Článek
Mluvit o výchově vlastních dětí je mimořádně osobní záležitost, která může být velmi zraňující. Především tam, kde výhrady „padají na úrodnou půdu“, vyvolávají nepřiměřené ego obranné reakce, na straně rodičů. Dosáhnout pozitivní změny, v nastolené výchovné strategii, proto není snadné.
Přemýšleli jste někdy o tom, proč se psychické potíže týkají i dětí, které pocházejí ze zcela běžných a fungujících rodin? Můžeme se na to společně podívat, ale prosím vás, neberte si to osobně. Jsou to opravdu důležité věci, které mají závažné důsledky. Každý máme své svědomí a nikdo nás nemůže trvale nutit dělat věci, proti naší vlastní vůli. Opravdové změny v chování dospělého člověka, lze dosáhnout jedině dobrovolnou sebereflexí. V zájmu vlastních dětí by se o ni měl, v pravou chvíli, pokusit každý rodič.
Láska, kterou dávají rodiče svým dětem je nesmírně důležitá. Pozici rodiče lze však „ve jménu lásky“ zneužít a výrazným způsobem omezit vývoj osobnosti dítěte. To má pochopitelně své důsledky. Způsob, jakým někteří rodiče „žijí jen pro své dítě“, vypadá navenek jako žádoucí a naprosto nesobecké jednání. Tito rodiče sami žijí ve víře, že dělají vše v zájmu svého dítěte. Jemným, subtilním způsobem, ale o to vytrvaleji a hlouběji své dítě přizpůsobují vlastním představám o tom, co je pro něj „to nejlepší“.
Nevidí, že skutečné potřeby dítěte nahrazují vlastní představou o tom, jaké potřeby by dítě mělo mít. Svému dítěti „vládnou“ mírně, ale s potřebnou důrazností. Autorita se zde realizuje ve skryté formě, takže „pravidla hry“ nejsou jasná aktérům, ani přihlížejícím. Dítě se vytrvale snaží plnit nevyřčená přání rodičů a v tomto počínání je adekvátně korigováno „cukrem eventuelně i bičem“.
Rodičům zůstává role těch, kteří chtějí jen to nejlepší a sami sebe tak i vnímají. Obestírají se zdáním tolerance a velkorysosti. To je vlastně okolnost nejvyššího významu, neboť skrytá autorita nedává dítěti možnost přiměřené obrany. Není proti čemu bojovat. Vztek, jímž nelze zasáhnout adresáta, nenachází výpusť, a tak se obrací proti dítěti. Hromadí se v něm, a to nemůže dopadnout dobře.
Rodiče vytrvale budují své postavení a svůj vlastní význam v životě svého dítěte. Jeho osamostatnění a převzetí odpovědnosti za vlastní život, takříkajíc „nemají v plánu“. Samostatného života dítě především vůbec nebude schopno a jeho rodiče, nebo alespoň jeden z nich, by to ani nepřipustil. Rodiče na nevědomé úrovni omezují volnost dítěte a snaží se ho za každou cenu udržet v podřízeném postavení. Myslí za něj, jednají jeho jménem, pečují o jeho pohodlí a za žádnou cenu mu nedopřejí vlastní odpovědnost.
Tato podoba cíleného omezování přirozeného vývoje dítěte, může trvat celé roky. Zatímco rodiče lamentují, nad praktickými důsledky své výchovy, kterými bývá především neprůbojnost, nesamostatnost a nezájem dítěte „o cokoliv“, vnitřně si užívají vliv a pocit kontroly, který je z jejich pohledu oprávněný, neboť dítě se bez jejich „péče“ nedokáže obejít. Tento stav právem dítě dohání k zoufalství, zejména v té fázi života, kdy je podrobeno nejdramatičtější konfrontaci s úspěchy svých vrstevníků.
Výše naznačená hluboká závislost dítěte na vůli rodičů daleko překračuje konstruktivní míru, která by dítěti pomáhala, ale naopak ho trvale poškozuje. Jakmile dítě dosáhne určitého věku, jsou všechny snahy rodičů o intervence odsouzeny k nezdaru, neboť dítěti nemohou skutečně pomoci, pouze prohlubují jeho závislost na rodičích. Jestliže rodičovská láska přeroste ve vzájemnou závislost, vždy nakonec nastane nespokojenost na obou stranách. Konflikty v rodině se pak mohou zdát nepochopitelné, neoprávněné a nespravedlivé. Navzdory tomu jsou reálné a není snadné je řešit.
Jednou vytvořené závislosti se bude dítě v budoucnu jen velmi obtížně zbavovat. Zejména to by si rodiče měli včas uvědomit. Málokdy je zřejmé, že přehnaná péče o dítě, není projevem lásky k dítěti, ale vnitřního deficitu rodiče. On sám se cítí podveden životem a je ovládán silnou potřebou dítě nasměrovat k tomu, čeho by sám velice rád dosáhl, ale již se smířil s tím, že to není možné. Jeho vnitřní nastavení chápe dítě, jako nejcennější majetek a defacto nástroj. Prohlášení „nemohu žít bez svého dítěte“, přesně vystihuje celý tento problém, ale jedině, pokud mu správně rozumíme tak, že dotyčný si bez svého dítěte připadá zbytečný, nedůležitý, bezcenný a sám se sebou nedokáže vydržet. Jeho základní postoj k dítěti je tedy primárně sobecký a sleduje vlastní egoistické cíle.
Navzdory lásce a péči rodičů, může tedy dítě prožívat nepochopení, nedostatek respektu a cílený teror. Láska se pomalu mění v závislost, ale přesto se dítě nakonec osamostatní. Pravděpodobně zůstane závislé (nejspíš tou dobou už na někom jiném nebo něčem jiném) a rodiče začnou prožívat těžké chvíle. Pocit nevděku se mění v zoufalství, může přijít i cílený teror ze strany dospělého dítěte a kruh se uzavírá.
Je opravdu hrozné si něco takového přiznat, ale cítím potřebu některé aspekty tohoto koloběhu ještě více přiblížit. Nejzákladnější schéma tohoto problému stojí na skutečnosti, že rodiče ve skutečnosti nevnímají osobnost dítěte, jeho skutečné potřeby a nepodporují jeho samostatnost. Nyní se tedy podíváme na problém z pohledu dítěte.
Zpočátku každé dítě vnímá lásku rodičů pozitivně, neboť jde o jeho základní potřebu. Cítí, že má velkou hodnotu, neboť rodiče, nebo alespoň jeden z nich, se mu „obětují“. Pohodlný život se mu pochopitelně zamlouvá, dítě se podprahově učí, že jeho potřeby mají přednost před potřebami ostatních. Často mu tak chybí sebekontrola, což se projevuje sebestředností, sobectvím a přehnanou náročností. Chybí zde návyk spolupracovat nebo pomáhat. To jsou další důsledky výchovy, nad kterými rodiče později lamentují.
Dítě je nevědomě vedeno k hlubokým pochybnostem ohledně lásky a přijetí. Často zažívá pocit, že rodiče jsou naštvaní a podráždění kvůli jeho chování, ale tyto pocity z nějakého důvodu nedávají najevo. Později je však dítě tvrdě konfrontováno s lidmi, kteří obdobné chování přecházet nebudou, a naopak se proti němu budou vymezovat. Není snadné vyjadřovat lásku a přijetí dítěti, které je zvyklé prosazovat své potřeby na úkor druhých. Rodiče by si v tomto případě měli klást otázku, kdo později zaujme jejich místo v životě člověka, se kterým se nedá normálně vycházet?
Závislé a nesamostatné dítě zažívá v kolektivu vrstevníků „nepřijetí svého dosavadního životního stylu“ a rovněž zakouší ponížení. Je důležité pochopit, že kdo se snaží udržet si dítě „pro sebe“ a brání mu v samostatnosti, připravuje ho o jeho vlastní identitu a způsobuje mu ponížení. Emocionální zneužívání se děje i tehdy, když je nevědomé a neúmyslné. To je třeba zvlášť zdůraznit. Přesto je prakticky nemožné, aby rodiče skutečně rozpoznali sobeckost tohoto výchovného přístupu. Některým rodičům skutečně nezbývá jiná možnost, než dílo dokonat a později trpět jeho důsledky.
Společnost je plná lidí, kteří slepě milují své rodiče a nejsou sto pochopit, z čeho pramení jejich bytostný pocit méněcennosti. Příčiny málokdy hledají tam, kde ve skutečnosti jsou. Emocionální zneužívání v dětství je vždy živnou půdou pro pocit méněcennosti, ten je pak zdrojem prakticky veškerých psychických potíží člověka, psychosomatických nemocí nebo skutečných zdravotních problémů.
Závislý člověk obvykle postrádá schopnost vidět fakta. Mnoho obětí emocionálního zneužívání se tvrdě odnaučí vnímat své vlastní potřeby. Za těchto okolností není možné považovat vývoj osobnosti dotyčného za dostatečný. Mnozí dospělí jsou co do svého emocionálního vývoje stále ještě dětmi. Nedostatečné formy lásky a chorobné vztahové vzorce nevědomě přebírají a gradují v další generaci.
Jsem si jistá, že se mi nepodařilo zcela vyčerpat toto mimořádně citlivé téma, přesto věřím, že hlavní poselství tohoto článku je zřejmé. A těším se na další podnětnou diskusi.
Nebyla bych to já, abych se nezmínila o Typologii osobností, která i v tomto tématu nabízí jasné opěrné body. Plně se však odkazuji na předchozí články, o „fixaci dítěte na matku“, „rozmazlených dětech“, „podpoře dítěte v pubertální fázi“, „jak zvládnout dětskou chtivost“ a dále na můj profil, kde najdete všechny ostatní články.
Zdroj: Článek tradičně píšu z hlavy, ale tentokrát mohu zájemce přímo odkázat na dílo německého psychoterapeuta Heinze Petera Röhra, jehož knihy obsahují velkou spoustu hlubokých myšlenek, poznatků z praxe, konkrétních doporučení a srozumitelných příkladů. Předmětný článek směřuje do tématiky, kterou zpracoval v publikaci „Závislé vztahy“ (Portál 2011).
