejná nebo podobná osobnost, jako ona. U všech ostatní dětí narazí, jde o základní princip akce a reakce. Vhodná kombinace osobností rodičů, je základem stabilního partnerství a dítě, které je v souladu s matkou, je opravdovým darem. Jde o mikrosvět, který bez většího úsilí vyprodukuje úžasné a možná i geniální dítě.
Každý z nás je nadán genialitou určitého druhu, a je to právě soulad osobností v rodině, který nám umožní tuto genialitu rozvinout, bez potřeby nadstandardních podmínek. Ani různorodost osobností však nemusí být nutně škodlivá, pokud se dítě nesnažíme „předělávat k obrazu svému“. Je třeba pochopit, že tato snaha nikdy nemůže být úspěšná a je naopak velice škodlivá.
Dítě je tím, kým se narodilo. Možná je velice těžké to přijmout, ale určitým způsobem vám to potvrdí každý psycholog. Dítěti můžeme umožnit rozvinout pouze ten potenciál, který samo preferuje. Pokud mu v tom bráníme, nerozvine žádný potenciál a zůstane „pozadu“. Možná se mu podaří „najít své pravé Já“ později, ale možná se mu to nepodaří už nikdy.
Na nevědomé úrovni se většina rodičů snaží udělat z vlastního dítěte „své lepší já“. Podaří se to pouze těm, jejichž dítě je stejná nebo podobná osobnost. Všichni ostatní tímto přístupem své dítě pouze deptají. To se však projeví až když se dítě dostane do kolektivu svých vrstevníků. Ptáte se jak? Rozhlédněte se kolem sebe. Spokojená matka a spokojené dítě, to je to, o čem tady mluvím. Kolik jich ve svém okolí znáte?
Nespokojená matka a neukázněné dítě, to není známka špatné výchovy nebo neschopnosti matky. Je to důkaz toho, že kombinace osobnosti matky a dítěte, je nešťastná a matka si to zřejmě dosud nepřipustila. Nechci říci, že taková matka své dítě nezná. Chci říci, že si doposud nepoložila ty správné otázky. Svou energii plýtvá na to, aby dítě „předělala k obrazu svému“ a to se jí nedaří. Není to lenost, nebo snad nezájem, je to přirozený souboj osobností, ve kterém prohrává matka i dítě, a s nimi i celá naše společnost.
Udělat tlustou čáru za minulostí a přistoupit na typologii osobností není snadné. Je třeba nejprve rozpoznat svou vlastní osobnost. Posoudit na jaké úrovni používáme své dvě preferované psychické funkce, je neuvěřitelně osvobozující pocit. Vědomí, že některé psychické funkce jsou pro nás nedostupné a jejich používání je proto obzvláště vyčerpávající a na druhou stranu legalizovat své přirozené potřeby, svou podstatu, kterou jsme si možná do teď nikdy neuvědomili, natož abychom jí dokázali popsat a objektivně porovnat s někým jiným, přináší nepopsatelný pocit vnitřního klidu a stability. Když to dokážete, nikdo už vás nikdy nesrazí na kolena, protože budete dobře znát sama sebe a nebudete o sobě pochybovat.
Každý máme jiné potřeby, různé činnosti nám dávají smysl, různým způsobem se učíme, myslíme, jinak vnímáme svůj úspěch a jinak prožíváme neúspěch. Nesrovnávat se s ostatními a být sám sebou, to je skvělá rada. Myšlenka, která se snadno vysloví, ale opravdu těžko realizuje. Typologie osobností ale právě toto umožňuje. Když poznáte sami sebe, najednou uvidíte ty rozdíly, tu jinakost lidí a vzájemné srovnávání vám přestane dávat smysl. Kdyby nešlo o nic jiného, tak tohle samo o sobě, jednoduše stojí za to.
Rozvinout a vyladit své dvě preferované psychické funkce (já je označuji Potenciály) vám půjde snadno a bude vás to bavit. Je to totiž úkol, pro který vás příroda dokonale vybavila. Možná jste k tomu ale doposud neměli příležitost. To je seberozvoj. Dalším krokem je pak vzájemné porozumění. Být tolerantní k druhým neznamená velkoryse přehlížet jejich nedostatky. Jde o to, poznat jejich silné stránky, být si vědom jejich schopností a respektovat je.
Vlastní sebejistota a respekt k druhým, to je skutečný základ úspěšné spolupráce a také dokonalého rodičovství. Mít odvahu, být součástí týmu, přestat utíkat, ale umět obhájit svou pozici. To jsou nejdelší kroky na cestě k nalezení smyslu vlastního života.
Mnoho žen a vlastně i mužů, si rodičovství předem idealizuje. Nejsou připraveni, dokud si nedokáží připustit, že rodičovství může být i velice vysilující a frustrující úkol. Už jsem naznačila, že v otázce rodičovství se mohou některé psychické funkce jevit výhodnější než jiné. Proto je nutné si uvědomit, že každá má své klady a zápory, každá má své meze a v každém případě je nanejvýš důležitá také osobnost dítěte. To je dobré si doma ujasnit.
Výchova dítěte je klíčový životní úkol, a proto i muži v něm sahají ke své pravé podstatě, která nemusela být doposud zjevná. Pokud partneři nedokáží vědomě ohraničit své preferované psychické funkce, dochází k neshodám. Přitom osobnost muže je, pro výchovu dítěte, od přírody vybavena stejně, jako osobnost ženy.
Pokud není matka ani dítě spokojené, cítí muž pochopitelně potřebu to řešit. Je to svým způsobem zoufala situace. Nastane-li problém, muž přirozeně od ženy očekává stejný přístup k dítěti, jaký by měl on sám (nebo jeho matka, pokud to měl v dětství opravdu těžké a doposud se s tím nedokázal vyrovnat). Nic lepšího, mu jeho nitro nenabízí a on to pochopitelně myslí dobře. Snaží se „nefunkční“ ženu „narychlo předělat k obrazu svému“.
Konflikty, které mezi partnery plynou pouze z tohoto základního (byť zcela nevědomého) nesouladu, se zdají být nepochopitelné. Snaha předělat druhého člověka „k obrazu svému“ je vždy odsouzena k nezdaru. Opět se jedná pouze o vzájemný souboj osobností, který vyhraje ta silnější. Pojem „výhra“, je však za těchto okolností velmi relativní. Ve skutečnosti opět prohrávají všichni.
Uvědomění a ohraničení vlastního „Já“ nám dává schopnost inspirovat se přístupem ostatních. Vzájemně se respektovat a spolupracovat. Mezi partnery odhaluje to, co mají společné a co je drží spolu. Ukazuje nám i to, čím se vzájemně obohacujeme a čeho je třeba si na sobě vážit. To je nesmírně cenné. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Nikdo není sám o sobě dokonalý, ale existují téměř dokonalé páry, které zakládají dlouhodobě funkční a pohodové rodiny.
V životě se dokážeme zcela obejít bez typologie osobností. Všechno výše popsané se „může podařit“ i na nevědomé úrovni. Pokud nám naši rodiče umožnili „být sami sebou“, my jsme se naučili důvěřovat vlastním instinktům a měli jsme „štěstí v loterii života“. Na druhou stranu, i když jsme se nevědomě dopracovali do pořádného průšvihu, můžeme se obrátit na psychologa a pokusit se „narychlo předělat“ sami sebe, svého partnera i děti. Nebo začít užívat léky, takové možnosti se pochopitelně také nabízejí.
Pokud se však ve svém životě necítíte spokojeni a nechcete se spoléhat na druhé. Má osobní zkušenost zní „posunout typologii osobností na vědomou úroveň, je ta nejchytřejší věc, kterou pro sebe můžete udělat“. Nabízí totiž pohled do budoucnosti a otevírá možnosti skutečně pozitivních změn. Předpokládá to určitou práci, ale jinak máte vše potřebné k dispozici. Všechny informace předkládám způsobem, který si můžete ihned ověřit sami na sobě. Na vše si můžete udělat vlastní názor a praktické informace využít, dle libosti.
V rámci tohoto tématu se můžete dále těšit na články popisující 4 základní přístupy k mateřství. Ujišťuji vás, že v jednom z nich se spolehlivě najdete. Dále chci definovat určité pomůcky, pro pochopení chování novorozence, do věku půl roku. Pochopitelně můžete již nyní využít kterýkoliv z mých článků, ve kterých se držím jednotné terminologie a souvislého výkladu. Zároveň se tradičně těším na vaše příspěvky do diskuse.
Ohledně zdroje informací vás nechci klamat, celý článek píšu z hlavy, a přitom pochopitelně používám myšlenky všech autorů, ze kterých čerpám i pro svou vlastní knihu. Jsou to autoři jako: C. G. Jung, Sigmund Freud, Erik H. Erikson, Daniel A. Hughes, Heinz P. Röhr, D. Keirsey a M. Batesová, Mgr. Šárka Míková a další.
